Hotel U devíti koček

Hotel U devíti koček - domácnost v malém městečku za Brnem.
Založena 2009, původně za zcela jiným účelem, než péče o bezprizorní kočky.
Zrzek druhu Felis catus v témže roce domestikoval obyvatele domečku a připravil vstupní půdu pro ostatní svého druhu.
Početní údaj v názvu odpovídá počtu kočičích obyvatel v době vzniku Hotelu – 2013, tzv. Squatterský týden.
Od té doby počet koček kolísá, v současnosti jich je osm (šest domácích, dvě venkovní).
Počet lidí se nemění.
Squatterský týden – období, kdy se do dílny v zahradě nastěhovali 4 squatteři a další den si zazvonil Barbucha (ze čtyř koček během týdne bylo devět).

„Tak se ukaž, junáku,“ zaslechnu.
Nepudu ven. Ani náhodou. Minule jsem šel a co? Díra do kožichu. Tůhle. Už vám na vaše lákání neskočím, nejsem blbej!
Jenže co to? Můj úkryt se bortí, rozpadá, ba úplně mizí!
„Doma ho nedostanem do přepravky a tady zas ven, pokaždé rozděláváme klec,“ vysvětluje komusi domácí, zatímco jsem nesen vzduchem, vržen na váhu, potupně zvážen, otevírají mi tlamku, přepočítávají zbylé zuby, uši otáčí naruby a než se naděju, pic ho, pigáro v kožichu, auvajs, zas mě dostali!
Přepravka! Bezpečí! Hurá!
„To mě fascinuje,“ platí domácí očkování, „kdyby to uměl, ještě si za sebou zabouchne!“

„Nejlepší je ten s plachetnicí,“ tvrdil domácí. „Námořníci prej jinej nepijou!“
„Ale tenhle plachetnici má!“ zvedl flašku kamarád.
„Jenže špatnou! Takhle vypadá správná plachetnice!“ Domácí se vyštrachal na židli a začal šmátrat rukou po lednici.
Čenda, sedící na lince, to viděl nejlíp.
Domácí nahmatal tu ohromnou flašku. Shodil si ji na hlavu. Pak ho ještě praštila do nohy a těsně nad zemí byla zachycena kamarádem.
Pětilitrovka rumu šplouchla, vyrazila lehce nasazený špunt a uronila na zem jednu velkou slzu.
Ti dva málem brečeli taky, ale nechtěli si ředit ten rum.
A koho vyhodili prvního? Nás!
Prý si to slížou sami!

Tryskám si radostí sem a zase tam, kuchyň - předsíň – obývák – naklopím to přes sedačku, přes domácí – ta ječí, že má obrazovku vzhůru nohama, no tak dej Ctrl Alt a šipku, jako bys to neznala, copak je to poprvý? – nezdržuj, mám zpoždění, ještě musím nahoru do schodů, v ložnici převálcovat Rozáru na posteli, proletět pod postelí, dolů ze schodů, odtud hopnout na půdu, přes hromadu krabic – taky byste je konečně mohli uklidit, slibujete to už měsíce, jak tady má jeden tryskat – a zpátky do předsíně – otevřete dveře, venku svítí slunce, je jaro, tak honém, ne?
Na jaře se válí jen břídilové!

Žárlili jsme všichni.
Byla nadpozemsky krásná. Bílý nadýchaný obláček, srst přímo volala po pohlazení.
Zářivě zelené oči na nás shlížely s pohrdáním, jako by říkaly: „Cože jste? Taky kočky? No to snad ne, že by i TOHLE mohly být kočky?“
Jistojistě se pohybovala plavně a neslyšně, po schodech by určitě nedupala jako stádo slonů.
Prostě nedostižná kočičí kráska.
Nedalo se na to koukat.
První to nevydržel Tobiáš, vyskočil na vršek kuchyňské linky a shodil krasavici na zem.
Tam jsme se na ni vrhli my ostatní a za chvíli z ní zůstala jen hromada smetí.
Domácí posléze jen polkla: „Můj kalendář!“

