Hotel U devíti koček

"Chachá, Tobiáši, na mě nemáš!"
"Počkej, Barbušáku, ti dodrbu kožich!"
A už letíme. Obývák, předsíň, schody, ložnice, postel - jé bacha, tady někdo spí, no, už nespí - podesta a hop na půdu! Dvoumetrový přeskok přes schodiště mě baví! Hele, těžkotonážní Tobiáš bude taky skákat, cha, já mu ukážu! Hop do protisměru!
Auauau, to se nepovedlo, naštěstí padat umíme! Jsme kočky, přece!
Otočíme se, chvíli se poměřujeme a pak jedeme znovu.
Schody, předsíň, obývák, předsíň, schody, ložnice, kde už se kdovíproč nespí, podesta, hop na půdu, brzdím - au, ta sedla!
Jak, mám dávat bacha, Rozáro jedna černobílá?
Dneska máme letecký den my!

Jezdili jsme na výlety, domů nechvátali - děti dospělé, vylétly do světa. Doma klid, mír, pořádek. Ale taky nuda, což jsme ovšem netušili.
Pak překročil práh malý zrzavý uzlíček. Utopili jsme se v jeho modrých zhnisaných očích, jihli nad obrovskýma zasvrabenýma ušima... a nic už nebylo jako předtím.
Chvátali jsme domů - přece ho nenecháme samotného tak dlouho! Ne, nezlobte se, na víkend nepřijedeme, máme doma kotě (přesně ta slova, co jsme předtím vůbec nechápali, a trávili večery tím, že místo televize jsme sledovali malého roztomilého kocourka.
Pak přišli další.
Nuda se vztekle odstěhovala jinam.
Díky, že jste nás našly, kočky naše.

Kocour na domácí upíral vyčítavé oči.
„Co jste to tu prováděli?“
„Toulal ses, tak se nediv.“
„PĚT koček za deset dní? Kdybych byl venku měsíc, tak jich přitáhnete patnáct? Jste normální?“
Před lety se Čenda na deset dní ztratil. Dodnes netušíme, kde byl. Kupodivu se vrátil se v poměrně dobrém stavu, nejspíš ho někdo považoval za toulavku a vzal k sobě. Ve stejné době došlo v Centrální distribuci koček k nějakému kolapsu, neboť se k nám během pár dní opravdu nastěhovalo pět nových koček. Sofie se třemi koťaty a Barbucha.
Ty pohledy, když se Čenda vrátil, bych vám nepřála vidět.

Domácí přijela, odhodila krosnu, uvařila si čaj. Batoh voněl dálkou a vzkazy. Pes, králík… ty má povolený. Kočky naštěstí žádný. Ale co je toto za pach? Ten neznáme!
„Jak bylo?“ přišel i pán domu.
„Bezva, zdrhla nám želva.“
„Cože?“
„Ale, Pavla přijela se želvákem. Chodila ho pást – na kraji krunýřku mu udělali maličkou dírku, v ní provázek. Aby neutekl. Jenže jak si lehla na louku, usnula, provázek pustila. Želvák frnk a byl pryč.“
„Fakt?“ rozesmál se domácí.
„Hele, hledat želvu v makovým poli, to je na makovici, to mi věř!“
„A našli jste ho?“
„Jo. Druhý den. Zamotanýho v malinách.“

Domácí nebyla ráda. Po delší době dorazila nevítaná návštěva, kterou však nebylo možno odmítnout. Teď chrlila na domácí všechny křivdy, které se jí udály za poslední dobu, a nevypadala, že by se chtěla zvednout.
"Počítám, že tu přespím," oznámila jen tak mimochodem.
Domácí polkla.
"No, víš... ale on je teď jeden náš kocour trochu nemocný a já s ním raděj spávám dole, ono..."
"Ty s tím naděláš, jednu noc vydrží, ne?"
"On ano, ale..."
"Jaké ale, prosím tě?"
Jája už to nevydržel. Nakráčel do budky a udělal, co bylo třeba. Nemocná střeva vykonala své.
Návštěva odjela ihned.
Díky, chemický Alí.

