Zaklínač

„Jsem utahaný, Yen. Zabít v jednom dni mantichoru, baziliška a tlupu ghůlů, to není nic jednoduchého.“
Geralt si přetáhl peřinu přes hlavu.
„Geralte.“
Čarodějčin hlas byl úsečný a ledový.
„Nikoho tam neznám.“
„Seznámíš se.“
„Nevím, jak se chovat.“
„Nevyrostl jsi v jeskyni. A není to tvoje první slavnost.“
Geralt se pod peřinou ušklíbl. Nebyla. Už zažil ty přezíravé a znechucené (čarodějové) a odhadující a hladové (čarodějky) pohledy. Poznámky, pronášené, aby je slyšel. Úšklebky, činěné, aby je viděl. Věděl, že ho nesnáší, že se jim hnusí. Nesnášel a hnusil si je taky. Celý mágský cech byl až na výjimky hrozná sebranka.

„Tož nevím, co su ty znaky, eště sem je nevidál," povídá Bruno Sachs, trpaslický řemeslník.
„Ja su malý krámek, musíš do většího špeluňku."
„Neříkej mi, ty odborník, že je neznáš?"
„Napravdu ně, Geralte."

„Ví to," špitla Elzee.

„Ale počkaj, dám si oddycha a zadýmim si venku a zavzpomínáme na dobré časy."

„Daří sa, Geralte?" pronesl venku nahlas a tiše dodal. „To víš, v krámu nemožu ani z huby nic vypustit. Všude nás nelidi špiclujů, magicky pozorujů a ta nasraňost v nás bublá a třebás i vybuchně. Až zas pak bude malá, ja budu mit klud, ale co předtím, co bude?"

„Koho se tedy chceš zeptat?" nevydržel to po chvíli Marigold.
Geralt prohlížeje si "jablko" neodpověděl.

„Ukaž, půjč mi je."
Teď si prohlížel "jablko" Marigold.

„Takže, tohle jsi vyrazil z té příšery?"
Zaklínač přikývl. „Bylo to do ní magicky vloženo a aktivováno."
„A nemyslíš, že ta písmena na něm mohl udělat nějaký stroj?"
„Myslíš, že by ano?"
„No, dnes jsou na světě různé fiškuntálije, které by to svedly. Nebo si myslíš, že někdo seděl a ručně vyškrabával svůj podpis. Tomu se mi nechce věřit. Na to jsou lidé moc líní."
„Tak na to už vím koho se zeptáme, jedeme do Eysenlaanu."

„Chceš se zeptat starých mistryň?" pronesl ironicky Marigold.
„No, to nechci, čarodějnice vynechám. Ty mladší mi to neřeknou, protože jsem nebyl s nimi, ale s Yen, ty starší budou povznesené, protože ony by se mnou nikdy nebyly a nebudou se tedy se mnou ani bavit, maximálně mě počastují ohnivou koulí."
„Mladí čarodějové mě proklejí rovnou, protože jsem jim přebral nejkrásnější čarodějku a staříci mi sdělí, že když jim nechám své oko, že se uvolí podívat do křišťálové koule, aby mi řekli, že viděli bitvu u říčky, kde jsem málem umřel, což už dávno vím. Takže, říkám ne, mistry čaroděje nechci."

Marigold se na chvíli zamyslel.
„Myslím, že když na chvíli slib odložíš, nic nepokazíš. Hlavní je, že jej chceš stále splnit. A určitě bych to ještě řekl Elzee."

„Pak tedy potřebujeme informace, Marigolde, někoho, kdo hodně ví a zná."
„Myslíš někoho, kdo hodně poslouchá a ledacos ví? Já znám spíše lidi, co hodně povídají a tolik toho neví," povzdechl si Marigold.

„No, ale hlavně nesmí brebtat hlouposti. Ale pochybuji, že tady v místě najdeme někoho takového," rozhlédl se Geralt po zaplněné hospodě.

Nikdo zde nevypadal na to, že by jim mohl pomoci.

„Budeme muset vyrazit do města. Ale do kterého?"

