Vlaštovky a Amazonky

Knížka byla stará, plná fantaskních obrázků. Titty jí listovala opatrně. Před večeří ji opatrně uložila do stanu a tvářila se zamyšleně.
„Co myslíte, jsou někde skuteční draci? Nebo jednorožci?“
„Samozřejmě, že ne,“ řekla Zuzana.
„A co když ano?“
„Já viděl takovou fotografii,“ zamyslel se Rodger, „tam byla ryba s rohem. Jako jednorožec, ale ryba, ne kůň.“
„To musel být narval,“ řekl John.
Večer našli Titty u stožárního stromu, jak dalekohledem prohlíží hladinu jezera.
„Koukám po tom vodním jednorožci,“ oznámila. „Myslíte si, že ho potkáme?“
„Ne, narval žije jen v moři.“
„To je škoda.“
Titty si na jednorožce bude muset počkat.

Nancy Blackettová, kapitánka Amazonek a postrach moří, překročila třicítku a byla už úplně dospělá. Nakonec se z ní stala advokátka (právníci a piráti měli vždycky cosi společného), nosila kostýmek, tvářila se důstojně… ale každé léto se vracela do Lake District.
Naložila Peggy do Amazonky (musely se zmáčknout, ale to nevadilo) a jezero je přijalo, jako by ho nikdy neopustily. Před nimi se vynořil ostrov Divokých koček, Nancy ucítila knedlík v krku, a když na ně ze břehu zamával John a ostatní (na udici pár vychlazených piv), vhrkly jí zcela nepirátsky slzy do očí.
Realita jim stále nesahala ani po kotníky.

Všichni už dávno spali, když se Titty vyplížila ze zamrzlého hausbótu. Bylo ticho a ve vzduchu se vznášelo cosi věčného. Druhý konec jezera se ztrácel ve tmě.

Titty zavřela oči a do tváře ji uhodil ledový arktický vítr. Na Špicberkách byla polární noc. Titty už ani nepočítala, kdy naposledy viděla slunce. Nebo člověka. Pod nohama jí křupal sníh a v dálce se téměř konejšivě ozvalo vlčí vytí. Čas se rozpadl a zbylo pouze tedy a teď. Titty se usmála. Tady byla doma.

Asi po patnácti minutách se znovu stočila k Zuzaně pod peřinu. Tváře měla červené a oči jí svítily.

Než ji dohonilo vyčerpání z namáhavého dne, Titty nezavřela pusu. Usnula v půlce nedokončené věty o objevování neznámých kontinentů.
Zuzana se pro sebe usmála a tiše vyklouzla ze stanu. Teď ještě nakouknout ke klukům, přikrýt Rogera, který zase napůl vylezl ze spacáku, vytáhnout spícímu Johnovi mapu z rukou, zkontrolovat oheň a připravit si v hlavě jídelníček na další den.
Posadila se doprostřed tábořiště a slastně natáhla nohy před sebe. Hvězdy nad její hlavou hořely jasným světlem.
Byl to dlouhý den, ale byl moc fajn. Radši se utopit, než být ňouma, ale oni se neutopí.
O to už se Zuzana postará.

Vlak se s funěním řítil podmáčenou krajinou. Tlusté dešťové kapky rozmazávaly venkovní svět do nepoznatelna.
Dorotka měla nos přitisknutý na skle. Pozorovala barevné šmouhy za okny, jak se z nich vyloupávají obři, plachetnice, ztracená města a bájná stvoření.
„Dicku, myslíš, že tam zažijeme velké dobrodružství?“
Její bratr zvedl oči od atlasu noční oblohy. Mazanec, který jim maminka nabalila na svačinu, držel nakousnutý v ruce a patrně na něj už dávno zapomněl.
„Cože?“
„Na tom místě, kam jedeme, Lake District. Co nás tam asi čeká?“
„Bláto a déšť. Nedělej si přehnané naděje, Dorko,“ usmál se mírně. „Určitě ani nenapadne žádný sníh.“

První noc na ostrově Divokých koček se Titty vyplížila ze stanu. Obloha plná hořících hvězd se zrcadlila na hladině jezera. Vzduch se chvěl čímsi magickým.
Johnova silueta na břehu ji vůbec nepřekvapila. Sedla si k němu.
„Plavili jsme se až na konec světa,“ zašeptala. „Obrovský vodopád tam přetéká přes okraj a burácí tak, že tam nikdo nikoho neslyší. Cesta zpátky není a kocábky stárnou, až se rozpadnou docela.“
„Námořníci mají prosolená ústa. Vypijí tolik rumu, že by ho mohli i brečet.“ John na ni mrkl a ona věděla, že její velký brácha jí rozumí.
Chvíli mlčeli.
„Slyšíš ten příboj oceánu?“

„...a dnes zase zamkla kuchařku ve spižírně a ukradla koláč. Prý válečná kořist. Vždyť... vždyť ten koláč byl stejně pro ni... A-a-a rozstříhala to sváteční povlečení a pomalovala je jakýmisi lebkami...“ Zbytek slov se ztratil v nezadržitelném vzlyku. „Jime, vždyť já už ani nezvládám vychovávat vlastní dceru...“
James Turner ještě zdaleka nebyl tím neohroženým kapitánem Flintem, ale i tak svoji sestru jemně chytil do náruče a nestaral se o proslzenou košili.
„Mně naopak přijde, že z naší malé Lilly roste někdo neobyčejný,“ usmál se. „A mimochodem, Lilly mi vždycky přišlo jako dost pitomé jméno. Mezi piráty přece žádné lilie nebyly.“

"Dnes v noci zaplatí Amazonky za svojí loupežnou výpravu!" prohlásil John. Zbylé Vlaštovky sborově přikyvovali. Vzpomínka na ukradený koláč a posměšný pirátský vzkaz stále nevybledla.
"Připlížíme se k jejich ležení tajně přes ta křoviska," pokračoval John.
"Paráda!" jásali Roger s Titty.
"Počkej, potmě se v křoví ztratíme," strachovala se Zuzana.
"Neztratíme. Poneseme pádla na odnesení kořisti. Každý se chytíme vždycky jednoho jejich konce a zůstaneme pohromadě!" vysvětlil John. To Zuzanu upokojilo a plán byl schválen.
V noci probudil Amazonky šramot.
"Tisíc láter, podívejme se, kdo nás přišel navštívit," smála se Nancy, když pak šly vyprošťovat nebohé námořníky z trnkové houštiny.