DMD Bonus č. 2. pro 8. 4. 2011. Téma: Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny

Pozn. Nezabíjejte mě! Přísahám, že jsem měla dokonce dvě témata na úrovni, plná romantické ironie a velikých filosofických myšlenek. Jenže pak jsem musela dvakrát v jednom dni shlédnout Animáček...
Mlsoun toho měl dost. Tohle byla poslední kapka! Kotlík definitivně přetekl.
"Mlsoune, tvoje šmuffiny jsou nudné..."
"Tak kde je snídaně?"
"Pomoci s nádobím? Zbláznil jsi se?"
"Šmourušovou kaši nemám rád, uvař mi šmoudl..."
Ovšem tohle přehnali. Aby ho Šmoulinka pozvala na romantickou večeři, a zatím byla u ní nakvartýrovaná čtvrtina vesnice očekávající, že večeři uvaří on... to fakt přehnali. Odteď jim nevařím! Ať jdou třeba do šmoudele. (A co, že správný Šmoula nenadává. Nějakej problém, he?)
Mlsoun se půl dne bavil ohromením ostatních Šmoulů a jejich tragickými pokusy o vaření. Pak si připravil piknikový košík a vyrazil do lesa. Přece si nenechá svou luxusní svačinku okukovat.
Rozkládal právě deku, a tu... K zemi ho přitiskla rezavá kočičí tlapa a uslyšel skřípavý Gargamelův hlas: "Tak přece bude dobrá svačina..."
Mlsoun zachoval hrdinský klid. Konec konců, zemřít v polévce je tak nějak důstojné. Ale když viděl ty přípravy...
"A koření? A celer? Bez celeru dobrou polívku neuděláte! Pusťte mě k tomu, packalové..." spílal z dřevěné klícky.
Naštěstí Azrael nakoukl do piknikového košíku.
Když Gargamel ochutnal šmorůvkový šmuffin, chtěl být náhle jiný, lepší.
Po talíři zeleninové polévky Mlsouna plačky prosil, ať zůstane.
A když příští týden dojedl šmorůvkový dort, stal se navěky vegetariánem.

V částečné hibernaci, ukotvený v pásu asteroidů mezi čtvrtou a pátou planetou soustavy, strávil už několik rotací. Nehýbal se, čekal. Poslouchal.
Ty primitivní organické sloučeniny, co nedávno vyplavilo moře, se teď šouraly i kolem něj. Jejich chabá plavidla ovšem neměla šanci zachytit jeho chladný trup na pozadí stejně chladného vesmíru.
Pozoroval je, studoval. Hnáni iracionálními pudy ovládli tito divoši vlastní planetu, podmanili si ostatní druhy, ale nestačilo jim to. Množili se stále víc a jejich potřeby dál rostly. Posledních dvě stě let systematicky spotřebovávali většinu nerostných zdrojů a teď vyrazili do vesmíru, kde zakopli o Přenašeč.
Jejich první skok vyústil ve válku. Brzy skončila a oni byli se slávou uvítáni do galaktické komunity mezi další organické parazity, ale ze zachycených depeší věděl, že jejich ambice jsou nedozírné. V jistém smyslu mu to imponovalo, ale nebyl tu proto, aby vnímat nebo projevoval soucit.
Budou vyhlazeni, všichni bez rozdílu. Stejně jako všichni před nimi a všichni po nich, protože takový je plán. Je to jen otázkou času, kterého měl, kolik jen potřeboval.
Odlepil se od asteroidu a než se ta ubohá havěť nadála, zamířil k Perseovu hávu. Podle Extranetu tam sídlí syntetická forma života, která by možná stála za kultivaci a použití.

