Hotel U devíti koček

Hotel U devíti koček, dosud považovaný za solidní organizaci, je zástěrkou pro obchod s mňoukavým masem!
Nitky tohoto skandálu vedou až do jižních Čech, odhalili reportéři Janek Mňoupa a Josef Šklíba.
Týdeník MŇOUK A PRSK je důkladně vyzpovídal:
"Je za tím obrovské množství práce," připustil Mňoupa.
"Najezdili jsme tisíce kilometrů!" dodal Šklíba.
"Bojíme se! Už desetkrát nám přeběhla černá kočka přes cestu!"
"Vše vyšetřuje mňoulicie, víc prozradit nesmíme!"
Z tajného zdroje víme, že minimálně jedna kočka byla převezena z jižních Čech na Moravu a jiná z Moravy do jižních Čech.
Jde o manipulaci s genovým fondem?
Příště se dozvíte více!

Omletá věta, ale pravdivá – máte-li rádi kočky, kastrujte je.
Sofinka k nám přišla už se třemi koťaty, a to tehdy neměla ani rok. Jakmile to šlo, nechali jsme ji vykastrovat. Nebýt toho, doručila by nám ke stávajícím třem potomkům brzy další, v době kastrace prý byla opět v počátečním stadiu březosti.
Kočky jsou totiž velmi plodné – mívají ročně dva vrhy, průměrně čtyři koťata v každém. Všechny útulkářky znají desítky šílených historek o koťatech v igelitkách pověšených na klice, házených přes plot, vysypaných na práh – nechtěných koček jsou plné útulky.
Sofie za předčasnou dospělost zaplatila tím, že už nikdy pořádně nevyrostla.

Domácí nešťastně dřepěla a zírala na to nadělení.
"To snad není pravda! Ty se už nemůžeš prát, protože zajedno jsi starej, za druhý pomalej a za třetí bys toho druhýho mohl tak maximálně ožužlávat! Vždyť už nemáš žádný zuby!"
To, co vyšlo ven jako krásný dlouhosrstý kocour, se vrátilo jako hrouda bláta, z které koukalo jedno žluté oko. Namočený ručník (a trocha boje na obou stranách) udělal posléze z blátivce tvora alespoň lehce podobného kocourovi.
Den se vzpamatovával ze šoku, další den utrpení zajídal a zapíjel.
Teď už vypadá skoro jako dřív.
Jen když se do něj lehce plácne, práší.

„Co to dělá?“
Sledovali jsme domácí ostřížím zrakem. Nešťastně hleděla na obrazovku, pak se zvedla, přinesla si láhev a skleničku. Od té doby usrkávala nám nelibě vonící tekutinu a tupě zírala do prázdna.
„Sožeto má dneska vymyslet, Rozárko?“ položil kontrolní otázku Barbucha.
„Etymologii slova džin,“ odpověděla jsem.
„To je nějaká nadávka?“
„Ale ne, slabikovala si tu něco o skládání slov.“
„Jo?“ ožil Barbucha. „“Skládat umím, o tom žádná! Třeba…“ zamyslel se.
„Dokonalej Živočich Intelektuální Neskonale – to jsem jako já, prosím.“
„Vejtaho! Zkus něco napasovat na ni, koukej, jak je nešťastná!“
„Domácí – Žena Inteligentní Naše!“
„Ale drabble sama nevymyslí,“ dodal Čeněk.

„S žampionama ne,“ protestovala domácí. „Víš, že houby nejím!“
„Mně zas nechutná řapíkatý celer,“ mračil se domácí. „Proč si ta návštěva vymyslela zrovna tohle, to nechápu,“ okukoval balíček, ležící na stole. „To si nemůže dát normální salát? Nebo třeba těstovinovej? To ho musí mít ausgerechnet s krabíma tyčinkama?“
„Chce to jen vyzkoušet,“ mírnila jeho rozčilení domácí.
„U nás? Co jsem komu udělal…“
Odešli pro další várku nákupu.
To byla naše chvíle.
Barbucha sáček shodil ze stolu.
Tobiáš ho rozpáral drápkem.
Když se domácí vrátili, našli čtyři umaštěné čumáčky a po krabích tyčinkách jen mastné fleky.
K večeři dostala návštěva chlebíčky.

