Den trifidů

Švarný princ sesedl z bujného letounu v pustině, kde nad neprostupnou džunglí zářil ocelový hrad. Podle moudrého programu JAGA tam černokněžník vězní překrásnou princeznu.
Posupně se zasmál. Copak všichni před ním utekli před rostlinami? Krásy teda moc nepobraly...
S mačetou ruce a laserovou zbraní za pasem odhodlaně vykročil.
Nejbližší rostlina po něm šlehla žahavým bičem. Sotva uskočil.
Rozstřelil ji, jenže ostatní se naráz daly do pohybu...
Všechny nezvládne. Honem do letounu. Vzlétl v poslední chvíli...
Co napoví JAGA?
Musí přeletět devatero hor, vyschlých řek a krajin zpustošených povrchovou těžbou, aby nalezl utajený bunkr šíleného vědátora dr. Aka, který disponuje plamenometem.

Klečela v záhonu a vztekle plela. Kořínky s sebou pokaždé vzaly hrst hlíny, takže zahrada za chvíli vypadala jako po bombardování.
"Co to tu provádíš?"
Opatrně se narovnala, až jí zapraštělo v zádech. "Ty zatracené kytky," zvedla si jednu před obličej: "vyrostly přes noc a udusily mi všechny azalky."
Sedla si vedle ní a opatrně si od ní rostlinku vzala. Měla drobné kvítky s chocholkou vláken uprostřed.
"Vlastně jsou docela pěkné."
Vstala, oprášila si kolena a pomohla své přítelkyni na nohy.
"Už toho nech. Za chvíli se stmívá a já chci ještě stihnout odjet za město, než začnou padat hvězdy."

Přišli do naší školy pár měsíců potom, co padaly hvězdy.
Nejdřív jsme je uvítaly - bylo hezké vědět, že přežil i někdo další. Kdo by chtěl být poslední člověk na zemi.
Jenže pak začali mluvit a naše radost zhořkla.
Měly jsme být jejich služky. Ne, měly jsme být jejich otrokyně, pracovat na jejich polích a rodit jejich děti.
Padající hvězdy možná ušetřili jejich oči, ale jejich srdce byla slepá už dávno. Nedokázali nás vidět jako sobě rovné, jen jako nástroj pro jejich vlastní přežití.
Necítili jsme lítost, když jsme je slyšeli křičet. Rostliny se alespoň nasytí a nechají nás chvíli být.

Na svět, jaký byl předtím, jsem vzpomínal stále míň. Popravdě na to nebylo pokdy; veškerý čas vyplňovaly úkony, zajišťující naše další přežití. Obdělávání půdy. Shánění věcí, které jsme nebyli s to si opatřit sami. Opravování plotu proti trifidům. Všecho, co jsme dělali, mělo jasný smysl a účel. A svým způsobem krásu. Život před tím mi teď připadal nějak jalový. To, čemu se tenkrát říkalo práce, bylo často jen plané mluvení a přesouvání papírů. Fyzickou práci každý chtěl co nejvíc zjednodušit a zkrátit; nikdo zato nelitoval námahu nesmyslně kopat do míče, zvedat závaží nebo šlapat na místě. Dnes představa naprosto absurdní.

Chřestí. Blízko. Ten-kdo-je-jako-já chřestí.
Chce živiny.
Ano. Živiny! Cítím je. Cítím živiny. Jsou blízko. Chci živiny!
Posunu se. Ještě.
Ten-kdo-je-jako-já se posune. Ještě.
Živiny mají pach. Chachachá! Pach živin dobrý.
Chřestím. Chci chci chcichci.
Živiny mají hodně pachu!
Aaaaaa! Živiny dělají bolest! Pach a bolest!
Kývu se. Tam! Sem!
Ten-kdo-je-jako-já chřestí: chcichcichcichci!
Teď! Teď!
Chcichcichci.
Mám živiny. Žblmňambl. Aaaaach! Živiny!
Proti temnému nebi se rýsují obrysy dvou mohutných trifidů. Ukojeně se kolébají ze strany na stranu a pomalým spirálovitým pohybem stáčí svá žahadla zpět do kalichů. Začíná den.

"Odklad? K čemu?!" vztekle praštil rukou do lůžka.
"Pane M., pochopte to, myslíme jen na vaše dobro," konejšila ho sestra.
"Moje léčba neprobíhá dobře?!"
"Co vás to napadá! Lékař zkrátka usoudil, že ve vašem případě bude lépe nic neuspíšit, ostatně jde jen o jediný den."
Trochu se uklidnil.
"Takže zítra mi obvazy sundáte?" ujišťoval se.
"Ano, můžete se spolehnout. Zítra máte zrak zpět, to vám slibuji."
"Tak dobře," rezignoval a nechal si natřást polštář.
"Kdybyste něco potřeboval, zvoňte, no, však už to znáte," usmál se na něj její hlas. Usnul.
Sestra slib dodržela.
Den poté viděl a ona byla slepá.

Když jsem byla malá, hrávaly jsme s maminkou takovou hru. Spousta dětí ji hrávala. Snad přijde den, kdy ji budou hrávat zase.
Určitě si to taky pamatujete. Malá překvapení, která rozjasnila den láskou, kterou jste sdíleli s rodiči.
„Zavři oči a nastav ruce. Nekoukej se.“
Vždycky jsem se dívala škvírkou mezi víčky. Maminka předstírala, že se zlobí, a já musela hrát poctivě. Tahle hra byla vlastně důležitější než samotný dárek.
Teď je maminka mrtvá a já nevidím. Spousta lidí je buď mrtvá, nebo slepá. Kdyby nám tak někdo řekl, ať se nedíváme na ta zelená světla. Ani škvírkou mezi víčky…