DMD č. 30 pro 30. 4. 2013. Téma: Zváženo a sečteno

Konec roku ji ničil. Smutek, strach, nejistota; realita dusící jako lepkavá lázeň.
Zkusmo udělala pár kroků zpátky. A zjistila, že na ni celou tu dobu čekali.
Vzali ji na procházku nočním hradem.
Nahlédla do zrcadla z Erisedu.
Naslouchala cizím rozhovorům, projela se Bradavickým expresem.
Dělala si legraci z jejich autorky i z Voldemortova nosu.
Smála se s nimi i plakala.
"Zváženo a sečteno," ušklíbl se pak jeden z nich, "myslím, že ten náš fandom není tak úplně po smrti."
Odpověděla mu úsměvem. I skutečný svět je snesitelnější, když se máte kam vracet.
"A co se mě týče, ještě dlouho nebude."

Ten předmět opravdu a hluboce nesnáší.
Nikdy jim vážně k ničemu nebude, vyučující je navíc bodrý, žoviální chlapík v umaštěném plášti (pro učitele psychologie slouží jako živá pomůcka k demostraci pyknického typu). Vtipálek, sexista, machista, ženu staví na úroveň slepice. K pomilování, ideální typ pro působení na ekonomce.
Hospodářské výpočty jsou zkrátka zábavné asi jako pozorovat, jak schne lak.
Sedí v lavici nad kalkulací (výroba hřídele, autoři modelových příkladů hýří fantazií). Propočítává, kontroluje, ještě jednou kontroluje a dvoustránkový příklad odevzdává s pocitem, že dneska... dneska to fakt dala!
Další hodinu zírá na kuli jako Brno.
Správný výsledek zapomněla podtrhnout. Dvakrát.

„Chci být s mistrem. Pusťte mě domů.“
Tohle opakuje, kdykoli má možnost. Dívá se jim přitom do tváří očima, které bývaly světle modré. Teď začínají pomalu temnět.
„Neposlouchejte ji. Mistr Waters sám přiznal, že ten lektvar, který jí dával, vyvolává mimo jiné neopodstatněnou důvěru ve výrobce.“
„Zachránil jí život. Obětoval pro ni svou vlastní krev. Tomu neříkám neopodstatněná důvěra.“
Holčička se dívá z jednoho taláru na druhý. Dospělí se baví nad její hlavou, jako by tu snad ani nebyla.
„Pusťte mě domů k mistrovi,“ zkusí to znovu.
Nakonec si někdo jejích měnících se očí všimne a nechá provést paternitní zkoušku.

Tak prosím, tady to je, podle objednávky.
Půl kila člověka, dobře prorostlého špatností, ten má chuť, je tlustý jako prase.
Dvacet deka volského mozečku, rozhodně to nebyl dobrý nápad, to víte, ale co naděláte, lidi jsou lidi.
Pár plátků, tenounkých a průsvitných, on byl taky bledý a nepomohlo mu to, uškvařil se jako slanina.
Tady je věnec prstů vuřtů, svatební, pohřební, řekněte si, tuku je dost, vyrobíme i na objednávku.
A ještě trochu kostí do polévky, zajděte si pro ně, v Kostnici budou vědět, kde je hledat. Popel. Morek.
To máme za korunu
krále, který prý nedobře vládl svojí zemi.

Na tichém nádraží zastavil vlak. Dlužno říct, že tak nějak mimo jízdní řád. Ale mě se hodil. Do kupé nastoupil průvodčí s prošedivělým knírkem. „Ne, já jízdenky neprovávám. Tohle je Mrtvej vlak.“ „Cože? Jak Mrtvej.“ ptám se.
„Prostě Mrtvej. Může vás zavést až do smrti.“ odpoví průvodčí. Dělá si legraci? „Nedělám. záleží jen na vás.“ pronese s úsměvem. „Stačí zvážit pro i proti svého skonu a výsledek mi sdělit“. „A, když nechci zemřít?“ zeptám se opatrně. „Pak vás odvezu, kam chcete.“ řekne průvodčí. Zvažuji.
Konečná – vystupovat. Byl to jen sen. Průvodčí s prošedivělým knírkem se na mě usměje – nebo nebyl?

