Stroncium

Bojujeme v chodbě Zelená tři už asi den? Nebo dva? Přehled o tom, kdy je den a kdy noc, jsem ztratil už dávno. Myslím, že v minulém životě.
Ze zamyšlení mne vytrhlo zařvání bolesti někde po mé pravé ruce. Jedna z menších buněk se dostala do kontaktní vzdálenosti a jednoho vojína zrovna roztloukala na kaši připomínající expresionistickou kresbu. Červená krev na zeleném podkladě v temnotě přerušované stroboskopickým poblikáváním hlavní tak zvláštně kontrastovala.
Zapřít samopal k rameni, zamířit, vypálit. Buňka se mi v dalším nápřahu rozprskla o noktovizor.
Úkrok zpět, přebít, namířit, pal. Samopal vystřelil přesně sedm kulí, než se zadřel...

Vůbec mi nebylo do smíchu.
Chodit po obřím bludišti, které je plné, až nechutně po zuby ozbrojených Svobodných.
Najít Moniku, tak aby to nikdo nepoznal.
Unést ji, tak aby to nikdo nepoznal.
Projít bludištěm zpět.
Překonat sto stupňový mráz se skoro nahou Monikou až do Majesty a ani jednoho z nás při tom nezabít.
Není nic jednoduššího. Představte si to.
Nebo raději ne.
To celé musíte absolvovat s obličejem jednoho z mrtvých Svobodných na svém obličeji.
Teď se na mne ještě začne lepit Brigita.
Promnul jsem tantó mezi prsty, uhladil si Svobodného a zatáhl Brigitu do kouta.
Vskutku dlouhý den.