Zaklínač

14. den mého velkolepého dobrodružství

Geralt mě ráno nevybíravým způsobem probudil. Měl jsem ošklivou kocovinu a příliš jsem si toho z předchozího večera a noci nepamatoval, ale myslím, že jsem si to užil.
Yennefer ještě nevybíravěji trvala na tom, abychom pokračovali dál v cestě, protože je v sázce Cirin život, na což je ona, jak mi neopomněla několikrát zdůraznit, dost citlivá.
Elfové se nakonec ukázali být jako velmi pohostinní. Tenhle oddíl veverek zjevně není tak krvelačný jako ostatní. Možná za to může chladný severní vzduch.
Musím končit. Geralt mě popohání. Nutno zaznamenat, že takhle jsem si svoje dobrodružství vůbec nepředstavoval.

Marigold ležel na posteli vyrobené z kapradí obložen lepými elfkami. Ne, nebyla to jen jeho bujná fantazie a sen, ale opravdu skutečnost.
Pobrnkával na loutnu a tlumeně si prozpěvoval:
Listí šumí nad hlavou,
nocí temnou jedinou,
dám ti svoji duši zněžnělou
kráse svítání, lásce propadlou...
„To je taková nádhera,“ vzdychaly elfky. „Zazpívej ještě něco...“
Marigold hrál na loutnu, improvizoval verše o lásce, svým hlasem vyplňoval prostor mezi lesními stromy a očividně rozehříval city jindy tak chladných elfek.
Ty se mohly přetrhnout, která ho potěší víc.
Když Marigold nad ránem usínal, zmožen zpěvem a láskou, nedokázal rozhodnout, která ho obdivovala nejvíc.

Mladý Scoia’tael si oprašoval kazajku a provokativně se díval na zaklínače.
„Dostali jste se na hranici našeho území,“ zavrčel na vysvětlenou svého útoku.
„Vašeho území?“ odfrkla Yennefer. „Tady jste na území kovirského krále Esterada.“
„Neuznáváme království lidských králů. Tenhle les patří nám.“
Na potvrzení elfových slov se mezi stromy začaly objevovat další postavy a uzavíraly kolem nich čím dál těsnější kruh.
„Nevěděli jsme, že tohle území je vaše,“ řekl Geralt smířlivě, ve snaze napravit čarodějčin tón.
„Jenom procházíme,“ dodal Marigold.
„Naším územím nemůžete jen tak procházet,“ řekl elf, který k nim přistoupil z hloučku za stromy.
Kupodivu to neznělo výhružně.

"Borchu?" zašeptal Marigold hlasitě.
"Mmmhhmm?"
"Spíš?"
"Už ne. Co je?"
Marigold rozhrabal oheň.
Tři kavky si sedl a závistivě pohlédl na spícího Geralta.
"Já se tě musím zeptat."
"Na co?"
"Jak seš na tom s ostatníma drakama?"
"Dobře."
"Povídáte si?"
"Často."
"Přátelíte se?"
"Spíš se známe."
"Jak je rozeznáš?"
"Prosím?"
"Mně kromě barvy přijdou všichni stejní, tak jsem myslel..."
"Máme jména. Vyjadřují povahu, vzhled..."
"Opravdu? A taky něco znamenají?"
"Vzhled?"
"Znal jsem jednoho tak červeného... jeho jméno bylo v Obecné Zrzavec. Ještě nějaké otázky?"
"Opravdu nežereš princezny?"
"Ne, ale má rád užvaněné bardy!" zavrčel Geralt.
Marigold bleskově zmizel pod pokrývkou.

Přepadlo je to ze zálohy. Marigoldovi se před očima mihl zrzavý flek a vzápětí upadl do maliní. Ve vzduchu se zablýskl zaklínačův meč a básník sledoval bojový tanec mezi Geraltem a tou oranžovou potvorou.
Yennefer uskočila z bojiště k němu a za ochranným štítem metala na útočníka blesky.
„Přestaň, trefilas mě!“ ucedil Geralt a znamením aard uhasil plamínky na svojí kazajce.
Yennefer nasadila výraz ‚aby ses nepo...,‘ ale stáhla se.
Když se usadil prach lesní cesty a básník se vymotal z maliní, ukázalo se, že potvora nebyla tak docela potvora.
„Veverky,“ odtušil Geralt a špičkou meče mířil na mladého elfa.