Setkali se na vřesovišti. Vynořil se mezi skalisky jako duch
„Proč ses‘ vrátila?“ Uhodil na ni nepřátelsky. V ruce svíral starou mušketu. Patřila jeho otci. Ve tváři měl stejně nepřístupný výraz.
„Narodila jsem se tady.“
„Ale k nám nepatříš. Na kabátě máš zlatý prýmky. Jsi jen všivej oficír... Jako oni.“ Kývl směrem, kterým tušil pevnost a jeho obličej ještě ztvrdl. „Měla bys odejít.“
„Chtěla jsem jen splatit dluh...“
„Nestojím o tvoji lítost. Odejdi... A neboj se o svý dluhy. Boží mlejny melou. Vrať se na moře, Frances. Z moře s' přišla, pro moře s' nás zradila. Jednou moři i zaplatíš.“

Hostina je v plném proudu. Opovážlivý, opilý král poručil přinést poháry ukořistěné jeho otcem z jeruzalémského chrámu. Hosté z nich pijí a dobře se baví. Frivolnost se rozmáchla. Rozhovorům dominuje smích. Alkohol rozdmýchává dobrou náladu. Náhle všechny zachvátí zděšení.
Král zbledl a bál se vlastních myšlenek. Strach mu přiškrtil hlas. Úlek mu roztřásl kolena, když spatřil lidskou ruku, která napsala na stěnu MENE, MENE, TEKEL a PARSIN.
Žádný mudrc slova nerozluštil. Pouze Daniel králi dokázal vysvětlit jejich význam: „Neoslavil jsi Boha. Byl jsi zvážen na vahách a shledán nedostatečným. Bůh sečetl dny tvého království, které bylo dáno Médům a Peršanům.“

Třicet sedm divadelních her (Jindrové pěkně vcelku). Jedna z nich ztracená. Třicet šest jich přetrvalo čtyři staletí.
Třicet čtyři stoslůvek inspirovaných pokaždé jinou shakespearovkou (na ocet zůstali jen Edward III. a Richard II.). Neoficiální třicátá pátá, o ztraceném Cardeniovi, o boji s větrnými mlýny. O výzvě, které nešlo odolat. O vzniku nové identity, o dvakrát tak velkém dubnovém šílenství.
Rytíř zasouvá meč a pozoruje poraženého obra, autor jemně hladí klávesnici a pročítá si svá dílka i krásné komentáře k nim. Nastal čas být zase jedním. Jednou.
S obdivovateli nesmrtelného Shakespeara se loučí a ze sedla věrné Rosinanty vám mává Keneu.

Hromada suti. Na váhu se nevejde.
Kámen. Tak deset kilo. Kámen. A další. Kámen, kámen, hromada suti. Mrtvola v antické zbroji. Zhruba osmdesát kilo i s mečem. Kámen, kámen, mrtvola, kámen. Mrtvola, mrtvola, mrtvola. Hromada suti.
Pozor, zbytky ohořelé dřevěné konstrukce, která možná kdysi připomínala koně. Velkého koně. Určitě by se do něj vešlo několik těch mrtvol, ale je prázdný.
Jdeme dál. Kámen, kámen. Mrtvola, hromada suti, hromada mrtvol, hromada kamení. Kdo se s tím má vážit, kdo se s tím má odklízet. Nuda nuda šeď šeď.
Já teda nevím, proč jste si mysleli, že toho z Tróji zůstane víc...

Poté, co rada moudrých zvážila všechny možné možnosti, sečetla všechny sčítance a odečetla všechny možné náklady, došla k závěru, že nejlepší řešení je zabetonovat reaktor v Černobylu. Honosné chladící věže dominují laškovně poblikávající krajině. Na stěnách pobíhají tisíce a stovky uranových pavouků, živí se uranovými muškami, sami slouží jako potrava svítícím netopýrům a hlavně Batmanovi. A když po úzké stezce přijde princezna černobylská, smeknou všechny uranové kostky klobouky a nabídnou jí místo u okna. Krásnou atmosféru večera vykouzlí kobylky hrající na tahací harmoniky a rytmičtí orlové tlukoucí hlavou o stěnu reaktoru. Princezna ráda večeří u okna. Jen režisér bývá nespokojen.