Varování: Harkness!!! Fakt! A pokud jste o mně třeba měli dobré mínění, tak si to nečtěte.
A může za to Lunkvil a Lejdynka - já odmítám jakoukoliv zodpovědnost.
Rating: Kdo přežil Torchwood, přežije i tohle...
_______________________________
18. století
Někdo ho oslovil jménem. Po tolika letech.
„Dáš si chleba? A později možná něco víc?“ mrkl na něj neznámý v dlouhém modrém kabátu.
Galejník Jean Valjean zjistil, že jsou v celém lomu úplně sami. Snad Boží zásah.
„Kdo jsi?“
Zasmál se.
„Určitě ne dodavatel pečiva.“
19. století
Růženka šla pro šafrán a trochu toho zázvoru, když ho spatřila sedět kousek od cesty. Měl na sobě dlouhý kabát a byl ještě mnohem hezčí než Toník ze vsi.
Dal jí pivo a uzenky.
Zpátky k dědečkovi se už nevrátila.
1943
Kapitán Harkness náhle zjistil, že se dívá na svůj věrný obraz.
„Nepřipadá ti, že už to s tím cestováním v čase přeháníš?“
Jeho kopie se k němu naklonila.
„Tohle bych si nemohl nechat ujít...“
Jack ho od sebe odstrčil.
„Počkej! A nevybuchne třeba vesmír, když si to člověk rozdá se svým zatraceně sexy starším já?“
„Věř mi, bude to stát za to.“
Chvíle ticha.
„A potom se můžeme vloupat do proviantního skladu.“
„Já tě miluju...“
...
Čas plynul.
A plynul...
...
237. století
„Vypadá to, že jsme tu zbyly jen my dva...“ mrkla na něj Face of Boe ze své lahve.
Voldemort zesinal.
„Proč jsem si do prdele dělal těch viteálů tolik?!“

Láska si nevybírá.
Důkazem budiž, že se do mě ve třetím ročníku školy zamiloval zrovna Sirius Black.
Láska má mnoho tváří.
Přesvědčil jsem se o tom, když mě tenhle chlap v jednom okamžiku praštil i políbil.
Láska je mocná čarodějka.
To jsem zjistil, když jsem se do něj zamiloval i já, přestože se mě necelý měsíc před tím pokusil zabít a ještě
řediteli lhal do očí, že to tak nemyslel.
Láska je všeobjímající a nekonečná.
V tom mě utvrdil fakt, že jsem ho nikdy neuškrtil.
Láska je univerzální lék.
To jsem si uvědomil ve chvíli, kdy Black zemřel, a Malfoy mě ohnul přes kulečníkový stůl.
Láska je to, když srdce pracuje přes čas a mozek si bere dovolenou.
Tuto tezi může spolehlivě dokázat skutečnost, že jsem to s Malfoyem táhl až do konce války.
Láska kvete v každém věku.
Jinak bych asi nikdy nepozval na rande Grangerovou, neprošukal s ní celou noc a nakonec si ji nevzal.
Ale k nejdůležitějšímu objevu jsem dospěl až po roce spokojeného manželství. A to, že... „Miláčku, co bude
k večeři?“ „Koupila jsem dýňové paštičky.“ „A to jsi nemohla něco uvařit?“ „Měla jsem práci!“ „Fajn.
Dneska na mě nečekej. Jdu k Potterovým.“ ... láska prochází žaludkem.

Došel do pokoje a popadl láhev whisky. Po chvíli přemýšlení přibral ještě jednu.
Dovnitř vtrhl Matěj s Kanibalem. Oba měli sukně z palmových listů, pestré květinové náhrdelníky a rumba koule.
„Co to…“ vyhrkl Liam.
„My přemýšlíme nad svatbou. Co takhle ala Hawai? Pizza, koktejly, limbo.“
V místnosti se prudce ochladilo.
„A co třeba carské Rusko? Kožichy, sáně tažené koňmi, ledové sochy…“ Matějova fantazie jela na plné obrátky.
Na oknech se pomalu tvořila jinovatka.
„Ne?“
„A co tradiční kanibalská svatba?“ nahodil kanibal.
Ticho.
„No co? Lidí je dost – a slouží jako jídlo i jako zábava“
Liam do sebe obrátil láhev. „Ven,“ řekl tiše.
„Tak jaké bude téma?“
„Hned.“ Liam je popadl a vystrčil ze dveří.
„No tak, Lee. Svatba potřebuje téma.“
Liam se na ně dlouze podíval. „Co třeba láska? Co jiného sakra k svatbě potřebuju?“
„Láska?“
„Srdíčka,“ vypadlo z Matěje.
„Růžová,“ přisadil si kanibal.
„Buď korektní- lososová.“
„Ach, ano, zapomněl jsem. Smetanové růže a smyčcový orchestr?“
„Geniální! A své ano si řeknou na pláži, při západu slunce a do vzduchu vzlétne tisíc holubiček.“
V té chvíli Liam zabouchl oběma svatbokazům dveře, plácl sebou do postele a snažil se zapudit myšlenky na budoucnost, která se zdála být teplejší než Elton John.