Přiznám se, že sama tomu nerozumím.
Občas jsou s nimi velké problémy, a co si budeme povídat, nemít je, mohli bychom minimálně jednou do roka na opravdu velmi slušnou dovolenou.
Někteří z nich ani nejsou žádní krasavci.
Nezvala jsem je, a přesto tu jsou.
A já nedokážu zavřít dveře, uhnout očima, uzavřít nitro a říct: „Hele, víš co? Běž to zkusit jinam.“
Čím to? Vždyť dlouhé roky jsem žila bez nich. Nechyběli mi.
Jenže doba se změnila, já přičichla k hebkému kožíšku a něžné chlupaté ocásky mi svázaly ruce i srdce.
Teď se bojím naopak toho, že tu jednou nebudou.

Všechno bylo nachystáno.
Slavnostní sklenice, talíře i příbory vytaženy ze svých skrýší.
Přijde návštěva. Důležitá!
Z kuchyně se linou voňavé pramínky.
Zvonek.
Domácí usazuje hosty, společensky švitoří.
Polévka pochválena.
Nese se svíčková, knedlíky, brusinky.
Do chřípí stolovníků stoupá omamná vůně koření, oči se na tu nádheru jen smějí.
Vtom se Rozárka rozhodla, že se na to také podívá.
Bilance jejího proběhnutí talířem svíčkové:
- Téměř srdeční zástava u domácí.
- Mokré čištění ubrusu, koberce a dvou z hostů.
- Litr slivovice, s kterou se původně na slavnostní stůl nepočítalo.
Oběd se protáhl do noci, hostům se ani nechtělo odjet.
Návštěva se nadmíru povedla!

„Kdo že to je?“ zeptal se potichu domácí a my nastražili uši. Tahle návštěva se nám moc nelíbila. Tobiášovi řekla, že je tlustý, Silver jí smrděl, Jája prý vypadá hrozně, Čenda je hubenej a já že jsem taky nějaká divná.
Přijela včera navečer, nakvartýrovala se do obýváku, vyjedla ledničku.
Domácí vzdychla.
„Jak bych ti to jen… Je to mojí babičky sestry vnučka.“
„Cože?“ vyvalil oči domácí.
„Vnučka sestry mojí babičky, viděla jsem ji jen jednou, kdysi.“
„Co tu chce?“
„Sestavuje rodokmen, chodí po hřbitovech…“
„A nechtěla by tam zůstat?“
Nejen my měli nastražené uši.
Práskly dveře a návštěva byla pryč.

Číhám.
Teď! Levá packa, pravá, náhra a šup! Trefa!
Číhám znovu.
Jé, spadla blízko! Stačil levý hák a je tam taky.
Tak honem, už číhám dlouho!
Konečně! Mazej za ostatníma!
„Já nemám červenou! Mně se ztratila červená!“
Jejda, je zle. Malá zjistila, že je něco špatně.
„Babí, slyšíš, jak mám vybarvit Karkulku?“
„Koukni na zem, tam někde bude!“
„Koukám a není! Někdo ji sežral!“
„Kdo by ti žral pastelky, prosím tě…“
Domácí se s povzdechem spustí na kolena. Jde najisto.
„Jsou pod ledničkou, koukej. Červená, žlutá, modrá… a hele, i černá! Že se nestydíš, Tobiáši!“
Nestydím. Já si zas počkám!

Stáli za dveřmi a ječeli:"Vééén!" Tobiáš, Rozárka, Čenda.
Domácí se zvedla a otevřela jim.
Sotva dosedla, škrábali na okno:"Dovnííítř!" Rozárka a Tobiáš.
Vstala a pustila je oknem domů.
Dosedla a zjistila, že u dveří skřeká Jája:"Vééén!"
Otevřela mu, znovu usedla.
Mezitím vyskočil na okno Čenda a mňoukal:"Dovnííítř!"
Vzala ho tedy dovnitř.
Otočila se. U dveří znovu kňourali Tobiáš s Rozárkou:"Vééén!"
Naštvala se,vyhodila je ven všechny, zabouchla dveře a zatáhla rolety.
Když po dvou hodinách otevřela, přiběhli všichni honem domů jako jeden muž.
A už vůbec nikam jít nechtěli.
Tak dlouho být daleko od jídla!