DMD č. 9 pro 9.4.2011 Téma: Kluci nepláčou

Poznámka: Sice si to asi nikdy nepřečte, ale ráda bych tohle drabble věnovala Tomovi (Ministr dopravy a dolevy). Už jenom proto, že je a je sakra skvělý!
Michal si nechápavě držel červenou tvář. Natahoval k pláči.
„Už to nikdy nedělej, jasný?!“ hrozil otec a zabavil mu panenku v krajkových šatečkách.
Michal cítil, jak ho pálí oči.
***
Když ho chytili, nadávali. Bili ho a kopali. Nikdy jim nedopřál tu radost, aby ho viděli brečet.
Za pár let se naučil bránit.
***
Štěpán mu občas říkal, že příliš zatrpknul. Možná měl pravdu. Nechápal, jak může Štěpán brečet u hloupého romantického filmu.
***
Zadíval se na dveře a pořádně si prohlédl jmenovku. Michal Jančík – Štěpán Rak
S rozklepanýma rukama odemkl a stulil se Štěpánovi do náruče.
Kvůli některým věcem se plakat vyplatí.

Nejhorší rok mého života.
Zemřela mi matka. Ztratil jsem otce a bratr mě nenávidí.
Vyhodili mě z práce. Opustila mě žena. Děti se mnou nechtějí mluvit.
Topím se v dluzích. Zabavili mi všechny věci. Vyhodili mě z bytu.
Stojím na skále a koukám do hloubky pod sebou. Samé stromy, kamení a tvrdá, chladná půda.
Vzpomínám si na jeden slunečný den, vidím před sebou usměvavou matčinu tvář a v uších mi zní její melodický hlas. „No tak, Péťo, to bude dobré, uvidíš. Všechno bude dobré. Neplakej, kluci přeci nepláčou.“
Tak proč teď stojím na skále a po tvářích mi tečou slzy?

Byl to krásný den a letní sluníčko se opíralo do tlustých zdí starého skotského hradu. Paddy držel otce za ruku a zkoumavě pozoroval dav okolo. Nějak mu to nedocházelo. Strejda Iason brečel. Strejda Zach…taky brečel. Strejda Leandros navzdory tomu, že byl pokaždé samý smích a žert, brečel jakbysmet.
To, že brečela máma, se dalo pochopit. Je to přece holka. Ale že se leskly v očích slzy i tátovi, to už na něj bylo trochu moc. Zatahal ho za rukáv. András se k němu sklonil, pousmál se a rozcuchal mu vlasy.
Alespoň že nevěstě a ženichovi hrály na rtech úsměvy.

Potkali jsme se před patnácti lety. Byl to takový malý pidižvík s rozvázanými tkaničkami a nudlí u nosu. Druhého dne mi kamenem vysklil okno a na sousedku pokřikoval něco o hovězím dobytku. Rodiče to pokaždé odbyli výpraskem a on lumpačil dál. Jednoho dne jsem ho našel před domem. Bylo patrné, že se s někým porval a že to pro něj nedopadlo dobře. Natržený rukáv a krev z nosu. Nejvíc mě ale překvapilo, že brečí. Zmohl jsem se na otřepané: „kluci nepláčou.“ Blýskl po mě očima a vzlykajíc pronesl: „ale, pane, já jsem přece holka.“ Svatbu jsme měli vloni v létě.

Nikdy po útoku neplakal… Kluci přeci nepláčou. On nepláče!
Dolil si sklenici Ogdenové whiskey a naráz ji vypil. Staré vzpomínky se s dnešním incidentem vrátily vtíravě zpět.
Blacka očistili. Je volný. Ale k čemu mu to bude, heh.
Neuplynulo ani 24 hodin od jeho propuštění a už mu třískal na dveře.
Otevřel a Sirius se mu sesunul do náruče. Chytil toho muže a strnul.
„Proč, řekni mi proč? Harryho nee, prosím, Harryho ne…“ plakal jako malé dítě.
Severus Snape tam byl. V den, kdy se před lety navzájem zabili Voldemort i Harry…

A/N: Nerada píšu depresivně, ale tohle bylo první co mě napadlo...
Hodiny ukazují jedenáct věčer. Na dně klece leží ještě teplé tělíčko. Hebký, šedý kožíšek má pocuchaný a velká černá očka zavřené. Přes slzy skoro nevidím. Vždyť jsem udělala všechno. Všechno! Dvě hodiny jsem strávila na veterině. Doufala jsem. Marně...
„Ahoj“ zabliká na mě z obrazovky. Jako praštěná polenem něco odpovím. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že umřela. Mám v hlavě podivně prázdno.
„Jak se máš?“ ptá se kamarád. Co mu mám odpovědět?
Nakonec se svěřím. Smutek, co v sobě dusím, se dere na povrch. Skoro bych si nafackovala. Brečím kvůli zvířeti.
„Za to se nestyď, jsi holka... To jen kluci nepláčou“

Seděla jsem sama a sledovala, jak se ostatní baví. Každý měl někoho s kým si užíval zbytek toho výjimečného dne. Jen já si tu připadala sama. Nikdy bych nečekala, že se to stane, ale bylo tomu tak. Creagan odešel bez jediného slova. Večer jsme se ještě společně smáli a ráno se po něm slehla zem.
Chtělo se mi brečet, ale zatím jsem se dokázala udržet. Nesměla jsem se před ostatními rozbrečet. Zvláště ne před Bheirgem, který mi byl jako otec a kterého bych tím ranila.
Navíc mi máma několikrát říkala, že se často chovám jako kluk. A ti přeci nepláčou.