Občas vedeme řeči.
„Misku máš plnou, tak co ještě čekáš? Krevety? Nebudou, věř mi.“
Vrni vrni.
„Blázínku, nechoď ven, prší!“
Vrni vrni.
„Neposlechnuls, a teď jsi zrousanej jak nutrie. Ty jsi mi trdlo, viď.“
Vrni vrni.
„Jájo, ty koni černej, dyk máš nos od jogurtu, neumíš jíst jako slušná kočka?“
Vrni vrni.
Asi jsem blázen, ale miluju ten dunivý zvuk.
A pak ve chvíli, kdy je mi těžko, něco ucítím. Rozhlédnu se a mám je všechny kolem sebe. Zkoumavě na mě hledí a v těch pohledech čtu – neboj, jsme tady, nedáme tě.
Je to zvláštní, ale pomáhá to.
Vrni vrni.

Shlíželi na kocourka, skrčeného na ordinačním stole.
„Nevíte…“ odhodlala se domácí k otázce, „jak dlouho…?“
„Nevím. Kočičí AIDS je zrádné. Pokud zastavíme ten úporný průjem, tak ještě snad…“
Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Jája, šestikilový kocour, absolvoval operaci zubů. Potom, místo aby se srovnal, začal hubnout. Rychle. Po měsíci už měl kila jen tři. Hromádka neštěstí.
Kontrolní vyšetření zjistilo FIV, obávanou kočičí nemoc.
„Má rozhozené zažívání, nasadíme dietu a léky.“
Dvakrát denně boj s tabletkou.
Kaolínová pasta.
Dietní granule, vařené kuře s rýží.
Po týdnu záblesk naděje.
Nikdy by nevěřili, jakou radost můžou mít z pevného kočičího bobku…

Kdo je jediná kočka v našem domečku? Já, Rozárka.
(Ne, ty šmudly venkovní fakt nepočítám).
Kdo v domečku vládne? Rozárka.
(Tlapku mám něžnou, ale drápky zasunuté proklatě nízko, o tom ví kocouři svý.)
Kdo zůstane ležet v pelíšku, když se vrací domácí? Rozárka.
(Kocouři se můžou přetrhnout, jak je letí vítat, ale za kým domácí přijdou sami? Hádejte…)
Kdo se jediný nebojí Silvera, který se k nám nadrzo přistěhoval? Rozárka.
(Mimochodem proč se bojej polohluchýho a poloslepýho kocoura nechápu. To jim nedošlo, že stačí pořádně ječet a on se jim vyhne?)
Kdo není žádná křehotinka, ale vydrží kde co?
Domácí.

Objevil se v zahradě, v podstatě jen pochodující kostřička s velkýma smutnýma očima.
Lupínek z lupení…
Uplynulo pár týdnů, kdy se zotavoval v karanténě. Nabral svaly, sílu i odvahu. A začal považovat za svou nejen tu místnost, ale i verandu, časem dvůr i zahradu.
Čenda dostal na budku, když si šel lehnout na své místo na verandě.
Tobiášovi zdrbal kožich, když ho našel odpočívat v levanduli.
Když na sebe narazili se Silverem, ječeli přes tři zahrady a rvoucí klubko bylo odděleno až skotským střikem.
Teď je Lupínek jediný kocour na farmě, vzdálené 150 kilometrů.
Všichni doufáme, že cestu zpět nenajde.

„To nedáme,“ zachmuřila se. „Nenechá na sebe sáhnout, ten stres ji zabije dřív než nemoc. Co s tím?“
„Objednáme tu drátěnou klec. Už jsme ji chtěli koupit dávno, ale vždycky bylo něco přednějšího. Teď už nemáme jinou volbu. Víš, tu fixační, s posunovací stěnou.“
Obě útulkářky smutně hleděly na nemocnou kočku, do které nemohly za nic dostat léky.
Na klec čekaly čtyři dlouhé dny. Sotva dorazila, strhaly obal, v tlustých rukavicích do ní přesunuly kočku a posuvnou stěnou znehybnily zvíře tak, že se nemohlo bránit.
Konečně dostala lék. I tak aspoň kousla.
Ráno už byly léky zbytečné.
Klec dorazila pozdě.