Pohádky bratří Grimmů

Kluk se probral ze sladkého opojení. Netušil, jak se ocitl za městem.
Jeho rodiče ho objímali, když k němu doběhli. Otec ho zvedl do náruče a nesl ho domů jako vzácný poklad. Matka si tiskla k hrudi jeho berle.
Najednou jim ho sousedi záviděli. Těm zbyla nemluvňata a batolata.
Postupně si někteří vzali na vychování děti chudých příbuzných nebo sirotky.
Kluk slyšel i o krádežích, o tom, jak se leckde ke svým schovancům chovají.
Taky si nevšimli, jak všechny děti zpozorní, když od zabedněné jeskyně zavane vítr.
Jak nové děti občas broukají nápěv, který chromému klukovi dosud zněl v hlavě.

Poslouchejte, mámo, táto, přizvěte i tchýni,
píseň psanou paragrafy v jisté soudní síni.

Byť pohádku o Sněhurce registroval každý,
málokdo ví, že královnu obvinili z vraždy.

Kmen zločinných zakrslíků poklad tajně těží,
Sněhurka chce podíl, proto napráskat ji běží.

Zrcadlo, zrcadlo, koho by to napadlo?
Zrcadlo, zrcadlo, jak to dopadlo?

Co nezvládl nájemný vrah, ciankály zvládnou,
jenom v očích nekrofilů mrtvé dívky mládnou.

Sněhurku bosk nezachránil, její tělo chátrá,
nekrofilní princ je v sekci „policie pátrá“.

Neboť v soudní síni nebyl prostor na hádky,
královna už sepisuje v lochu pohádky.

Zrcadlo, zrcadlo, koho by to napadlo?
Zrcadlo, zrcadlo, státu propadlo.

„Co se dneska děje v našem pohádkovém království, to je naprostý chaos,“ postěžovala si Karkulka svým kamarádkám. „Vlk, který mě měl sežrat, o sobě prohlásil, že je vegetarián.“
„Já bych ten stav nazvala přímo anarchií,“ přidala se Růženka. „Místo, aby se princ ke mně prosekal do věže a probudil mě, musela jsem se prodrat houštím a toho nekňubu políbit sama.“
„A co můj tragický osud?“ postěžovala si Sněhurka. „Macecha nechala čarování a chce mě jmenovat královnou. Tím pádem přijdu o zkušenost se sedmi mužskýma!“
Locika to lakonicky shrnula: „Co s námi bude, jestli ti Grimmové nepřestanou chlastat, to fakt nevím.“

Uprostřed žaludku obra Sluka, žily byly tři masožravky.
A dobře se jim vedlo.
Chaloupku měly útulnou , čistou, kostmi pěkně vyzdobenou.
Jídla měly také hojnost, obr málokdy požíral něco jiného, než celá zvířata.
Měly se rády, nehádaly se a těšily se že života.
Až do toho osudného léta, kdy se na kraji lesa sešla rainbow family a začala tančit tance lásky. Hipíci obra přijali a milovali ho, až do dne, kdy zjistili, co jí.
Zhrozili se a nikdo se s ním již nechtěl objímat.
Sotva lásku poznal, nemohl jí hned ztratit, stal se proto vegetariánem.
A masožravky? Ty, milé děti, umřely!

Večer přicházel do chaloupky, kde stály dvě babizny nad ženou těsně před zrozením nového života.
„Bude to chlapec, nebo dcera?“ zeptal se drvoštěp plesnivé babky, která vypadala, že se každou chvíli rozteče po své holi.
„Nejsem porodní bába, ale sudička!“ odsekla mu plesnivka. „Za svou hloupou otázku si zasloužíš trest!“
„Chromozom X nebo Y?“ pomyslel si drvoštěp, to je jediná věc, na které mi záleží…. „Ráno bude hochem a v noci ženou!“ proklela nenarozené dítě.
„To mu ale zničí život!“ zařval. „Nezničí,“ pousmála se dobrá čarodějka. „Ten je celý jedna velká proměnná.“
A dítě proměnila v nádherný oboupohlavní mladou lípu.

„Špatně!“ Sherlock vykřikl na dav shromážděný před kostelem a připravený lynčovat. „Díváte se, ale nepozorujete! Mladší děti z chudých rodin, období hladu, pozůstatky nalezené na špatně přístupných místech, stopy lidského chrupu na kostech. Cizímu člověku by kladly odpor – byl to někdo, koho znaly. Komu důvěřovaly. Člen rodiny – ne, byly z různých rodin. Komu děti důvěřují?“
„Policistům?“ navrhl John, jenž stál stranou a křečovitě třímal palcát, jelikož mu bylo jasné, koho budou chtít lynčovat jako dalšího.
Sherlock se zašklebil. „Elementární, Johne! Duchovním!“
Obviněná chvíli sledovala, jak se dav vrhl na kněze, pak pokrčila rameny a přistoupila k Johnovi. „Nedáte si perníček?“

Strašně rád poslouchám historky o tom, co jsi dokázal – z mála jsi udělal hodně, z velikána myš a z chudého sedláka pana hraběte.
Chci jít v tvých stopách, dědo. Proto tu teď blbnu.
Neboj, zvládnu to. Chce to jen trochu trpělivosti a přesně dodržet postup.
Jedna smyčka, druhá… tááák, teď utáhnout… Krucipísek, špatně. Já se na to vykašlu.
Klid, ono se to poddá. Raz, dva… A zase nic. Ach jo.
Jenže tys to měl jednodušší, stěžuju si tvýmu malovanýmu já v parádních nablýskaných holínkách.
Kdoví, jak bys zvládal ty svý hrdinský činy, kdyby sis musel pokaždý před výpravou zavazovat tkaničky.

Své první kroky udělal Christián Rumpelstilzchen ještě za halasného obdivu širokého příbuzenstva. V té době však již odstartovaly jeho zlomyslné pokusy dostávat své bližní do ošemetných situací. Dlouho se zdálo, že je nevinnou obětí řádění svých starších sourozenců. Dostávalo se mu mimořádné péče i pro jeho chatrné zdraví. Leckoho překvapí, že byl ze společenství skřetů pod Starou Skálou vyhoštěn teprve nedávno. Několik měsíců po vyhoštění již bylo patrné, že vážně uvažuje o životě v partnerském svazku. Byl připraven využít jak svých profesních zkušeností, všestranného vzdělání i jazykových dovedností. Rozhodl se tehdy převést svoje jméno do češtiny, takže nyní znělo Rumplcimprcampr.