DMD Bonus č. 2. pro 8. 4. 2011. Téma: Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny

Hermiona seděla v rohu společenské místnosti a zuřivě něco škrábala na pergamen.
„Já už se na to nemůžu dívat Harry, jdu za ní,“ zvedal se Ron.
„Jsi si jistý?“
Ron pokrčil rameny.
Na pergamen padl stín. Střapatá čarodějka zvedla hlavu.
„Hermiono, máme o tebe starosti. Tři dny bez přestání něco píšeš. V knihovně prakticky bydlíš!“
„Promiň, omlouvám se. Chci to dopsat.“
„Co to vlastně píšeš?“ Ron se podíval na 7 stop hustě popsaný pergamen.
„To je do studie mudlů. Musíme napsat esej na téma: Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny.“
„Ehm… a co to vlastně znamená?“
„Jak bych ti to ve zkratce vysvětlila… Vzpomeň si na náš první ročník. Na Všechny Svaté si měl takový hlad, že ti bylo jedno, co se mnou udělaly ty tvé hloupé poznámky. Ale pak tě donutila láska ke mně se zvednout a zachránit mi život před tím ohavným trolem.“
„Vážně?“ zajíkl se Ron.
„Od té doby se z nás stali nerozluční přátelé.“
„Za naše přátelství můžu já?“
„Ne, Rone, tvoje pažravost,“ uculila se Hermiona.
Ron trochu pobledl, když se k němu Mia naklonila s našpulenými rty.
„Tak už mě polib, Rone…“
„U Merlina, to je hodin, za chvíli bude večere…“ a byl pryč.

Miloval svojho brata, bol veľkým bojovníkom. Vzorom pre každého. A on sa mu chcel rovnať. Jeho brat ubezpečoval, že je rovnako dôležitý ako on sám. I tak cítil, že žije v jeho tieni...
Chcel z toho tieňa vystúpiť a podarilo sa mu to. Bol uznávaný, rešpektovaný a verili mu. Všetci, až na jedného...
Uznanie zo strany ich otca. Len táto maličkosť chýbala, aby bol šťastný a jeho to trhalo na kusy. Otec ho neocenil, žiadnu jeho snahu nepochválil. A on mal obrovský hlad. Hlad po láske a uznaní zo strany svojho otca...
Jeho brat umrel a nastúpil on. Nič sa nezmenilo, stále bol len... len obyčajnou súčasťou a nutnosťou v živote veľkého vládcu. Bol druhorodený, podradný, nepotrebný, zbytočný...
Bol ochotný spraviť čokoľvek, aby sa aspoň niečím zavďačil svojmu otcovi. Čokoľvek. Aj ísť do náručia smrti...
Nikdy sa nedočkal nasýtenia, nikdy sa jeho sny nenaplnili, jeho otec ho nikdy neuznal. Možno až na samotnom konci, ale vtedy to už bolo jedno. Nachádzal sa na hranici smrti...
Prišiel koniec. Prišiel ten, čo si nárokoval na jeho miesto. Ale s ním prišla ona, Eówyn, dcéra Theodena a Faramir pochopil, že jeho čas sa naplnil. Začne inú etapu svojho života. Šťastnú a plnú lásky...

Sotva se za ním zavřely dveře, zahulákal někam do útrob domu obvyklé: „Zlato, jsem doma!“ Ale místo ní ho přivítal jen štiplavý zápach kouře a spáleniny. V předtuše živelné katastrofy opatrně prošel okolo ohořelých závěsů a pak se mu naskytl velmi smutný pohled. Mezi hromádkami popela ležely zbytky něčeho, co ještě před tisíci stupni celsia býval jeho milovaný Apple.
„Čím si to ten chudák zasloužil?“ zeptal se zrzek ztrápeně a pak si všiml hořícího stvoření naproti. Mělo nezaměnitelné ženské tvary a naštvaný výraz ve tváři.
„Hádej.“ Ucedila fénix a zkřížila ruce na prsou. „Můžeš třikrát.“
„Ale no tak, plamínku…“ povzdechl si a pak ji oheň neoheň přivinul do náruče. „Bylo to jen jídlo, Agnes, tak už se nezlob.“ Políbil ji na špičku pihatého nosu, když konečně zhasla.
Zamračila se na něj. „Jídlo…to tvrdíš pokaždé.“
„Měl jsem hlad, nic víc v tom nebylo. Vážně.“ Pokrčil inkubus rameny. A když jí nevěřícný výraz stále nemizel z tváře, ještě pro jistotu dodal: „Ale fakt! Přísahám.“
Stiskla rty, ale nakonec si s povzdechem položila hlavu na jeho rameno.
„Podívej, Liame, když si sem tam vymeteš nějaký fast food, to mi nevadí. Na to už jsem si zvykla. Ale na večeři choď laskavě domů!“

