Zaklínač

Seděli všichni u plápolajícího ohníčku. Elzee se jako kočka vyhřívala, Marigold si chvílemi třel otlaky od provazů a Geralt jen tiše hleděl do plamenů.

„Děkuji, Geralte," pronesl básník. „Je to jako tenkrát, poprvé před lety, kdy jsi mě zachránil z rukou otce krásné Bereniky."

„Poprvé to ano, ale bylo to mnohem horší. On tě chtěl rozsekat kosou a moc nehleděl na to, kdo jsem a co mu ode mne hrozí."

„To máš pravdu. A jen díky tobě jsem vyvázl."

„A plním zase slib," otočil se zaklínač k Elzee. „Teď je řada na tobě. Splním slib, který jsem dal tvé matce."

Když se Geralt vrátil o několik hodin později do krčmy, nestačil se divit.
Marigold byl obklíčen několika chlapisky, kteří nevypadali, že si s ním chtějí družně popovídat. Jeden barda zaháknul oběma pažemi a už to vypadalo, že dostane co proto.
„Ty prasáku, chtěls mi zprznit dceru!“ řval jeden z mužů.
„To ne, to bude nedorozumění,“ blekotal básník.
Geralt nečekal, až si to pánové vysvětlí. Řvouna i ostatní zbavil vědomí.
Pak osobně chytil barda pod krkem.
„Ty tupče! Kde je Yennefer?“
„Spí,“ vykroutil se mu Marigold. „Přece si nemyslíš, že bych ti to udělal!“
Zaklínač zavrtěl hlavou.
Jednou ho vlastnoručně zabije.

Spěchali.
Kde to bylo možné a cesta se rozšiřovala i běželi. Garalt vedl Elzee za ruku, pro něj noc nepředstavovala problém. Dívka se držela statečně, ale po chvíli začala popadat dech. Geralt tedy zvolnil. Blížili se k začátku údolí.

Po kratším boji získali od vracejících se lapků Marigoldovu loutnu s kloboukem a zabavili jim lucernu.

Věděli, že tudy jdou správně.
Z dálky zaslechli volání o pomoc.
Marigold.
Vpadli na mýtinku, uviděli barda jak huláká, zavěšený za ruce a nohy na větev statného dubu.

„Tak takto jsem jej nenašel poprvé," pronesl Geralt k Elzee. „Tentokrát jen nezneuctil nějakou dceru či sestru."

„Počkej, Geralte! Co ten stan?“ Zeptala se Elzee.
„Co je s ním?“
„Když má zlo místo, kde může působit, rádo se vrací. Pod hezkou střechou se rychleji zatmívá rozum. A i z ubohého vykuka se stává velké kápo.“

Geralta dlouhý proslov Elzee překvapil. Co ty o tom víš, pomyslel si.
„Dost, Geralte, dost. Spalme ho.“

Použili pochodně ze stojanů před stanem. Stanové plátno rychle vzplálo. Oheň propadl také na dřevěný nábytek, šířil se. Zraněné postavy spěšně opouštěly místo zkázy. Čaroděj se belhal opřený o velitele. Na Geralta ani nepohlédl.

„A teď Marigold. Rychle pro něj, než mu nějaký zmetek ublíží.“

Aby přišli na způsob zrušení kletby, navštívili Nenneke v Ellanderu.
„Yennefer vám nepomůže?“ ušklíbla se kněžka.
„Yennefer o tom neví,“ přiznal zaklínač.
„To jsem si mohla myslet. Inu, co s vámi. Pomůžu vám. Donesete mi třezalku natrhanou na Kozím vrchu, přesně třikrát tři květy.“
„To bude stačit?“ ptal se podezřívavě Marigold.
„Už jsi někdy slyšel, že by třezalka rušila kletby, básníku?“ opáčila Nenneke. „To je na nervy.“
„A jak tu kletbu tedy zrušíme?“
Nenneke se na básníka shovívavě zahleděla.
„Povíme to Yennefer.“
Geralt si povzdychl. Kdyby věděl, že i v chrámu Melitelé kněžky přicházejí o rozum, ušetřil by si cestu.

