Zaklínač

Jednookému Koviřanovi šla od pusy bublina ze slin.
„Ty, Geralte, nepřehnal jsi to trochu s tím omráčením?“ zeptal se nejistě Marigold.
„Ne,“ odtušil zaklínač. „Za chvíli se probudí.“
Opravdu. Svázaný útočník se začal za okamžik vrtět v poutech.
„Co to? Kde to?“
„Klid,“ řekl Geralt. „Zbytečně se nevysiluj.“
„Proč?“ Muž vyděšeně poulil jediné oko.
„Máme na tebe pár otázek,“ odpověděl mu Marigold.
„Nic nevím!“ vrtěl hlavou Koviřan.
„Ale jak se jmenuješ snad víš, ne?“
Usilovné přemýšlení toho chudáka se dalo skoro nahmatat.
„Jsem Davir.“
„A proč mě hledáš?“
Muž neodpovídal.
Geralt si povzdechl.
„No, budeme muset přikročit k drsnějším praktikám.“

Hučení v uších, další skok.

Město, starobylé, kamenné domy, úzké uličky, dvorečky, podivné pouliční osvětlení.

Křik výrostků v dálce protínající padající šero. Čtveřice chlapců plížících se tmou. Kousek za nimi pátý držící malého bílého psa.

Nevšimli si jí. Vidí žluté špendlíky zapíchnuté do klop jejich oděvů.

„Opatrně,“ promlouvá vysoký blonďák, „teď už jsme na jejich území.“

„Ještě, že tu s námi není Rychlonožka s Bublinou. Ti by nás prozradili hned.“ pronese ten s podivnou červenou čepicí na hlavě.

„Nebojte, spolu vše dokážeme,“ pronese vůdce.
To už ale k němu běží bílý pes, který se úspěšně vysmekl.

„Bublino! Co ty tu!"

Jarní slunce hřálo a jízda na koni příjemně uspávala.

Geralt věděl, že si klimbání může dovolit. Nebylo to jako za starých časů, v prvních dnech, kdy jako mladý nezkušený zaklínač putoval, neustále ve střehu, očekávaje útok vije nebo jiné příšery, připraven kdykoliv tasit svůj meč.

Teď už věděl, že příšera může mít i jinou tvář, než ústa plná velkých ostrých špičáku, zahnutých drápů nebo obrovských klepet. Tu horší tvář, která se nemusí rovnou ukázat. Tu která je skryta za milým úsměvem, přívětivým slovem, parádním šatem. Tu kterou odhalí okolnosti, první nebezpečí, pytlík zlaťáků, drahý hřejivý kožich. Tvář člověka, největší příšery.

„Za mých mladých let,“ skuhral Marigold, když si masíroval zápěstí otlačená od pout, „ti to netrvalo tak dlouho.“
„Hmpf,“ odfrkl si Geralt a přehodil si svázaného Koviřana na druhé rameno.
„To byla nemístná narážka na můj věk nebo na to, že si nedostatečně cením tvojí záchrany?“ zeptal se dotčeně básník.
„Obojí.“
„Leccos jsme spolu už prožili, Geralte. Ty sám už nejsi nejmladší,“ oponoval Marigold.
„Když tys ještě kadil do plen, už jsem dávno běhal po Stezce,“ utahoval si z něj zaklínač.
„Ty toho naděláš,“ odfrkl básník. „Každopádně, co s ním?“ kývl bradou na jednookého muže.
„Co by. Bude teplá večeře.“

Do problémů se Marigold dostal hned za první vesnicí.
Ani nevěděl jak, ale najednou ležel svázaný v zadní místnoti vyčpělé krčmy.
"Kam jedeš?" uhodil Koviřan s páskou přes oko.
"Kam mě vítr zavane," opáčil lakonicky Marigold.
"Nedělej si ze mě šprťouchlata, barde, nebo budeš o hlásek kratší!"
Marigold vyděšeně polkl. Neměl nejmenší ponětí, co po něm jednooký Koviřan může chtít, ale vůbec se mu nelíbilo, jaký směr tenhle křížový výslech nabral.
"Kde je zaklínač?" chytil ho chlap za vázanku.
"Jaký zaklínač?" vyjekl přiškrceně básník.
"Jaký asi, ty-"
Ale Koviřan nestihl vyslovit svou výhružku.
Hledaný vědmák mu přiložil dýku pod krk.

"Ty, Geralte...," Marigold zamyšleně okusoval pisátko a rozmazával inkoust po pomačkaném kusu papíru.
"No?" Zaklínač vzhlédl od broušení meče. Toho železného.
"Já vím, že každá obluda vyžaduje speciální přístup, ale...," okousávané pisátko prasklo pod tíhou okolností.
"Marigolde, co to vlastně píšeš?"
"No..."
"Co? To? Píšeš?"
"Takový... vždyť s příšerami se setkávají i vesničani a tak..."
"Co!? To!? Píšeš!?"
"Příručku Jak se bránit příšerám."
Geralt obrátil oči k nebi a pak se zhluboka nadechl. Následoval stejně hluboký výdech.
"Ty bys mi mohl říct nějaké tipy, ne?"
"Jo. Napiš, že na všechny funguje vzít je něčím těžkým po hlavě. Kusem hradeb třeba!"

Marigold vyrážel na cestu. Nechal si osedlat koně, na hlavu si nasadil klobouk s pérem a loutnu přehodil přes rameno.
Po hlavě se vrhal do nových dobrodružství, aby měl náměty k tvorbě, jelikož oblíbený cíl jeho písní se usadil s jistou jemu neoblíbenou čarodějkou v Touissantu, a tudíž byl pro jeho účely naprosto nepoužitelný.
Na prahu krčmy se nadechl, nadšen výhledem na vydělané groše, a rozšafně vykročil ke klisně.
Pacholek opírající se opodál jeho triumfální výkrok sledoval.
„Máte na botě hovno,“ řekl škodolibě.
„To nám to pěkně začíná,“ vrčel si Marigold pod vousy a slámou si utíral exkrement ze střevíců.

Byla to první zima, kterou strávili společně v Kaer Morhen.
Jednou večer si Jaskier umínil, že udělá tradiční kořeněné vánoční pečivo. Mouku z vlasů dostával ještě týden, značně mu ujela ruka s hřebíčkem a půlka postaviček, které z těsta vytvaroval, měla připálenou hlavu. Nikomu to ale vlastně nevadilo.
Následující ráno ho Geralt vzal na projížďku na Klepně. Cválali spolu třpytivou zasněženou krajinou a ledový vítr je šlehal do tváří. Když se vrátili, Jaskier se s loutnou stulil v kožešinách u sálajícího ohně. Geralt seděl opodál, ukusoval perníkové postavičky a pobaveně poslouchal barda broukajícího něco o silném zaklínači a o jmelí.