Princ a Večernice

Velenovy sestry byly jako vešky v kožichu, 
princezničkám hodlal sehnat bandu fešných ženichů. 

Helči slíbil dotek slunce, polibek, co nespálí, 
jak jim to teď v páru sluší pozoroval z povzdálí. 

Druhá sestra hnedle chtěla trumfnout starší Helenku, 
Měsíčník tu ráno čekal na spanilou Elenku. 

Na krku mu ještě zbyla ta nejmladší členka, 
s Větrníkem šťastná bude jeho sestra Lenka. 

Vzdá boj, když už jednou zvedl pohozenou rukavici? 
jenže: "Kde brát, přitom nekrást?" konfrontoval Večernici.

Nápad dostal večer oděn už jen do fusek, 
sehnal deštník proti slunci, časák, zákusek. 

Přísahal, že s hvězdičkami nepromluví víc, 
sestřičky mu pohrozily cestou do Bohnic. 

Večerní služby byly zajímavější. Plout, vznášet se v červáncích, které postupně tmavnou do večerního šera, a pak ještě víc, do inkoustového závoje noci. Někdy jí bratři dělali společnost, ale dost často byla sama. Nevadilo jí to. S dětským nadšením se dívala po večerní krajině, pozorovala lesk oblohy na vodní hladině, mihotavá světla lidských sídel. Lidé ji zajimali nejvíc, se svými radostmi a strastmi, rodinami, přátelstvím, láskou...

Láska musí být úžasná, když dokáže změnit nejen člověka, ale, jak si všimla, i její bratry. Dívala se na zámek, na který poslední dobou zamilovaně hleděli, a rozhodla se vzít věci do svých rukou.

Jasně, starej se o sestry, říkal táta. Jsi nejstarší, dospělý a musíš mít zodpovědnost. No JÁ ji mám, JÁ jo. Jenže ony ne. Normální smečka, co lítá po zahradě jak trojka zhulených papoušků a přitom se chechtá jak hyeny. A všechno, totálně všechno jim projde. Kromě toho, co provedly tentokrát.
Ještě pořád je hledám.
Okradla mě parta zevláků.
Smrdím, mám hlad a je mi zima.
A to všechno jenom proto, že se ty trubky tolik toužily vdát. Všechny tři vzaly roha s prvním chlápkem, co jim v noci nakouknul do ložnice.
Divný typy, to vám povím.
Slunečník, Měsíčník a Větrník.