Cardenio (Shakespeare)

Jen pojďte dál, zvědavci.
  Pojďte, nebojte se.
   Jestli uslyšíte hlasy, křik a zvuk boje, jde to shora.
   Ani tam se neumírá doopravdy.
    Je to jen divadlo.
     Jen pojďte za mnou, do tmy.
      Dolů a hlouběji.
       Sem jsem utekl, tady jsem se skryl.
        Smutek a zoufalství mě hnaly
         Nechtěl jsem nikoho vidět.
          Ji nejméně.
           A tak ji v téhle tmě vidím pořád.
            V každém stínu.
             Řekli vám, že jsem ztracený navždy?
              Že je to bláznivé a zbytečné mě hledat?
               Jen pojďte blíž a podívejte se na mě.
                Opatrně mě uchopte.
                 Vyneste mě na světlo.
                  Hrajte mě.
                   Jsem Cardenio a chci žít!

Třicet sedm divadelních her (Jindrové pěkně vcelku). Jedna z nich ztracená. Třicet šest jich přetrvalo čtyři staletí.
Třicet čtyři stoslůvek inspirovaných pokaždé jinou shakespearovkou (na ocet zůstali jen Edward III. a Richard II.). Neoficiální třicátá pátá, o ztraceném Cardeniovi, o boji s větrnými mlýny. O výzvě, které nešlo odolat. O vzniku nové identity, o dvakrát tak velkém dubnovém šílenství.
Rytíř zasouvá meč a pozoruje poraženého obra, autor jemně hladí klávesnici a pročítá si svá dílka i krásné komentáře k nim. Nastal čas být zase jedním. Jednou.
S obdivovateli nesmrtelného Shakespeara se loučí a ze sedla věrné Rosinanty vám mává Keneu.