Možná kámen, uvažoval Geralt. Zrovna projížděli pod takovým krásným skalním převisem, určitě byl stačil jen malý oblázek. Ani ne jako pěst...
Klepna, jako by mu četla myšlenky, tiše varovně zaržála.
"Máš pravdu," ujistil ji, "stejně by to nepomohlo. Aspoň ne na moc dlouho."
Jeli dál a Geralt snil. O ptáčnickém lepu. Smotaných podvlíkačkách. Žábě. Nebo aspoň hrsti sena ideální velikosti.
Krajina byla pustá a divoká. Za normálních okolností také tichá, což by se Geraltovi nesmírně líbilo. Prostě jet a poslouchat vítr.
Jenomže když Marigold právě nezpíval, nezavřel hubu.
A od požehnání pevné kobercové pásky dělilo ty dva ještě pár století.

Jak si Marigold poradí se životem zaklínače, to byla jedna věc.
Ale Geralt v roli barda? To byl možná ještě těžší úkol.
„Dnes jsi nějaký zamlklý, Marigolde,“ popichovala ho Yenna.
„Ech... uch...“ řekl Geralt a prosebně se podíval na Marigolda, který se mu nepokrytě posmíval, ale nepomohl mu.
„Jen jsem se tak zamýšlel, má nejspanilejší čarodějko všech čarodějek, jaké by to bylo vyměnit si na jeden den tělo se zaklínačem,“ pronesl co nejnabubřeleji.
Marigold na něj třeštil oči.
Yennefer se upřímně rozesmála.
„Ty jsi brepta. Vždyť byste oba nepřežili ani jediný den. Leda byste ho spolu strávili celý v hospodě.“

Večer seděli v hospodě, bylo plno, každý chtěl vidět zaklínače. Marigold hrál, zpíval, penízky cinkaly. Gerald si pochutnával na dobrém jídle a pivu. Elzee po chvíli odešla.

O přestávce si Marigold přisedl k zasmušilému Geraltovi.
„Co tě trápí brachu, nechutná ti?"
„Ale chutná a zmýlil jsem se, některé písně máš pěkné."
„Co tě žere, Geralte?" zeptal se přímo bard. Poznal, že je něco špatně.

„Jsem v bryndě. Slíbil jsem matce Elzee, že jí pomůžu, ale vím, že teď potřebuji řešit tohle," vytáhl Geralt "jablko".
„Toho zmetka, co jej vytvořil, je třeba zastavit, ale slib se má dodržet. Co teď, Marigolde?"

Pláň roztínala rozlehlá řeka. Hluboká a dravá, v horách tál sníh. Přechod umožňovaly dva brody. U jednoho stál zástup vesničanů, přechodu bránil stejný zástup vojáků. Čas od času se několik vesničanů pokusilo zkusit druhý brod, vojáci pospíchali za nimi, následoval zbytek civilistů a zbytek vojska a všichni se sešli před druhým brodem.
Koukali jsme na to divadlo z nedalekého vršku.
„Myslíš, že je to přestane bavit?“ zeptal se Marigold.
„Až nějakému vojákovi rupnou nervy a vytáhne meč,“ povzdechl si Geralt.
To jsem nemohl dopustit.
„Zbavím je této patové situace,“ řekl jsem a proměnil se.

Vojáci se rozprchli na všechny strany.

„Nebuď smutný," tiše pronesla Elzee a usmála se na Marigolda. „Jednou ti to určitě vyjde."

„Myslíš, že jednou bude nejznámější bard na kontinentu? Že jeho sláva hvězd se bude dotýkat? Že všechny panny i vdané paní mu budou s úctou padat k nohám a jejich mužové jej budou zasypávat zlaťáky? To si opravdu myslíš?"

„Ano Geralte, něco v něm je."

„No to je skvělé," rozesmál se Marigold, „alespoň jeden další člověk mi věří. Příště napíšu píseň jen pro tebe Elzee," hrábl znovu do strun.

„Jen už prosím více nezpívej o mně, nechci žádnou slávu. Zůstanu radší nenápadný," pronesl rázně Geralt.