Hotel U devíti koček

Tobiáše zachránila dcera. Náhodou. Jeli s přítelem pro kotě – vyberte si, které chcete, druhé utopíme, nabídla jí paní ze statku. Vzali obě, přítel kočičku pro maminku, dcera Tobiáše.
Rozárku zachránila kamarádka. Náhodou. Vešla do nepoužívané stáje, kam někdo „soucitný“ odložil krabici se třemi malými koťaty. Zavázanou. Kočičí konzerva položená vedle. Jak to ten dotyčný myslel, jsme nikdy nepochopili. Otvírák nedodal.
Ostatní (dnes již naše) kočky na náhodu nečekaly a zachránily se samy.
Nastěhovaly se k nám.
Do dílny, do domečku, do našich srdcí.
Nebýt náhody, nemám kočky. Nemít kočky, nezačala bych psát. A nepoznala spoustu lidí…
Díky, náhodo. Díky, kočky.

„Tumáš,“ proběhla Rozárka kolem Tobiáše, vrazila mu jednu packovanou a zmizela pod schody.
„Wrau,“ zařval kocour, natěšený na honičku.
Stádo buvolů produsalo domečkem, proletělo postelí, proběhlo domácí po klávesnici a skončilo za gaučem, odkud se nesly zvuky nelítostného souboje. Po chvíli se zpoza pohovky vynořily dvě spokojené kočky, obhlédly pokoj, spatřily krmícího se Barbuchu a vyrazily směrem k němu.
„Jste pitomý?“ zavřeštěl překvapený Barbucha, překulený do granulí. „Nejste už na takový blbostě trochu starý?“
„Na jaře jsou všechny kočky mladý, ty trubko, to si zapamatuj,“ pravil prošedivělý veterán Čeněk, seskočil ze škrábadla a celou cestu na sluníčko si rozverně poskakoval.

"Fakt to říkali!"
Za gaučem se opět konala kočičí sešlost.
"Proč to všechno musej tahat k nám," hudroval Tobiáš.
"Jako by nestačilo,že máme v kuchyni nastěhovanýho Silvera a škrabadlo zabral černej!" prskala Rozárka.
"Sožeto dovalej?" Barbucha dokopal šantomyš až k debatující dvojici.
"Slony," prskla Rozárka.
"Přiletěj," dodal Tobiáš. "Až z Říma!"
"Prima!" ožil Barbucha. "Myši už došly. Sem s nima. Kam je daj?"
"Viděls někdy slony? Hlavně aby to dobrzdili a nezbourali nám domeček," starala se Rozárka.
"Stejně je to pech," uzavřel Tobiáš. "To nemůžem čekat jaro, jako všichni kolem? Bláznivá domácnost. Slony z Říma. Kdo to kdy slyšel?"

„Pojď sem,“ hladí kocourka, zajímá ji hlavně jeho levá přední noha. Strne. Žaludek jí sevře ledová ruka.
„Je tam nádor, tlakem zlomil kost, vidíte, ta boule tady v podpaží. Máte dvě možnosti – buď kompletní amputace nohy včetně lopatky, nebo…“ slova se vytratí do vzduchu.
Laská tu nádhernou srst. Jak se rozhodnout, co udělat? Další dny chodí jak tělo bez duše, v očích slzy a v žaludku kamení pokaždé, když zahlédne pokulhávajícího zrzounka.
„Odoperovat,“ vyřkne za týden.
Tři měsíce náročné léčby, tři měsíce strachu z recidivy. Kontrolní testy – negativní. Obrovská úleva.
Na zahradě se znovu učí lézt na strom třínohý kocourek.

„Proč je to v pytli? Všechny drabble jsme napsali, tak proč ne tohle?“
„To téma. Všichni píšeme. O kom máme psát, že nepíše, když všichni píšeme?“
„Nic nenapsaly myši. A ten krtek, co jsem ho donesl včera, ten jen ječel. A utekl. Ten nic napsat nestihl! Napiš o krtkovi! Že jestli hledaj toho, kdo nic nenapsal, že je to krtek!“
„Ale to je hloupost, co říkáš. Proč by hledali krtka? Hledají někoho z nás, kdo nepíše.“
„My všichni píšeme! Krtek nepíše! A můžou si s ním udělat rozhovor, jaký to je, když se nic nepíše! Ještě pořád je za ledničkou!“

Vyskočí na sedačku, vydrápe se mi na klín, položí si tlapky na moje ramena. Zatne mírně drápky a přitáhne si moji hlavu. Zanořím nos do dlouhých, hebkých, černých chlupů a přitulím se ke kulaté hlavičce. Otírá se o mě, vrní, vrní a vrní. Občas se až divím, jak dunivý zvuk vychází z toho malého hrudníčku. Packy přešlapují na mých ramenou, pak sebou kocour naráz plácne na bok a zůstane ležet na předloktí mé levé ruky. Hlavičku na stranu, vystrčeným jazýčkem mě pobízí – ještě drbej, ještě mně hlaď, drž mě pevně, ještě, ještě, ještě…
Miluji ty chvíle.
Jsou solí mého života.

