DMD č. 27. pro 27. 4. 2014. Téma: Proč tam stojí tamta pumpa?

Podle slunce odhadoval, že už je pozdní odpoledne. Večer byl však stále ještě v nedohlednu. A horko, které ho sužovalo, neustávalo.
Velblouda neměl a kůň mu pošel žízní už předchozího dne.
Původně měl cestovat krátce. Jen z jedné oázy do druhé.
Chtěl být u toho, až jeho žena začne rodit.
Někde ale musel ztratit směr. Teď už věděl, že neměl odmítat doprovod.
Měch na vodu měl prázdný a vyčerpáním už jen lezl po čtyřech.
„Studna!“ vykřikl by, kdyby neměl takové sucho v ústech. Z posledních sil se vyškrábal na nohy a rozeběhl se.
Netušil, že je to pouze fata morgána.

Opatrně se plížil ve stínech, zastavoval se, jak postřehl pohyb, zadržoval dech, jak uslyšel v blízkosti podezřelý zvuk a modlil se (na něj mimořádně), aby ho nechytili.
Znovu si opakoval, co všechno udělal, co kam dal a jak to vypadalo předtím. Znovu se ujišťoval, že na nic nezapomněl, nic nepřemístil, nic nevyměnil.
Tichý jako stín a neviditelný jako vítr proklouzl až domů. Tam zasunul závory, zapečetil dveře a pro jistotu je ještě zabarikádoval skříní.
"Synu?" ozvalo se za ním.
"I když oceňuji, že si dal vše do pořádku a původního stavu, tak ta pumpa ve Valhalle nikdy nestála."
Loki omdlel.

„Ano,“ pravil filozof, „stále ještě zůstávají otázky, na které neznáme odpovědi. Proč ten jetelíček roste u vody? Proč ta sova tolik houkala? Co jste dělali, hasiči? A proč je tu na dvoře tamta nefunkční pumpa?“ „Nezbývá, než smířit se,“ odpověděl mystik, „že některé otázky budou z vyšší moci zodpovězeny až na druhém břehu“. „To je ale štráchů," pomyslel si zahradník, který naslouchal pod oknem. „Jetel má u vody podmínky k růstu, hasiči slavili, pumpu tady nechal starý Málek a zůstala tu, protože ji ještě nikdo neukrad. No, a sova v dubnu houká vždycky, jak je z toho DMD celá divoká."

Milý deníčku,
dnešek začal fakt pěkně.
Dostal jsem od Jane kosti od večeře, ty já rád, a cvičili jsme tanec s obručí.
Lydia tancovala taky, Kitty zpívala a Mary v nějaké knize vyčetla, že jsem nejspíš pštros.
Lizzy navrhla, že by mě mohly vzít k nějakému panu Collinsovi, aby ho klepla pepka.
Jenže pak na nás vlítla jejich máma s pometlem.
Hrozně hulákala, že prej smrdim, a nařídila jim vzít mě na dvorek, jestli si mě chtěj nechat.
Šel jsem, aby zmlkla, a tam mi to došlo.
Pročpak mě asi táhnou k té pumpě, hm?
Tak jsem jim prostě utekl.

„A proč tam stojí tamta pumpa?“
„Pod ní je jediný zdroj pitné vody v osadě, můj pane.“
„A to nevidíte, jak by překážela ve výhledu, kdybych chtěl v létě posvačit s přáteli na terase?“
„To jsem si neuvědomil, můj pane.“
„Vy si nemáte co uvědomovat, vy máte plnit moje rozkazy. Ještě dnes ta pumpa zmizí.“
„Jak jste se dokázal zabydlet v takové končině, pane guvernére?“
„Krásné místo, výtečný plat, ale ti místní lidé, neuvěřitelní burani. Jsou tak přízemní. Zkrátka nedokážou vnímat cokoliv vyššího, nemluvě o citu pro krásu. Někdy jsou dokonce vzpurní.“
„Ale já už si s nimi nějak poradím.“