Ve stínu rozložitého stromu odpočívala trojice přátel.
„Takové sucho už dlouho nebylo. Vypukne hladomor,“ promluvil první.
„Nějak bylo, nějak bude… Poradíme si,“ zavrněl druhý.
„Zrovna ty, tlusťochu, se pár hladových dnů obávat nemusíš,“ doplnil syčivě třetí.
„Nemluvím o sobě, chytráci. Ale co náš maličký? Už takhle je kost a kůže…“
„Neboj, starouši, já se o sebe postarám…“
Mauglí přistál přímo mezi nimi. Pohodlně se opřel o Bálúa, prohrábnul Baghírovi srst, čtverácky zamrkal na Káa.
„Mládě nevycválané,“ povzdechl si černý pardál. „Kdy se naučíš zdvořilým způsobům…“
„Kdypak kdy?“ opičil se Mauglí. „Slyšíš, Bálú? Baghíra myslí, že jsi mě špatně vychoval.“
„Někdy ani sebelepší výchova nepomůže,“ podotknul Ká a výstražně chlapce drcnul svojí obrovskou hlavou.
„Dávej pozor, polámeš mu všechny kosti,“ napomenul ho Bálú.
„Pojďme na lov,“ navrhnul Mauglí. „Už týden se živím kořínky a bobulemi. To není důstojná potrava pro člena Svobodného národa.“
„Plahočit se kvůli vychrtlému kolouškovi?… Ne, díky.“
„Voda v řece klesá. Háthí brzy vyhlásí vodní příměří. Pak bude lov ještě obtížnější,“ upozornil je Bálú a dodal: „Sedí se ti pohodlně, človíčku?“
Mauglí se spokojeně zavrtěl. Byl unavený, kručelo mu v břiše. Ale měl pár výborných přátel, na kterých mu záleželo a kteří by mu snesli modré z nebe.

A/N: Je to patetické. Ale neodolala jsem a napsala si svůj oblíbený historický (ovšem nepotvrzený) pár Richard Lví srdce a Filip II. August.
Matka mi vyprávěla, jak jí dny připadaly nekonečné, pokud nebyla s otcem. Nevěřil jsem. Pak jsem tě potkal. Od té chvíle by čas můj nepřítel. Nekonečně pomalu se plazil, než nám dopřál krátké setkání.
Matka mi tvrdila, že zamilovaní se chovají jako hlupáci. Ona sama vždycky klesla otci k nohám. Smál jsem se té bláhovosti. Dokud jsem se nepřistihl, jak pošetile se chovám, když jsi se mnou. Ačkoliv jsem věděl, že se mnou jenom manipuluješ jako se všemi kolem sebe.
Díky lásce můžeme získat věčnou slávu, říkávala matka. Nechápal jsem, dokud mi pouhá touha po tvé blízkosti neoblékla drátěnou košili a nedovezla mě k branám Svatého města. Ačkoliv tebe zajímala má sestra víc než já.
Láska se nás neptá, podle jakých hrajeme pravidel, vysvětlovala mi, když jsem se zeptal, proč opustila prvního manžela. Myslel jsem, že je hloupá. Později mi tě osud zavál do cesty a já poznal, že toužím porušit všechna pravidla a zákony Boží. Zradil jsem vše jen pro tebe.
A proč to všechno? Nic z toho by se nestalo, kdybys ke mně tenkrát po lovu nepřisedl. Kdyby ses nechtěl zahřát u ohně. Kdybych ti neřekl, že mám hlad.
Kdybys mi místo pečeného jelena nenabídl zcela jinou odměnu.

