DMD č. 24 pro 24. 4. 2013. Téma: Invaze

Bill si posunul čepici, otevřel dveře svého obchodu a vsunul do nich brokovnici s baterkou. Ze tmy se ozval rachot.
„Parchanti! To už je tenhle měsíc potřetí!“
Kužel světla osvítil dvě malé šedé postavy. Bill se zarazil. Čekal děcka z okolí nebo nějakého feťáka, ale ufoni v Kentucky?
Zírali na něj mrtvýma očima.
„Co tady chcete? Obsadit nás a sežrat?“
Jeden ufon natáhl ruku k ceduli NON-STOP.
„Nojo,“ podrbal se Bill na hlavě, „Rosie je nemocná, tak je zavřeno.“
Druhý mimozemšťan položil plechovku limonády na polici, pokrčil rameny a oba návštěvníci se vypařili, jako by v Billově obchodě nikdy nebyli.

Anne Elliot byla ještě zoufalejší než tenkrát. Sotva se zasnoubili, už musel pryč. Kdysi si na mořích přišel ke slušnému jmění. Navíc se tehdy usilovně snažila na něj nemyslet a litovala spíš sama sebe. Teď se strachovala o něj, o jeho holý život.
Ten hloupý Francouz si musí pořád vyskakovat. Zavřeli ho moc blízko. Zase si vládne, bláznivý císař, a prý plánuje vylodění v Anglii. Ach Fredericku...
Moudrá Hannah Adamsová stála opodál a dobře si všimla, jak se Annie trápí.
"Nemějte strach, má milá," přistoupila blíž. "Tenhle boj se skončí na evropské pevnině. Tak nějak to tuším," usmála se vědoucně.

Byly úplně všude. Sledovaly ho na chodbách, dívaly se na něj, chodily za ním. Číhaly na něj za každým rohem. Vyskakovaly na něj zpoza soch. Vypadalo to, že objevily i z některých tajných chodeb, které chtěl v nouzi použít k útěku. Když utekl ven, byly tam taky, ani zima je neodradila.
Ty nejodvážnější pronikly až do jeho ložnice! Ty málo odvážné za ním posílaly sledovací zařízení v podobě létajícím psaníček a dárečků.
Harry Potter měl pocit, že tohle není den sv. Valentýna v Bradavicích, ale invaze. A že nemá šanci, se proti všem těm dívkám, co na něj útočily, ubránit.

Žena v kostýmku přešla k dalšímu snímku prezentace.
„Nejprve musíme vypracovat psychologický profil pachatele. Po důkladné přípravě…“ nedokončila.
Do místnosti vrazili dva muži. Ten v kabátě se drze posadil mezi posluchače, ten v obleku setřásl ochranku a přistoupil blíž.
„Dovolíte?“ odstrčil ji obraceje se do sálu. „Ehm, promiňte. Jsem Ianto Jones. Nejedná se o jednoho pachatele, je to invaze. Mimozemšťané ovládají lidská těla…“
Jack se souhlasně pousmál.
„Co to tady vykládáte za nesmysly?“ zaječela žena.
Zaměstnanec ochranky vytáhl zbraň. Zamířil na ženu. Ozval se výstřel, pak další.
Kapitán Harkness vyprázdnil zásobník.
„Už nám věříte?“ zeptal se.
„Kdo sakra jste?“
„Torchwood.“

Čas od času, v různě dlouhých intervalech, jej někdo „objeví“.
Pak je opakovaně předkládán jako zdroj největší inspirace a spustí se lavina návštěv umělců i neumělců, intelektuálů, pseudointelektuálů a nejrůznější sebranky těch, kteří za všech okolností potřebují být IN.
Přijímá všechny – šantánové tanečnice, kaberetní umělce, smutné klauny, sjeté rockery, romantické figury s pohledem dovnitř, pouliční zpěváky i malíře.
Těm, které přitáhla módní vlna, ukáže svou pestrou tvář, oni zapaří tam, kde je to (zrovna) povinné, odškrtnou si v pomyslném seznamu „Berlín – splněno“ a táhnou dál.
Některé zasáhne hlouběji.
Takoví se budou stále vracet.
Byli intoxikováni a vůbec jim to nevadí.

