DMD č. 9 pro 9.4.2011 Téma: Kluci nepláčou

Celej průser nastal, když jsem zjistil, že jsem se do ní zamiloval. Do tý doby jsme se zcela normálně bavili; teď jsem najednou ze sebe nevymáčkl ani půl slova. Pouze jsem se úporně snažil nevypadat jako totální debil. Když jsem ji jednou doprovázel z jedný kalby namol opilou domů a ona mi pak dovolila zůstat na noc, připadal jsem si jako king. Až do doby, kdy se mě ráno odměřeně zeptala, jestli vím, jaký je rozdíl mezi přítelem a kamarádem, se kterým se jednou vyspala.
Jo, fotřík mi pořád říkal, že kluci nepláčou. Ale mohu vám potvrdit, že šeredně kecal.

„A teď si budeš muset vybrat svou snoubenku, Michaeli,“ prohlásil Creagan nesmlouvavě.
„Ale já mám Lucii, tati, já si nechci nikoho jiného vybírat,“ odporoval mu zatvrzele.
„Já vím, že si myslíš, že už sis našel manželku, ale znáte se čtrnáct dní, za tu dobu nemůžeš poznat, jaká je, jestli vám to bude klapat.“
„Takže když mi vybereš nevěstu ty, tak mi to samozřejmě bude klapat,“ prohlásil ironicky Michael.
„Michaeli, pochop, že nejde o mně, mě je jedno, koho si vezmeš, ale tady jde o šlechtu.“
Začaly mu slzet oči, tak raději řekl jen: „Chápu.“
Kluci přece nepláčou ani před králem.

Fandom: Liškomág Evžen, konkrétně Liščí slib
Poznámka: Nemůžu si pomoct, tohohle postavu jsem si nějak oblíbila. A BJB.
Dalibor se odnaučil plakat velmi brzo.
Protože kluci prý nepláčou. A protože věděl, že na jeho slzy není nikdo zvědavý.
A tak jen přihlížel, jak se ostatní spolu vesele baví, smějí, pokřikují na sebe, jak mají kamarády a rodinu, která o ně opravdu stojí. Vyhýbal se jim, ale někdy je přece jen závistivě pozoroval.
A jeho smutek se měnil v zatrpklost, která v něm stále narůstala.
Dejte mi pokoj, taky o vás nestojím.
Nebude plakat ani teď, když ho vyhodili ze školy a nemá před sebou žádnou budoucnost. Nějak přežije a obejde se bez nich.
Aspoň s liškami si rozumí.

Poznámka: Patetické až na půdu... BJB
Nikdy jsem na ničem nelpěl. Odešel jsem od svého kmene, aniž bych pohnul svalem. Opustil jsem domovinu a neohlédl se. Ztratil jsem přátele a slzu neuronil. Válečníka nezdobí slzy, ale jizvy a počet mrtvých nepřátel. Muromec vždy říkal, že pláč přichází k muži v nejtěžších chvílích života.
Volchova smrt taková skoro byla.
Můj velitel ale v dračím chřtánu nezemřel. Cítil jsem to? Možná proto jsem neplakal. Nejslavnější Gorynič nikdy neskonal, jen se zrodil Koščej. Stále jsem v něm viděl dobro. Dokud jsme neporazili Jagu a on neprobudil Zirnytrininu moc. Stačil jeden pohled do jeho dračích očí a nemohl jsem neplakat.

Řád německý rytířů neměl dobrý den, no, možná víc dní, tak tisíc sto dvacet osm. Rozhodl se chvilku spočinout pod stromem a zkusit přestat krvácet.
„Polsko a Litva ti to zas nandali, co?“ prohodil stín, který na něj zničehonic dopadl.
Stín patřil Maďarsku.
„Ty brečíš?“
„Kdo tady brečí? Jsem zbrocený potem po hrdinském klání, který zrádně vyhráli ti druzí.“
„A potíš se očima,“ zvedlo obočí Maďarsko.
„Ha, to jsou slzy radosti z budoucího vítězství!“
„Tak dobře. Slzy radosti. Mezi námi chlapy.“
Řád schytal družnou herdu do pohmožděné paže a usoudil, že není vhodná chvíle Maďarsko přesvědčovat, že jí penis nedoroste.