Fandom: Drákula (film, 1992) -> Info
Milovaná, konečně jsem tě našel. Ten muž tě měl ve vzpomínkách. Udělal jsem z něj svého služebníka a brzy, již brzy, mi pomůže dostat se k tobě. Ale nejdřív, má nejdražší, musím odstranit toho, který si dovoluje nazývat tě svou. Zničím ho, mé touze nic nesmí stát v cestě.
Přijel, lásko. Mráz mu běhá po zádech, když se vítr prohání ve skalách, a vlčí písně mu kradou klid. Již brzy se za tebou vydám. Jeho nechám tady. Vím, budeš truchlit, ale zapomeneš a já tě znovu sevřu v náručí.
Hladovím po tobě!
Již jsem tě viděl a v mém těle se znovu rozproudila krev vzrušením. Nemohu se dočkat, až se mi odevzdáš.
Utekl, ale nevezme mi tě!
Věděl jsem, že se jednou vrátíš. Jsem ochoten udělat cokoliv, abych tě získal zpátky. Už jsem začal. Neplač pro přítelkyni. Muž mého postavení koneckonců potřebuje služebníky.
Jak nevýslovné štěstí mě zaplavilo, když sis konečně přiznala, že mě miluješ! Málem jsem touhou po tobě zešílel!
Odhalili mě. Pojď se mnou, utečeme!
Prý tě chtějí zachránit, ale oba víme, že nás chtějí rozdělit. Znovu to nedovolím. Čekal jsem staletí!
Hladová chátra už pase po mém mase.
Pláčeš?
Umírám.
Opouštím tě, odpusť.
„Miluji tě, Míno!“
Zabij!

Byl jednou jeden král a ten měl jedinou dceru na vdávání. Jednoho dne princezna beze stopy zmizela. Král nechal rozhlásit, že kdo ji zachrání, dostane princeznu za ženu a k tomu půl království.
Mnoho princů se snažilo, ale marně. Jako poslední se přihlásil zdatný junák Honza.
Dostal od krále peníze, buchty od mámy si svázal do ranečku a vydal se na cestu. Putoval dlouho přes hory a doly, všude se vyptával, ale žádný o princezně neslyšel. Strastiplná cesta ho už začínala unavovat. Nohy ho bolely, peníze se rozkutálely, buchty od mámy dávno došly a pomalu přestával věřit, že to marné trmácení světem k něčemu je.
Jednoho dne zabloudil v hlubokém lese. Začal si zoufat. Vtom spatřil v dálce světélko a pustil se za ním.
Přišel k chaloupce, kde žila čarodějnice. Nebyla to žádná stará ježibaba, ale dobře zachovalá čtyřicátnice, která Honzu mile uvítala. Nachystala mu k večeři výbornou pečínku, nabídla džbánek dobře vychlazeného piva a nakonec natřásla prachové peřiny. Lahodné jídlo a měkká postýlka ho u vlídné čarodějnice čekaly každý den. Blažený Honza princeznu úplně pustil z hlavy. Vzal si za ženu čarodějnici, a jestli neumřeli, tak tam žijí dodnes.
Král zůstal bez dědice a po jeho smrti vyhlásili republiku.

Historie se opakuje. Tohle by vám řekl každý, kdo studuje dějiny různých zemí. Vzestup a pád, válka a mír, to vše v neměnné pravidelnosti určuje náš osud. Ale co je příčinou, to už vyžaduje větší zkoumání.
On sám vyrůstal v celkem poklidné době, země byla sice ve válce s barbary, ale protože vojsko bylo skvěle vycvičené, bojovalo se většinou na území barbarů a Aldorma se rozrůstala o další a další území.
Jako dědic jednoho z vévodství, byl už od mládí vychováván na královském dvoře. Vzhledem k tomu, že král měl samé dcery, tak se mu věnoval s láskou, kterou měl vyhrazenu pro syna. Zde poznal Amy, jeho nejmladší dceru. Byl o deset let starší než ona, ale když mohl, byl jejím rytířem a doprovázel ji na jejích toulkách.
Když bylo Amy osmnáct let, král umřel. Tušil, že to byla vražda. Jednal s ním o tom, že si vezme Amy a někdo se bál, že by byl ustanoven jeho dědicem. A protože měl ke králi blízko, byla to reálná hrozba.
Bál se o svůj i Amyin život, a tak utekl před válkou do Tristenolu. Život byl důležitější než trůn. Občanská válka byla krutá a hlad pronásledoval nevinné obyvatele stejně jako mor.