„Pudy a zase jen ty pudy. Není to pro život trošku málo?“ Žák svému Velkému učiteli naslouchal s posvátnou hrůzou. Ano, ten člověk měl naprostou pravdu. Pořád samé boží tělo a božská láska a ve výsledku nic menšího než nestřídmost a požitek při obžerství a rozsévání genů. Jedno se kamufluje jako snaha o zachování lidského rodu a druhé coby nezbytné životní potřeby pro přežití. „Sám vidíš, učedníku, že zde v kláštěře nepotřebujeme ani jedno. Jsme schopni dosáhnout takového meditativního stavu, při kterém nám všechna laciná pozlátka zůstávají odepřena, aniž bychom tím utrpěli sebemenší škodu.“ Učedník se začínal mírně ošívat. Sutana jej najednou škrtila a po tváři mu stékal pot. V klášteře vyrůstal odmalička. Co je to hlad, to věděl, ale láska? Konečně…dnes v noci se to má dozvědět. Mniši sice byli soběstační, ale strkat svoje posvátné ruce do klozetu se jim příliš nechtělo. Uklizečka byla podle mladíkova soudu ta nejhezčí žena, kterou kdy spatřil. Co na tom, že jí obličej hyzdily bradavice a pár vrásek. Jeho nová lektorka si s ním dnes domluvila schůzku a on tajně doufal, že Učitel zase bude celou noc rozjímat, jak ctnostně nazýval své tajné noční výpravy za světskými neřestmi, před kterými mladíka právě varoval.

"Musíme čelit velmi vážné situaci," řekl dědeček a významně se ohlédl na
doktora Vlacha.
"Je to tak, situace je vážná. Hrozí nám smrt hladem," řekl varovným
hlasem doktor.
"Hlad je prý nejlepší kuchař ať mi tedy něco uvaří," vyhrkl Milouš a
slečna Barbora se zatvářila podrážděně.
"Tady jdou všechny žerty stranou," přikázal dědeček vážným hlasem, "musíme něco podniknout."
"Správně, musíme vyrazit na lov," rychle se přidal doktor Vlach.
"Hlad je špatným rádcem," zahrozila teta Kateřina a zamračila se.
"Zato ty si víš vždycky rady, že? Co kdybys šla lovit ty?" zeptal se
dědeček.
"Lenoch se potí při jídle a mrzne při práci," odvětila Kateřina se
zdvihnutým ukazovákem.
"Ále, ty nebudeš ta pravá. Stejně bys přinesla akorát starou veverku,"
mávl rukou dědeček.
"Hlad vyjde levně, draho vybíravost," opáčila mu vzpurně.
"Navrhuji losovat," snažil se zachránit situaci doktor Vlach.
"Objev nového jídla znamená pro štěstí člověka víc než objev hvězdy,"
pokračovala Kateřina, aniž si doktorova pokusu všimla.
"Ano, budeme losovat," rezignoval dědeček.
"Ale nebohé děti a slabé ženy snad na lov nemusí, viď, dědečku," začala
se lísat Kateřina. "Hlad, žízeň a bolest jsou sourozenci lásky."
Vtom se otevřely dveře a vešel Saturnin, s párem zajíců přes rameno.
"Večeře bude za okamžik, panstvo."

Žena je děvka ďáblova. Proto miluj Boha.
Hledej pravdy, miluj pravdu, prav pravdu.
Miloval jsem Boha a pravdu. Proto jsem říkal pravdu. O zkaženosti církve lakomstvím a touhou po bohatství. Ty uráží Boha. Mé kázání poslouchalo stále více bratří a sester. Chudí, hladoví - chápali mě a rozuměli mi. Byl jsem si tím naprosto jist. Vážně. Absolutně jist.
Církev mě exkomunikovala, ale já jsem kázal dál. Uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu.
Stále více bědných, hladových a otrhaných mě následovalo. Chtěli slyšet pravdu.
Církevní hodnostáři nemilují Boha. Milují bohatství a moc, rvou se o ně jako zvířata. Psi se o kost hryžou, vezmi ji a přestanou. To se mým stoupencům líbilo. Chápali, co tím chci říct. Určitě mi rozuměli. Byl jsem si tím jist.
Povolali mě na církevní koncil do Kostnice. „Odvolej,“ přikázali mi. Neodvolal jsem. Prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti. A tak mě upálili jako kacíře. Běžný postup.
Má smrt pobouřila mé stoupence. Ozbrojili se a sešikovali. Plení kostely a kláštery, vraždí a loupí. Smilstvu říkají láska. Země pustne, víra a láska k Bohu z ní mizí. Tečou potoky krve, všude jen bída, hlad, smrt a pláč.
Bože můj, odpusť mi! Co jsem to rozpoutal?