Soumračný vlak se dal do pohybu. Klapnutí neviditelné výhybky otevřelo cestu pod Peckou a řada vagónů s hřmotem vtrhla na území mrtvých...
Ve vlaku se rozsvítila světla - matná a třaslavá jako stínové postavy samotných cestujících. Tma za okny pohlcovala dušičkové odlesky lamp uvnitř a tam panovalo přízračné příšeří.
Elza překročila práh a čas v podsvětí jí začalo neúprosně odbíjet dunění pražců... Její vlastní hodinky se zastavily.
Dodala si odvahy projít všechny vagóny, ale nikde Dančinu tvář, nebo co by ji připomínalo, nezahlédla. Vpadla tedy do prvního prázdného kupé, zatáhla závěsy a podlehla náporu únavy.
Invaze tmy se vkradla pod víčka...

„Zase?!“
„Jo. Čím starší, tím zuřivější.“
„Ještě že je slepej!“
„To jo.“
Osazenstvo Hospody na hranici se rezignovaně pustilo do plánování.
„Jako vždycky? Křik, železo, oheň…“
„Úpění przněných žen!“
„Opovažte se!“
„Myslel jsem, že bych zašel za vdovou Matraškou, jako vždycky.“
„To jo. Bude ráda.“
„Co můžeme spálit?“
„Dýmákova stodola je na spadnutí. Kdy přijedete?“
„Po poledni. Vezmeme to oklikou. On si myslí, že se blížíme k hlavnímu městu.“
***
Slepý král stál nedaleko bojiště, blaženě vdechoval kouř z vypalovaných stavení a naslouchal zvukům lítého boje.
Do řinčení zbraní a úpění umírajících pronikal ženský křik.
Matraška si to odpoledne pořádně užívala.

Přišli. Nikdo je nečekal. Náhle se objevili nad planetou se svými vesmírnými loděmi a nabitými zbraněmi hromadného ničení a začali vyhrožovat.
Dole zavládla panika. Nebylo kam se schovat, kam utéct. Byla to invaze.
Nikdo neměl odvahu vstát a protestovat. Všichni věděli, co se stane, když se o to pokusí - oni byli schopni planetu opravdu zničit, když se nepodrobila a udělali to už mnohokrát.
Zástupci světových vlád se sešli, aby se dohodli na dalším postupu.
"Není jiné možnosti, pánové. Dostali nás. Jestli chceme zachránit obyvatelstvo, musíme se vzdát," řekl jeden.
"Zpropadení lidé! Proč musí pořád jen ničit a dobývat?" dodal druhý.

Dneska mají v širém světě nukleární zbraně,
barbarský a zastaralý je boj "hurá na ně!"
S pohrdáním díváme se na lid doby kamenné,
výdobytky civilismu? - Téma řeči plamenné.
Slyšte jak jsme evolučně na nejvyšším bodě,
byrokrati demokrati, melou o svobodě.
Poroučíme větru, dešti, aspoň si to myslíme,
potom ale v nepohodě pro sebe si syslíme.
Než přírodní invaze zavaří nám neblaze,
naučme se znovu vnímat, čeho si lze předem všímat.
Co příroda ukazuje nevyčtete z knih,
zato vás však nepřekvapí, že napadl sníh.
Než zas něco semele se, přijdou další pohromy,
schovejme se lidi v lese, velím zpátky na stromy!

Věhlasná Marie Stella, ekvilibristka slz a kvilů, má skvělou propagaci. Plakáty jsou jenom začátek. Tři týdny před jejím plánovaným příjezdem do města začnou ulicemi projíždět černí koně v sedle s Krásnou Neznámou, oděnou v růžových krajkách. Každá další Krásná Neznámá s sebou má o kapesníček víc a štká usedavěji. Dva týdny před jejím příjezdem postávají klauni s namalovanou slzou před školami a úřady a rozdávají kapesníky napuštěné cibulovou šťávou. Týden před představením se večer konají průvody krajkovaných růžově oděných plaček zavěšených do smutných Harlekýnů.
Budoucí publikum očekáváním nemůže spát.
Stelle samotné pak k úspěchu stačí jedinkrát falešně zalkat v b-moll.