Taková normální rodinka

Mariina zásnubní historka se mění s každým vyprávěním a zahadně zmiňuje loupežné přepadení - rodina jednohlasně usoudí, že Marie byla jeho strůjcem.

*

Oldřich žádá její - zcela neloupeživou - dceru o ruku a propadá panice, protože Cilka si zpívá árii z Prodané - není si zcela jist, jak to interpretovat.

*

Petr to má s její starší dcerou snadné: Věčný flegmatik koktá tak nervózně, že mu Pavla chlácholivě položí nohu na rameno - inu, jóga nepočká.
Káča má o Zdeňka obavy, vůbec je ta partie nějaká začarovaná!, ale kvůli ní se rodina snaží tvářit... nudně normálně.
Pak uvidí Zdeňka, kterak v paruce hází dorty. Je jejich.

Zachmuřeně přehlédne bílé zdi. Před očima se na nich coby poněkud zašlém plátně odehrávají příběhy: vybledlá skvrna po obraze, který museli sundat, protože na babičku moc civěl, hrana odřená při stěhování nábytku, když zeť prohlásil, že ten gauč se tam samozřejmě vleze, kreativní výbuch voskovek, když se babička u hlídání vnoučat zapovídala se sousedkou. Jako archeolog odkrývá stopy životů, které plynou mezi těmito zdmi.
Přesně ví, co potřebují stěny i jejich majitelé.
Pokýve hlavou a zaboří štětku do barvy.
Nahlas říkají „bíle“, ale on slyší nevyřčenou prosbu: „Namaluj mi celý svět!“.
A on ho namaluje. Jako že se Hamouzek jmenuje.

„Chcete říct, že jsem našla štrúdl na fíkusu, protože je středa?!" prohlásila přísně.
Raubíři se ošili.
„Dneska totiž chodí pan Vomáčka s poštou,“ začal Pavel.
„A ve středu má vždycky nově přeleštěné boty,“ doplnil Petr.
„V úterý nestíhá.“
„Tak se zdržuje u paní Součkové...“
„...a my mu necháváme otevřené dveře.“
„Jenže Poldinka utekla!“
„Andula pro ni letěla, ale my ji dávno hodili oknem na gauč.“
„Taky jsme si předtím hráli s knoflíkama u skříně.“
„Andula to pak vzala zkratkou.“
„A v obýváku je ta ozdobná židlička po pradědečkovi...“
Pavla zavřela oči a zhluboka se nadechla. „No, tak si pěkně hrajte.“