Kytice

Léto vrcholí. Žitné pole unaveně sklání hlavu, zem puká. Polední zvon zní zahlušeně, jako by mu srdce obalila flanelová krusta. Na obloze jeden bílý mráček. Večer přijde bouřka.
Ani okna otevřená dokořán nepomohou, vzduch uvnitř je k zalknutí. Hrnec na kamnech zdvihá poklici, bublá, až překypí a vyzvrátí oběd, který nikdo nechce a nebude jíst. 
Vytřeští na něj pohled krví podlitých, divokých očí, a pak se rozkřičí.
„Já měla ležet v chladné zemi, já, ne on! Kdybys mě tak zabil! Nebo aspoň facku dal!“
Mozolnatá ruka jejího muže se sevře v pěst. Pak povolí a rána se změní v pohlazení.
 

Měl by se bát při pohledu do těch zvířecích očí, ve kterých tancovalo samo peklo. Ale kdo peklem prošel, kdo proti peklu hrál a koho peklo propustilo, toho i strach opustil. Přesto nezmizel, ba naopak: Jak mladík vyprávěl svůj ďábelský příběh, začal se pomaličku vkrádat do očí, do duše toho druhého, temného stínu celého kraje. Však hle! Ještě něco jiného se objevilo, dávno ztraceného, zasutého pod vším zlem.

Když jemně vzal sukovitý kmen a zasadil jej do pevné skály, věřil, že vzejde a vydá plody. 
Protože žádná duše pod nebem není ztracena na věky. 
Pak se víra změnila v jistotu.

Dneska přišla nová obyvatelka. Malá, snědá, tváře divé.

Na zádech vláčela nůši a v ní tři láhve vodky (chvályhodné zápisné), jedovaté býlí a dětské ostatky.
Když to uviděla Ježibaba, spustila povyk, že tady žádnou konkurenci nechce a ať si táhne odkud přišla. Uklidňoval jsem ji, nová obyvatelka, znamená nové podněty, ale přetáhla mě lopatou.

Voldemort si s povzdechem prohlížel byliny.
"Kde je Snape, když ho potřebuji."
Odsekl jsem, že ten ve skutečnosti patřil ke klaďasům, takže by ho tady hledal marně.

Zatímco jsem se s nimi dohadoval, Polednice šílela protože, Otesánek zďobnul mrtvolku.
Ze zoufalství jsem se vrhl na vodku.

priliszivanevesta
Má drahá přítelkyně, slyšela jste již tu novinu?

nenavidimutopence
Má nejdražší spolutrpitelko, obávám se, že pokud nemáte na mysli změnu migrační trasy úhořů… Víte, jak špatně se u nás šíří zprávy, nemají-li ploutve.

priliszivanevesta
Náš nejmilostivější král se oženil!!!

nenavidimutopence
Račte odpustit mou poněkud nejapnou poznámku, drahá, ale jak ráčil ke své nevěstě přijít? Protože vycházejíc z našich zkušeností…

priliszivanevesta
Není třeba se omlouvat, mé myšlenky se ubíraly podobnými cestami.
priliszivanevesta
Ale snad je to dobré: prý ji potkal, když si vyjel na lov.

nenavidimutopence
Dej jim pánbu lepší štěstí, než dal nám.
(tato zpráva se líbí uživateli priliszivanevesta)

Tušila to už nějaký čas, to dívka pozná. Ale teď, když jí černá voda kreslí jeho samého, si ponejprv naplno uvědomí, že to, o čem snívala, v co doufala – že není jen sen a pouhá naděje. Radost ji zaplaví až do konečků prstů. Ať je zima, ať si mráz štípe a vítr vyje, v duši je jak v létě. Málem cítí vůni svatební kytice, málem vidí úpravný domek – vybílí, pořídí další kravku, možná koníka, však věno má.

Tanečním krokem přeskakuje závěje a pranic nedbá na tu, která se plouží za ní.