Fandom: historie (nakolik se dá věřit novinám) a film Příběh Ireny Sendlerové (který jsem ovšem neviděla)
Agnieszka si pamatovala ten smrad. Všudypřítomný, pod kůži zalézající puch. Polévku z bramborových slupek. Kručení v žaludku, které po pár dnech přešlo v pevné sevření. Po týdnech už si nedokázala vybavit chuť čerstvého mléka. Znala jen ten smrad. A prázdné pohledy opuštěných dětí v ulicích.
A pak jeden večer maminčino tiché Zay gezunt, Agnieszka. Slzy. Kapesník na obličeji a zápach. Jiný, než byla zvyklá, nasládlý.
A pak jen tma tma tma.
Snídaně v cizí rodině. Otčenáš. Tak je to správně, Agnieszko. Dloubání do zad při mši. Sedni si, klekni, vstaň.
Kde jsou máma s tátou? A Bartek?
Neptej se, Agnieszko.
Agnieszka se naučila mít je ráda. Byli na ni hodní, maminka s tatínkem i její noví sourozenci. Jen večer, těsně před usnutím, přicházela prázdnota. Kde se Bůh schovával?
Po válce to všechno začalo dávat smysl. Dozvěděla se o Ireně. O sanitce, která vozila mrtvé děti, oběti tyfu. O malých rakvích, chloroformu a odvaze. O táborech.
Z její rodiny nikdo nepřežil.
Našla aspoň Irenu, chtěla poděkovat.
Jenže ta pečlivě plánovaná slova se někam ztratila.
Jak mě mohla jen tak opustit? Dát mě k cizím? Věty, sotva hlasitější než zvuk slz dopadajících na kachličky.
Z lásky, kochanie moje, z lásky, vydechla Irena.

A/N: No tentokrát se to skoro stydím uveřejnit, tak snad mě nikdo neutluče... Volně navazuje na některá minulá drabble (jak jinak).
„Samozřejmě, že o tom píšou všechny anglické noviny. Takové slavné vítězství! A dokonce proti přesile! Že padl hlavní hrdina? Dav zbožňuje příchuť krve. Aspoň bude komu stavět pomníky, koho uctívat... A po nás ani pes neštěkne. Samozřejmě! A proč by měl. Koho zajímá, že to my potíme krev, aby si ti šťastnější užili svůj díl slávy. Že kolikrát celé týdny hladovíme, trápí nás nemoci a domů se nevrátíme třeba celé roky, aby si oni mohli připnout nablýskané medaile. Koho zajímá, že jsem svojí drahou ženu viděl neposledy, když se mýmu klukovi klubaly první zoubky. Teď už umí číst. A já se s nimi ani nemohl rozloučit. Nemohl jsem ji naposledy políbit na tvář a dát jim sbohem. Ani dopis jsem jim nestihl napsat – jen pár řádků, že je mám rád a že mi oba strašně chybí. Dal jsem život za krále a vlast, aby se jiní zapsali do dějin. A teď se ani nemůžu ožrat!“
Námořník si před Nebeskou bránou docela neurvale odplivl.
„Taková silná slova...Vy jste přeci slušný člověk, tak to zkuste brát trochu s nadhledem“ konejšil ho klidným hlasem svatý Petr.
„Jděte k čertu s tím vaším nadhledem. Víte co... Odcházím. V Pekle je aspoň teplo a chlast“

Vždycky jsem věřila, že mám nějaký cíl, kterého musím za svého života dosáhnout. Ano, předpokládala jsem, že to bude v mém světě a ne v Aldormě, ale když už jsem tu byla, proč se tomu bránit?
To, co po mně ale chtěli bylo nemyslitelné. Úkol, který mě čekal, mi přišel neuskutečnitelný. A přesto jsem bez váhání souhlasila. Mohl za to hlavně Creagan. Muž, do kterého jsem se bezhlavě zamilovala a zapomněla jsem díky němu na svoji minulost. Muž, kvůli kterému bych obětovala všechno. Ano, dnes musím uznat, že láska dokáže člověka zaslepit a on se pak chová tak nesmyslně. I já jsem toho příkladem.
Rozhodla jsem se. I kdyby to stálo můj život, pro něj to udělám. I když mě opustil.
A teď tu sedím v jídelně Dramonského vévodství. Přes stůl se na mě usmívá Lautus a já mu úsměv nuceně opětuji. Přemýšlím, jestli je ještě čas couvnout, ale v hloubi duše vím, že už není cesty zpět. Dějiny jsou již určeny. Mé vlastní srdce je určilo. Ale teď se tím nebudu trápit. Je čas zahnat hlad.
Ach ano. No jistě! Jídlo bude spojencem, kterého jsem potřebovala. S malou pomocí nového přítele, jedu. Proč mě to jen nenapadlo trochu dřív.
AN: Je zajímavé, že poslední rok nedokážu napsat z Aldormy jediný řádek, ale začalo DMD a jde to samo. Kéž by nikdy neskončilo