DMD č. 24 pro 24. 4. 2013. Téma: Invaze

Byli všude. Kolem mě. Zatracené jaro, zatracené staré byty, zatracené všechno.
Černí i zrzaví, plné skříňky. Jídlo na vyhození, batohu jsem se skoro bála dotknout - a to v něm ani nic sladkého nebo napadnutelného být nemuselo. Spreje už dávno nefungovaly a volat deratizátora se vždycky prodražilo.
Každé jaro, když nastal jejich čas, útočili odevšud. Hnízdo v parapetě, hnízdo kdovíkde ještě, škoda mluvit. Neutuchající invaze, která se ve vlnách opakovala. Nejhorší bylo, když došlo na létající evolvy. Jak se bránit? Pomoc? Představovala jsem si superhrdinu s přeškrtnutým mravencem na dresu, ale i ten by byl asi na toto příliš krátký. Asi.

„Včera, dne 20. srpna 1968 kolem 23.hod…“ Invaze… Ne všechny invaze jsou negativní. Je to jen úhel pohledu. Pro fašisty byla negativní invaze v Normandii. Pro spojence zase nepřijatelná invaze fašistického Německa.
Facebook je také pro někoho invaze. Do soukromí. Nebo do osobních postojů. Invaze v roce 1968 byla protireformní. Život je vlastně jeden velký boj. O svobodu ve skupině. Kuřáci podnikají invazi do soukromí nekuřákům. Hergot – těch negativních invazí je víc, než těch pozitivních. Musím myslet pozitivně. Pustím si hudbu… Soused tluče – podnikám proti němu invazi – do soukromí. Asi odjedu na pustý ostrov. Ale to zase bude invaze jeho…

"Jedno, dvě, tři... dvacet... čtyřicet... To není možný, kde se pořád berou? To je strašná invaze!
Já už nemůžu. Vyhubit, všechny vyhubit. Pořád sem lezou, zas a znovu. Jejich zástupy jsou nekonečné. Copak to nikdy neskončí? Vždyť mi nic nenechají! Ne, tohle už vážně nejde. Už vám nic nedám, vy mrňavý potvory. Deratizéra na vás."
Zvoní zvonek
"Ne, já už znova nevstávám. To mě ani nenapadne. Ne, ne a ne. Všechno sežraly, všechno rozebraly!"
"Já ti říkal, že nemáš před dům dávat tu ceduli, že každé dítě je vítané a dostane sladkost. Jako bys nevěděl, jak to na Halloween chodí."

Já prostě nechápu, co lidi vede k tomu, aby nás šmírovali, honili po ulicích, nakukovali nám do nákupních košíků a vytahovali foťáky, kdykoli totálně ožralí vylezeme z hospody, vylijeme na sebe colu nebo si přišlápneme tkaničku.
Nedávno jsem našel svoje auto zasypané snad stovkou růžových obálek. Kéž by byl aspoň v jedné antrax. Byly to valentýnky.
Včera jsem si vyrazil na oběd. Celou dobu, co jsem žvýkal biftek, mě natáčela na mobil parta uhrovitých puberťáků.
CAPTAIN SLOW
Pojď ven. Hned.
JEZZA
Ven nejdu, ani kdyby mi před barákem přistálo UFO.
CAPTAIN SLOW
Nesleduješ zprávy? Na Big Benu zrovna jedno přistálo.

"Dnes v noci zaplatí Amazonky za svojí loupežnou výpravu!" prohlásil John. Zbylé Vlaštovky sborově přikyvovali. Vzpomínka na ukradený koláč a posměšný pirátský vzkaz stále nevybledla.
"Připlížíme se k jejich ležení tajně přes ta křoviska," pokračoval John.
"Paráda!" jásali Roger s Titty.
"Počkej, potmě se v křoví ztratíme," strachovala se Zuzana.
"Neztratíme. Poneseme pádla na odnesení kořisti. Každý se chytíme vždycky jednoho jejich konce a zůstaneme pohromadě!" vysvětlil John. To Zuzanu upokojilo a plán byl schválen.
V noci probudil Amazonky šramot.
"Tisíc láter, podívejme se, kdo nás přišel navštívit," smála se Nancy, když pak šly vyprošťovat nebohé námořníky z trnkové houštiny.