První do kuchyně.
Druhé do obýváku.
Třetí do koupelny.
Čtvrté na WC.
Páté do ložnice.
Šesté do hostinského pokoje.
Sedmé do pracovny.
Osmé do haly.
Deváté do šatny.
Desáté do dílny.
Jedenácté na půdu.
Dvanácté do sklepa.
Tam všude máme vstup volný.
Třinácté jsou nejhlídanější.
Současně našemu srdci nejbližší.
Třinácté dveře vedou do zahrady.
Ke svobodě.
Ke slunci.
Do deště.
Do závějí.
Do podvečera, kdy se vzduch chvěje vůní levandule a máty.
Do rána, kdy světlo jiskří šibalskými pablesky.
Do poledne, kdy žhavé paprsky rozpalují kožíšek.
Ale také do nebezpečí.
Někdy bohužel i blíž ke smrti.
Ale hlavně - do života.

Přichází Princezna, klopí hlavu.
„Strach mám o lid můj kočičí, ten den se blíží, dozajista přijde!“
Kolem proběhne Mladíček, následovaný Zrzavým.
„Ještě si hrajte, ještě se bavte, dokud můžete!“
Dojde k lůžku, kde leží Stařec. Ladně usedne vedle. Upře na Starce svůj zrak.
Začne zpívat árii, během které na scénu postupně vcházejí další – Mladíček, Zrzavý, přiblíží se i Černý. Ke konci árie všichni tančí kolem Starcova pelíšku.
„My žijem s nimi z čisté lásky
a dožít máme se zas běd
rozmarem jejich bez nadsázky
kožich nám budou děravět
ač vám to je či není divné
už to tak chodí drahně let
po pravdě je to prapodivné
to bychom mohli vyprávět.
To jednou ráno vrznou dveře
chlap jako hora stojí v nich
ty jeho ruce ty jsou všude
nelze se před tím zachránit.
Oči i zuby prohlídne nám
kdyby to bylo jenom to
bez dlouhých řečí auvaj auvajs
přiletí potom pigáro.
Pomalu dotančí. Rozesadí se kolem Starcova lože.
Stařec se zvedne:
„Vězte! Tímto každoročním rituálem stvrzují lidé i kočky, že i další rok budou neochvějně stát při sobě. Lidé budou kočkám poskytovat domov, kočky budou lidem domov tvořit.
Taková je pravda a tak to budiž navěky!“
Padá opona. Závěr třetí části.

„Tady máme zahrádku,“ prováděla pyšně domácí návštěvu novým bydlištěm. „Je malá, hned u domku, takže na ní můžu po práci relaxovat. Nikdy bych neřekla, že mě bude bavit vrtat se v hlíně!“
„Hele, to je teď nějakej novej způsob setí?“ optal se po chvíli nesměle kamarád. „Proč máš všechny ty řádky do těch zvláštních vlnovek? My vždycky udělali rýhu prknem a seli do ní, řádky šly rovně, tohle neznám?“
„Myslíš tady? Já taky chtěla mít rýhu rovně, ale ony tam ležely kočky… Spaly tak krásně a tvrdě, tak jsem je obsela okolo. Mrkev vyroste stejně a navíc to vypadá avantgardně!“

Naděje, že léto přečkáme bez úhony, umírá vždycky nad ránem. Nad ránem toho dne, kdy se někde mezi kedlubnami nebo mezi malinami vyklube nový přírůstek. Odložené kotě. Vyhozený kocourek. Toulavá kočka.
Prvně vždy problesknou tmou oči. Vetřelec se drží zpět a jen potmě si dovolí vyjít ze svého úkrytu. Časem pak vyjde na světlo i za dne. Zjistil, že tady mu nic nehrozí. A už se hrne k miskám.
Nastane čas papiňákový, kdy syčení domácích naznačuje pohyb vetřelce.
Naděje však ožije.
Ve chvíli, kdy vetřelec dostane nový domov.
Ve chvíli, kdy dobro v lidech převáží to zlo, co napáchali jiní.