Temný stín, bílá křehká lilie, kterou spálil náhlý mráz.

Zda mám radost? Bože můj, kdo by ji neměl? Vždyť se mi bude vdávat dcera! Co na tom, že je nevlastní? Paprsek ze záře moci a postavení dopadne i na mne – vždy jsem k ní přece byla jako matka. Že s sebou mám nůž? Lesy jsou zrádné, hadů plné.

Zda mám radost? Vyšvihne se, sestřička moje, mám snad být proto smutná? Že jsme každá z jiné matky? Mají přítelkyně stejnou krev? Mají se proto méně rády? Že si beru sekyru? Lesy jsou zlé, líté zvěře plné.

Však pospěšme! Dornička má oddavky a my ji doprovodíme.

Obě – jaká matka, taková dcera.

Ledva přijdu do vesnice,
výkřik k uším proniká:
„Pojď si proň, ty Polednice,
pojď, vem si ho, zlostníka!"

Odvádím si nebožátka,
aby byla v bezpečí.
Když je nechce vlastní matka,
dobrou věc to nesvědčí.

Rozhlédnu se, která z chalup
posílá mi pozvání.
Vejdu zlehka, žádný kalup,
zahajuji jednání.

„Dej sem dítě," pravím suše,
„zbavím tě tvých potíží."
Přestože jí mluvím z duše,
matka zlostně zahlíží.

Pevně dítě za krk svírá,
marně prosím: „Pusť ho už!
Vždyť tvým stiskem chudák zmírá!"
A vtom vstoupí její muž.

Za ženou se honem žene.
O dítě se neshání,
které leží zardoušené…
Mé největší selhání.

Bála se. Němých služebníků, studeného domova, ticha, které zahlušovalo. Jeho.
Nenaléhal, trpělivý jako voda. Strach se změnil ve zvyk, zvyk v náklonnost. Když mu do náruče položila syna, řekl jí, proč ji utopil. Hlasem jako ševelení rákosu mluvil o hrabivosti její matky, která ji chtěla provdat za boháče, co dvě ženy do černé hlíny pohřbil.
Šla za ní. Chtěla znát pravdu a pravdu poznala, pravdu vykřičenou hlasem hamižné, panovačné ženy, pravdu ostrou, zlou a hlučnou. Utekla před ní, běžela, plakala, klopýtala k jezeru.
A voda ji přijala, voda ji tichem ukonejšila a její muž vodník ji něžně objal a držel.

Ustlal si v jiném pokoji, ložnici nechal té, která v ní noc co noc ležela jako bez života. Nedokázal vedle ní klidně spát. I tak mu do snů vstupovala představa, jak prorůstá kořeny a větvemi, jak se krev mění v mízu a on sám ve strom. Nevysvětlil jí to. Neptala se.
Pak chtěl jejich syn uříznout z její vrby pár větviček na pobožnost o Květné neděli a on jej zarazil s děsem v srdci. A promluvilo k němu to, co nazýval něhou a péčí, ale co ve skutečnosti byla láska.
Další ráno a všechna další rána se probouzel vedle ní.

Zvedla se, aby protřepala šátek. Ukročila stranou. Lávka ponejprv zapraskala a náhle jako by jí pod nohama nikdy nebylo. Svět se zpomalil. Dívka naposledy zalapala po životě. Cítila dotek slunce na svých pažích. Bylo jako pohlazení. Vnímala záhyby sukně vířící kolem jejího těla a všimla si, jak modré nebe ve skutečnosti je. Svou zdánlivě poslední myšlenku věnovala své matičce. Drahá, varovala ji a teď se usouží. I zaslechla snad, jak kdosi nedaleko zatleskal. Pak se nad ní tichá voda zavřela a z místa, kde ji spolkla, se rozeběhly širé kruhy. I ty však ustaly. A pak nic. Jen to ticho.