Seděl na schodech.
Už o patro níže slyšela, jak se jeho hlas střídá s Ivaniným, ale vidět ho bylo ještě pořád trochu šokující.
Jakmile za Ivanou zapadly dveře, prkenně se posadila vedle něj a snažila se přitom netřást. Jako zdálky vnímala, že něco říká. Přinutila se soustředit. Přišel si pro informace. Musí mu je dát, a musí si zapamatovat, na co se ptal.
Jednou mu dojde trpělivost. A místo otázek bude následovat druhá invaze do její hlavy. Dosud to neudělal; neodvažovala se přemýšlet, proč. Její vlastní nápady ji děsily.
Nikdy se neodváží ho zeptat. Odpověď by mohla být ještě děsivější.

Generál X: Nepřítel obětuje levé křídlo. Co uděláme my?
Generál Y: Obětujeme pravé křídlo?
X: Chyba! My obětujeme obě křídla!
Y: Geniální.
X: Jsme. Pak...
Y: ...vyhlásíme příměří...
X: ...jen dočasné...
Y: A znovu válku!
X: Obklíčíme...
Y: ...se navzájem. Výborně!
vejde posel, s úklonou oběma předává po jedné depeši; oba čtou, načež běží k oknu, vyhlížejí do krajiny
Generál X (vypadne z konceptu, rozčileně): To snad není pravda! Člověk si nemůže ani v klidu naplánovat válku, aby ho někdo neotravoval s politikou! Co to vůbec je za zemi, a co má tohle...
Generál Z (vchází): Tohle je invaze, pánové!

Kolonie začala doslova z ničeho, kdy jejich předkové po přeletu nehostinným Vnějším světem nalezli chráněné místo s příznivým klimatem a dostatkem potravy. Jejich rod se počal utěšeně rozrůstat na náhorní plošině rozdělené rozeklaným údolím i v jejím širokém okolí.
Dějepisci by příchod Trojice nejspíš nazvali invazí. Teologové božím trestem. Smutnou pravdou však je, že z jejich národa nepřežil nikdo, kdo by o osudných událostech onoho dne mohl podat zprávu. Všichni skončili probodení, zakousnutí, ubití nebo utonulí.
„A je to,“ přikývla spokojeně Šebestová, když řádně vydrhla Kropáčkův jazyk rejžákem. Pak se spolu s Machem a Jonatánem zvětšili u Kropáčka v pokoji.

Leželi s propletenými údy, dvě bytosti spojené v jednu, on vnořen v ní a ona potopená v něm, plavala v jeho duši, hledala ono místo, tu hlubinu, ten vír, který byl v sobě vytvořil, aby do sebe mohl pohlcovat a vtahovat sílu těch, co měl nablízku a díky ní žít, a on ji nechal, otevřený a bezbranný, ať hledá, ať najde, ať svým kouzlem zablokuje ty dveře v jeho duši, jimiž tu sílu přijímal, a pak mu vyklouzla a nechala ho uzamčeného, neschopného vzít si cokoli z cizí duše.
Na druhý den si, přesně jak mu slíbila, sundala svůj amulet.

"Samota je to jediné, co mi zbývá."
Sedíš v baru a svá slova zdánlivě neadresuješ mně, nýbrž sklenici alkoholu. Já ale vím lépe.
"Nemá to smysl. Všechno nakonec odezní a nikdy se nevrátí."
Prýští z tebe tolik zoufalství, že se ho prakticky dokáži dotknout.
"Nedá se tomu utéct," ušklíbneš se hořce a znovu napiješ.
Vím, jaké to je. Podobné myšlenky mě též pronásledují, den za dnem, noc za nocí, neustále, nelítostně. Téměř jako invaze, ale bránit se proti ní je skoro nemožné.
Skoro.
Natáhnu ruku a zahledím se do tvých neuvěřitelně modrých očí, když konečně vzhlédneš.
"Pojď se mnou, Jacku."