Než se rozhodli, co podniknou dál, zastavili se Geralt, Marigold a Yennefer v nedalekém městečku, kde se ubytovali v decentně vyhlížejícím hostinci, ačkoliv i tak měla Yennefer výhrady.
Zábava proudila stejně jako pivo, Marigold hladil struny loutny a rozezvučel svůj silný hlas, zatímco Geralt s Yennefer něco tiše řešili v koutku. Zaklínač se tvářil zachmuřeně a čarodějka se nesmála.
Básník si jich nevšímal. Po dlouhých dnech na koňském hřbetu a v plesnivém vězení zas cítil, jak v něm beze strachu rozkvétá energie jako vibrující gejzír radosti.
Na dobrodružství bylo času dost.
Tu noc se chystal prohýřit jako za starých časů.

Yennefer si zapnula poslední knoflík šatů a obrátila se k nim.
„Takže, ten muž, který tě hledal, je napojený na kliku krále Esterada.“
Zaklínač s bardem se na sebe podívali.
„Co ten by po tobě mohl chtít?“ podivil se Marigold. Ale Geralt vědoucně přikývl.
„Ciri,“ hlesl.
„Ano,“ přitakala.
„Nechápu,“ zamračil se Marigold.
„To mě nepřekvapuje,“ utrousila Yennefer. „I noha od stolu je chápavější. Esterad Ciri potřebuje kvůli její síle. Myslí si, že tak vyzraje na Lóži a zajistí svému království nejen nezávislost, ale i vládu nad ostatními zeměmi.“
Marigold si povzdechl. „To mě ovšem zanáší dál, než jsem si představoval.“

Kapky vody stékaly po čarodějčine neviditelném těle. Byl to její oblíbený trik, jak uvádět muže do rozpaků.
Marigold však Yennefer znal, a proto se potil jen trochu.
Geralt se tvářil nezúčastněně jako obvykle. 
"Takže, víte, kdo vás pronásledoval?" Líně si mořskou houbou otírala křivky svých ňader.
"Ne," odtušil Geralt.
"Jak jsem si myslela. To jste se moc nepředvedli. Vycházíš ze cviku, Geralte."
"Podcenil jsem ho. Vypadal neškodně."
"Neškodně?" vyjekl Marigold. "Vždyť on mě skoro podřízl jako podsvinče!"
"Přeháníš, jako vždy."
"Skončili jste?" vpadla do toho Yennefer a začala své neviditelné tělo halit do ručníku. 
"Jestli ano, mám pro vás novinky."

Kotouče páry pluly místností jako služební duchové. Paravány, rozdělující prostor na soukromé pokojíčky, lámaly zvuky, takže hlasy zaznívaly zdánlivě odnikud a zvuk zurčící vody naopak zdánlivě odevšad.
"Mám pocit, že jsem ještě nikdy nebyla tak čistá," řekla Yennefer a zamířila ven.
Pomalu a důstojně. V rozevlátém rouchu se podobala dávné kněžce nebo bohyni. Vzápětí ji minuly dvě neřízené střely ve stejném oděvu. Ten však zůstal na břehu a střely se s blaženým zasténáním ponořily do horké vody.
"Jako malé. Ciri, kolikrát jsem ti říkala..."
"Yen, nemluv a pojď do vody."
Zašustila látka a Yennefer nechala důstojnou kněžku také na břehu.

Opouštěl brány Rinde znepokojený. Nechával za sebou nejen Marigolda, ale i krásnou čarodějku s ledovýma očima.
Yennefer…
Spojil jejich životy posledním přáním. V hloubi duše věděl, že udělal správně. Zachránil je před džinem. Neměl na vybranou. Lhal by, kdyby tvrdil, že ho uhranula. Kouzla ovlivňující mysl na jeho druh, zaklínače, nepůsobila.
Pobídl Klepnu do cvalu. Z cesty, kterou měl před sebou, ukrajoval míle. Musel si přiznat, proč odjel kvapně. Byl vlk samotář, raději cestoval sám. Nikoho blízkého tak neohrožoval. Při pomyšlení na první setkání s Yennefer, ale zaváhal. Vyšla z lázně nahá, jen v rouše Evině.
Nelitoval toho magického setkání.