Vycházejí hlavním vstupem, za nimi sténání a krev.
Před stanem banda ozbrojenců.
Geralt přimhouří oči, stáhne zorničky do tenkých čárek a promluví: „Rozchod, tady se skončilo, šéf podal kapitulaci, sbalte se a vypadněte."
Chlapi civí jako vyorané myši.
„Zmizte povídám, jste hluší nebo co?"
Stojí jako zařezaní, dívají se poočku na sebe, žádný nechce být první, který uteče ani ten, který začne boj.
Podsaditý pořízek s prasečíma očkama se nakonec rozběhne. Ke Geraltovi.
Rychlý a dlouhý sek přes hruď, stříkající krev zkropí ty v prní řadě.
Do hloučku jako když hodíte tchoře, prchají na všechny strany, nikdo nechce být další.

Lektvarové drama jsme měli zdárně za sebou. Ránu sešil Regis, Milwa zdatně asistovala. Geralt dostával pozvolna normální barvu, ale cítil jsem, že není vše v pořádku. S omluvou jsem se vzdálil z tábora a na kraji lesa našpicoval uši. My draci máme dobrý sluch.
Myslel jsem, že mluva bude tichá a proto mě vlna hluku málem porazila. Všichni, kromě upíra, mluvili strašně nahlas a ještě u toho nadbytečně gestikulovali. Zalezl jsem do lesa.
Když jsem se vrátil, všichni měli ovázané uši a vrhali na mě opravdu zlé pohledy.
Než se Geralt uzdraví a vyžehlí mi to, budu mít těžké časy.

„Dnes jsem tu soukromě!“ halekal Geralt u vchodu do krčmy, aby po něm hostinský nežebral vystoupení.
„Jen pivo a jídlo!“ přisadil si Marigold. „A možná nějakou ženskou,“ dodal potměšile.
„Ehm.“ Yenna zpražila Marigolda pohledem, až byl Geralt vděčný, že není ve své kůži.
Nic naplat, lehké koběty kroužily jako hladové dryády a bylo nutné se trochu obětovat.
„Ty vzadu,“ kývl Geralt na hlouček čtyř dívek. „Jakou příšeru máš nejraději? Zazpívám ti o ní píseň,“ pokusil se zaklínač o bardův laškovný tón.
Když s dívkou odcházel, cítil na zádech čarodějčin pohled. Ale když se otočil, zjistil, že visí očima na Marigoldovi.

Vřítili se dovnitř jako velká voda.
Prvnímu podrazil Geralt nohy, druhému uhnul piruetou a třetímu narazil hlavu na stůl. Poháry, lahve s vínem a kořalkou se s cinkáním rozletěly. Čtvrtého praštila Elzee zezadu půllitrem, pátý se svíjel po jejím kopanci do genitálií.
Druhého trefil Geralt pohárem do čela, chlap nadával a krev z něj jen crčela. První, než se stačil zvednout, dostal lahví vína. Stráže jen hekaly a ty co mohly, přemýšlely, co se jim to přihodilo.

„Dal bych si tu čtvrtou," ukázal Geralt na zbylé lahve kořalky. Elzee ji rychle popadla a počastovala kopancem vstávajícího bojovníka.
„Půjdeme, mám vyřízeno."

Geraltovi se podařilo minout mou náruč snad o milimetry. Bláznivý mutant. Nepočká, a teď tu leží v komoře, nožky má nahoře. Potřásl jsem hlavou a odolal nutkání zatřást s těžce raněným. Vystačím si s hlasitou mluvou.
„Geralte! Kde máš nějaké ty svoje lektvary?“
Možná jsem křičel až moc, Marigold si urychleně zacpal uši a Milwa bolestivě zamrkala.
„Truhlička. A neřvi.“
Aha, tak jsem křičel až moc. Prohrabal jsem věci a našel dřevěnou truhličku. V ní, v odděleních vycpaných slámou, různé flakonky.
„Mám. Který z nich?“
„Ten čtvrtý,“ vydechl Zaklínač a omdlel.
Čtvrtý... ale z které řady? A z kterého konce?