Poznámka: Další drabble na fandom, který nikdo nezná… Koushien je stadion, kde se koná středoškolské finale v baseballu.
Na tabuli svítila obrovská nula. Prohráli, i když se snažili. Celé tři roky trénovali na tenhle moment.
Mihashi seděl jako hromádka neštěstí na lavici v šatně. Kdyby ten nadhoz hodil lépe, kdyby odpálil míček v druhé směně, kdyby…
Mohli směřovat do Koushienu, ale místo toho sedí a brečí. Utekl, aniž se podíval spoluhráčům do očí, protože to byla jeho chyba.
Tak usilovně se litoval, že si Abeho všiml, až když mu položil ruku na ramena.
„Velcí kluci nepláčou!“ zahlaholil šklebící se Tajima.
„Ty tři roky to byla zábava,“ řekl kapitán a všichni (už byl v šatně celý tým) to odkývali.

Mikea jsem neviděl pár let.
Pozval mě do tenisovýho klubu. To by dřív neudělal.
„Ty ses vůbec nezměnil!" přivítal mě. „Ještě tě baví jezdit na tomhle?"
To mluví o harleyi.
„Se ti divím, že se konečně neusadíš," mlel o hodinu pozdějc. „Podívej se na sebe. Vlasy po lopatky, kalhoty utažený, lebka na pásku – vypadáš směšně. Už ti není dvacet.
To tě nezmáhá se věčně harcovat? Nechceš práci, plat, dělat děti?"
Něco na tom je.
Vytáhnul jsem motorku. Dneska se naposled projedu.
Z větru mi slzej voči. Taky budík ukazuje sto dvacet.
Přidám.
Mike má pravdu. Jsem moc starej na rock'n'roll.

„Proč lžeš, Severusi? Nechceš snad tvrdit, že to, co se stalo, je správné. Všichni mají děti, jen já... my...“ Na snědých tvářích se objevily růžové skvrny. Místnost ztichla, jakoby v očekávání věcí příštích.
„K ničemu se zády nestavím. Ale nemůžeme se hroutit jen kvůli něčemu, s čím jsme se ani nesetkali.“ zašeptal.
„Vím, že cítíš všechno stejně jako já, ale snažíš si nalhávat nesmyslné skutečnosti. Nechápeš, že ubližuješ nejen mně, ale i sobě? A pokud se mýlím, pokud opravdu věříš tomu, co říkáš, pak nevidím důvod s tebou zůstávat. Muži totiž nepláčou, ale city mají.“ Rychle si sundala snubní prstýnek.

Doběhli jsme do temného průchodu. Všude kolem, bylo slyšet bzučení popelnic a pleskot mrtváckých nohou.
„Říkal jsem ti, abys na nic nesahal.“ Otočil jsem se k Jonášovi, který před chvílí odpálil cvičnou raketu, proti jedné z hlídkujících popelnic.
Chlapec, na mě koukal očima se třpytícími se slzy.
„Co brečíš? Velcí kluci přece nepláčou.“ Ozval se ve mně hlas dospěláka.
„Á Velký Vzor se zase ozval.“ Prohodil Ten Druhý.
Ani jsem se nenamáhal ho okřikovat. Radši jsem sledoval, co mi Jonáš ukazuje. Pak jsem pochopil, že tam v tom spěchu zapomněl D-Mana. Jedinou vzpomínku na rodiče. No co. Potrestal se sám.

poznámka: BjB, napsaný pod dojmem shlédnutí včerejší epizody a následného naprostého rozchumlání. Věnováno všem, kteří mají rádi bratry Winchesterovy. Pro méně znalé - odehrává se ve chvíli, kdy se Dean konečně zlomí a lehce Samovi nastíní, jak to vlastně vypadalo v pekle.
Kluci nepláčou, Deane. A zvlášť ty nesmíš, musíš mu dodávat odvahu. Je to jasné?
Bylo mu to jasné, sakra, samozřejmě.
Jenomže v některých chvílích prostě otce poslechnout nemohl.
Když začal o těch čtyřiceti létech v pekle, už to cítil. Pálení v očích.
Pak se mu vlhká slanost svezla po tváři.
Tomu se říká dobrý příklad.
Cítil ho vedle sebe, mladšího bratříčka, seděl na kapotě auta, z té blízkosti ho brnělo za krkem.
Otřel si mokrý obličej, potlačil chuť si jednu vrazit.
Ty bys nebrečel, brácho, ne teď. Určitě ne.
Neviděl to, nemohl vidět; byl k němu zády.
I Sam plakal.