Škráb, škráb, škráb.
„Himlhergot krucajselement, Tobiáši, nech toho! Neruš! Dej mi aspoň chvíli pokoj!“
Škrábity, škrábity, škrábušky.
„Rozárko, že ti není hanba! Okamžitě se sem přestaň dobývat!“
Skřéééék, skřéééék, škřéééék!
„Jájo! Ty jsi mi nerozuměl? Copak jsem vám to už kolikrát nevysvětlovala? Jsou chvíle, kdy lidi prostě nechtějí být rušení! Chtějí mít svůj klid! Potřebují svůj klid!“
Kňourýýýýýýýýý, kňááákýýýý, kňáááááááák!
„Čendo! Aspoň ty bys měl mít rozum! Takovej starej kocour a ječí za dveřma jak malý hloupý kotě!“
Domácí si povzdechla. Kdepak. Není úkrytu. Před těma raubířema se prostě nedá schovat. Vstala, vykonala potřebné úkony a otevřela dveře od záchodu.

Když dám tuhle packu sem a tuhle tam, hlavu takhle zkroutím…
Ne.
Když se rozběhnu až odtud a odrazím se tady…
Taky sakra ne!
Kudy já se za ten plot dostanu? Koho napadlo natáhnout nahoru na plot ještě další kus pletiva vodorovně? Domácí vůbec nemají rozum! Copak netuší, že za plotem všechno lépe voní? Že je tam tráva zelenější? A myši tlustší?
Nemají svědomí, nemají. Všechny díry zacelili, cihlami zarovnali.
Na jedno však zapomněli.
Jím jako nezavřený. Rostu. Sílím. Trénuju.
A pak to přišlo.
Rozběhl jsem se, odrazil… a byl nahoře na zdi. A druhý den znovu.
Zrodil se útěkář.

Plížili se k řece.
"Musíme přinést aspoň jednu," šeptal Tobiáš.
"Sedí doma celá smutná, že jsou všechny pryč," přikyvoval Barbucha.
"Říkalajsem,šetřte! Ale to bylo porád - máme plnej mrazák, koukej, kolik jich loni přilítlo, o jednu neubude - a jsme plonk. Na mizině. Na dně."
"Támhle sedí jedna a vedle druhá," mňouknul Barbucha. "Tobíši, zleva, Rózo, zprava! Jdu středem a to by bylo, aby nebylo!"
Křoví zapraskalo, kachny polekaně zamávaly křídly. Mezi lovce spadl Jája.
"Chci taky domácí donést kachnu!"
"Tys nám tu chyběl, trubko. Teď už jim můžeme leda zamávat. No nic, narvem do mrazáku kuřata a třeba přežijem, ne?"

Přiznám se, že sama tomu nerozumím.
Občas jsou s nimi velké problémy, a co si budeme povídat, nemít je, mohli bychom minimálně jednou do roka na opravdu velmi slušnou dovolenou.
Někteří z nich ani nejsou žádní krasavci.
Nezvala jsem je, a přesto tu jsou.
A já nedokážu zavřít dveře, uhnout očima, uzavřít nitro a říct: „Hele, víš co? Běž to zkusit jinam.“
Čím to? Vždyť dlouhé roky jsem žila bez nich. Nechyběli mi.
Jenže doba se změnila, já přičichla k hebkému kožíšku a něžné chlupaté ocásky mi svázaly ruce i srdce.
Teď se bojím naopak toho, že tu jednou nebudou.

My kočky rády spíme. Klidně až dvacet hodin denně.
Proto musíme i hodně jíst, to dá rozum.
Zvlášť večer je potřeba se pořádně nacpat, abychom dožily rána. Tak se nedivte, že nastřádanou energii tak kolem třetí ráno vždycky musíme vybít. Nejlépe tryskem přes překážky (rozuměj postele) nebo bojem v ringu (rozuměj posteli). Před pátou zaléháme spravedlivě unaveny.
A co udělá domácí?
V šest spustí sirénu (rozuměj budík), dupe, heká a průběžně naříká, jak se zas nevyspala.
Koukáme na ni krhavým zrakem, až se zastydí a odejde do práce.
Když už nás tedy vzbudila, tak se dojdeme nacpat, abychom dožily odpoledne…