Krysař

Kluk se probral ze sladkého opojení. Netušil, jak se ocitl za městem.
Jeho rodiče ho objímali, když k němu doběhli. Otec ho zvedl do náruče a nesl ho domů jako vzácný poklad. Matka si tiskla k hrudi jeho berle.
Najednou jim ho sousedi záviděli. Těm zbyla nemluvňata a batolata.
Postupně si někteří vzali na vychování děti chudých příbuzných nebo sirotky.
Kluk slyšel i o krádežích, o tom, jak se leckde ke svým schovancům chovají.
Taky si nevšimli, jak všechny děti zpozorní, když od zabedněné jeskyně zavane vítr.
Jak nové děti občas broukají nápěv, který chromému klukovi dosud zněl v hlavě.

Nedobrá doba. Neúroda, drahota, tíseň … snad proto, když na ulici spatřila toho zachmuřeného pištce v barevné suknici (prý přišel odněkud z Hameln), požádala jej, aby zahrál něco veselého.
Takovou hudbu nikdy neslyšela. Její tělo se dalo do tance … byly to neznámé, nové melodie … postupně se přidávali další … z portálu katedrály sestoupilo pět panen moudrých, jejichž škodolibé pohledy se změnily ve fascinované, a začalo vířit … nakonec dnem nocí tančilo kolem čtyřset obyvatel.
Asi po týdnu, zrovna když hráli „já chci žít nonstop“, se přidal nový tanečník – není to moc známo, ale tančí rád a je v tom velice dobrý -
„SMÍM PROSIT?“

Ctihodní občané hansovního města Hammeln.
Muži, ženy a děti.
Řemeslníci, zemědělci i konšelé.
Krysař stál uprostřed náměstí a zrakem bloumal po okolí. Hledal alespoň jedinou přívětivou osobu, jedinou květinu v trsu bodláčí, alespoň nepatrnou známku pokory. Marně.
Vše, co spatřil, byla pýcha. Nezměrná hrdost dmoucí se v jejich hrudi jako ošklivá ropucha. Pokrytectví, svítící z jejich očí. Závist. Lakota. Zloba.
Všichni byli vinni.
Naposledy pohlédl do jejich prázdných tváří a ničeho nelitoval.
Viděl, že mnoho z nich již klečelo nad vlastní propastí zkázy.
Vší silou foukl do píšťaly.
On však bude ten, kdo je přivede až na její samé dno.

Říkají, že se nejmenuješ.
Sejde na tom, když vládneš mocí jakékoli jméno oživit i života zbavit?
Říkají - ne, doufají - že se nevrátíš.
Sejde na tom, když ses otiskl do mého já - mysli, těla i duše?
Říkají, že jsi mě posedl.
Sejde na tom, když je Tvůj otisk tím jediným, co mě drží naživu?
Já říkám: záleží na jediném.
Pochopil jsi mě. Vybral sis mě.
Ne květinu, která vábí včely, protože touží být opylována, kolemjdoucí, protože chce zdobit klopy mladíků a okna jejich milých.
Ale růži z Jericha, probuzenou melodií vyprávějící o Sedmihrádské zemi.
Teď usychám, ale až znovu zahraješ, rozkvetu.