Většina neužívaných pump, které najdete v zastrčených uličkách nebo na dvorcích, už dávno nejsou jenom pumpy. Jsou prorostlé bludníkem. Bludník je nenáročná amorfní bytost, která ke svému životu nepotřebuje víc než zřídkavý kontakt s tělem člověka. Dřív obýval hlavně kořeny málo užívaných cest. Většina lidí ho ani nepostřehla; obzvlášť citlivým osobám způsobovalo zakopnutí chvilkovou prostorovou zmatenost.
Se zvýšenou oblibou turismu byl bludník z mnoha cest vytlačen. Opuštěné pumpy se staly ideálním útočištěm. Týdny si jich nikdo nevšímá, čas od času však někdo přece jen pohladí hubici nebo zkusmo zarumpluje.
Bludník je spokojen. Vás možná na okamžik zasáhne vlahá vlna nostalgie.

Pumpa stojí, pumpa stojí,
kdopak nám ji postavil?
A kde ho teď sehnat máme,
aby nám ji opravil?
Pumpa stará, pumpa stará
stojí nám tu na návsi,
marně u ní plýtvám silou,
když z ní čerstvou vodu chci.
Pumpa v háji, pumpa v háji,
no co, jde snad o život?
K čemu pumpa, k čemu pumpa,
když má každý vodovod.
Pumpa na nic, pumpa na nic,
asi to tak musí být,
kdo tu jede v parném létě
nemá, kde se osvěžit
Pumpa na vsi, pumpa na vsi,
takhle je jen přítěží,
no tak, lidi, opravme ji
ať zas dobře poslouží.

Harry Potter si svého Volkswagena hýčkal, a proto se ho při pohledu na tu škodu pokoušely mdloby. Celá jedna strana se rozpadávala a nádrž byla propálená skrz naskrz. Navíc z auta vylétávaly fialové bubliny.
„Za to může Albus. Chtěl vzít s sebou Scorpa, ale pak nám došla nafta. Přeměnil jsem vodu na palivo, ale asi se něco pokazilo.“
„Asi? Vždyť máš za sebou autoškolu, Jamesi. Proč jsi nejel na benzínku? Jedna je hned za rohem.“
James se zarazil: „Ale, tati, vždyť máme motor na naftu! Co bych dělal na benzínové pumpě?“
Je to oficiální. Svým dětem už auto nikdy nepůjčí.

Nádherný obraz! Kontrast světla a stínů. Půvabná postava s jemným až trochu dětským obličejem. Shovívavý pohled na žížnivých zvířatech. Odlesk světla na tmavých kadeřích. Šerosvit umocňuje celkový dojem.
Dívka je mírně sehnutá pod tíhou džbánu, vylévá vodu do žlabu, který lemují hlavy tlačících se velbloudů. A jak malíř úžasně zachytil vytékající vodu! Průzračná, třpytivá, působí chladivě a tak opravdově, až se jí člověk touží napít.
Obraz je přesný z pohledu biblických reálií.
Má harmonickou kompozici. V pozadí u pramene celý výjev sleduje starší muž s plnovousem, na kterém je patrná únava a překvapení.
Ale proboha! Proč tam stojí ta pumpa?!!

Pomalu vyjdu z domu na ulici, držím se zábradlí. Deset centimetrů přede mnou se všechno rozmazává, jako bych se díval na svět pod vodou.
Metro. Sedím vedle dámy s nápadně ošklivým dítětem. Čivava zavrčí a vyvede mě z omylu.
Moje stanice.
„Promiňte, vystupuju, promiňte...“ Omlouvám se i nosnému sloupu, měl jsem za to, že je to obzvlášť vysoká tlustá žena.
V hale ústředí stojí pumpa, taková stará a rezavá, jak z obrázků dětských knížek. Zajímavé.
„Dobré ráno, Tannere.“
Pumpa se ke mně výhružně nakloní, div nepřepadne.
„Q. Jdete pozdě.“
„Rozbily se mi brýle. Můžete mě, prosím, dovést do výstrojního skladu?“