Zaklínač

Geralt zívl tak široce, až měl přísně na něj hledící strážný na okamžik obavu o jeho čelist. Jako by četl Geraltovy myšlenky, zopakoval břitce: "Dle nařízení krále Vizimira musí každý, kdo chce vstoupit do Tretogoru, vyplnit formulář. Jestli neumíš psát, vandráku, budeš si muset ustlat pod hradbami."

Geralt vzdychl a sklopil oči zpět k papíru:

3. Dosažené vzdělání:
Ušklíbl se a napsal: Praktické Aspekty Bezpečnosti. Ještě zbývaly čtyři otázky.

4. Poslední zaměstnání:
V myšlenkách mu vytanul důvod jeho nynější mrtvolné únavy - zuřivý černý Formicidus s dlouhým článkovaným tělem a deseti páry hbitých a velmi odolných nohou. Odpověděl stručně: mravenčí práce.

„Je s podivem, Marigolde, kolik řečí dokážeš mít okolo toho, když si někdo dá záležet, aby tebe a Geralta dostal z průšvihu. Musela jsem vyvinout opravdu velké úsilí, abych přes rychtářovu ženu, jež má náhodou problém s plodností, což je oblast, ve které se vyznám, dosáhla dostatečného vlivu a vytáhla vás z té shnilé kobky,“ řečnila Yennefer.
„Doslova mravenčí práce, že?“ utrousil básník.
Geralt po něm vrhl varovným pohledem. Možná i trochu ustrašeným, být to emoce, které jsou zaklínači schopni.
„Budu dělat, že jsem to neslyšela,“ prskla čarodějka. „K zachování dobrých přátelských vztahů,“ dodala a vážně se usmála na zaklínače.

„Jen bych tě rád upozornil, drahý Geralte, že to obvykle býváš ty, kdo mě tahá že šlamastiky, takže jsme slušně řečeno v prdeli.“
„Drž hubu, Marigolde, snažím se meditovat.“
„Snaž se raději vymyslet, jak ty tupce přesvědčit, že jsme jim prokázali dobrou službu! Zbavili jsme jich toho skolomorda nebo čeho, a oni nás za to zavřou do té nejodpornější šatlavy, co snad existuje?“
„Je vidět, že jsi moc vězení zevnitř neviděl.“
„Říkáš to, jako kdyby to byla vada charakteru,“ odfrkl si básník.
V zámku zarachotily klíče. Marigoldovi poskočilo srdce.
„Prej vás mám pustit, přišla se za vás zaručit nějaká ženština.“

Když Marigold vyrážel na dobrodružnou cestu, nenapadlo ho, jaký to nabere spád.
A že se jen pár dní na to probudí v šatlavě.
Po kamenných zdech vězení stékala voda namáčející slamník už tak nevalné kvality. V kobce páchlo několik dalších spoluvězňů v různém stupni morálního rozkladu. Geralt spokojeně pochrupoval, což dohánělo Marigolda k vzteku.
Otočil se na druhý bok a přemítal o svém hrozném osudu. Skolopendromorfa Geralt sice přemohl, takže je teď nerozpouštěl jeho jed, nicméně to popudilo obyvatele nedalekého městečka.
Když se Geralt u rychtáře hlásil o odměnu za jeho zabití, odměnili je akorát pobytem v tomhle příšerném místě.

Marigold se s trhnutím probudil a vyjeveně třeštil oči na zaklínače s vědrem v ruce.

„CO JEEE?“ Vyjekl.

Promnul si obličej, zmateně se rozhlédl a zastavil pohled na Geraltově doprovodu. Zamračil se a potom s bolestnou grimasou zaúpěl.

„Mhm… Vážně?“

Geralt s ledovým výrazem pokrčil rameny. Odpovědi se však Marigoldovi dostalo od drobné postavičky vedle.

„Včera ti naše roztomilá společnost nevadila, hošíčku,“ nadhodila dáma. „Kazajku máš u Leily. Ale nejdřív zaplatit!“

***

Jeli mlčky. Zaklínač netečně upíral zrak před sebe.

„Tak už to řekni!“ Vyrazil ze sebe trubadúr.

„Řekni co? Že jsi pitomec, protožes naše poslední stříbro utratil v gnómským bordelu?“

„Tyy, Geralte…,“ řekl pomalu bard a nespouštěl oči z obsahu dřevěného poháru.

„Co se zase děje?“

„Mrkni se, něco v tom plave,“ odpověděl Marigold a tvářil se, jako by právě zjistil, že se o belleteynské noci nevědomky spustil se strigou.

Zaklínač nahlédl do poháru.

„Pokud vím, objednal jsem to nejlepší,“ pronesl a se zvednutým obočím se otočil na obtloustlého hostinského. Ten s nenápadným trhnutím přestal leštit cínové talíře, zbrunátněl a vydal se vstříc dvojici mudrlantů.

„Tak podivaj se, vašnosti,“ začal hostinský zěširoka a dlaněmi se opřel o masivní dubový stůl.

„Tohle,“ kývl k pohárům, „je prvotřídní mezcal až z Nazairu!“

"Pánové, povídejte."
Arcikancléř Výsměšek se tvářil spokojeně. V jeho případě to byla místa, která nechtěla, aby tam vůbec vkročil a když, aby byl jeho spánek dlouhý a jeho probuzení daleko a vlastně raději jinde.
Severus se zatvářil a pak se zamyslel.
"Snad... dům Malfoyových."
Kapitán Stein do sebe hodil další pohár.
"Mám vyjmenovat všechna?"
"Ne. Bychom tu byli do rána."
Geralt maloval do rozlitého vína roztodivné obrazce.
„Thanedd. Už nikdy. A pak...“
Obrazce se slily v jediný. Vilgefortz.
"Oh, chápeme. Veliteli?"
"U mně jde o čas, místo je mi jedno."
Zraky se upřely na poslední osobu v místnosti.
Rogan spal.

„U ďasa,“ okomentoval Geralt situaci s uprchlým Koviřanem. „Neměl jsem pít to tvoje víno, Marigolde. Co v něm bylo, odvar z kozlíku?“
„Nevím, sebral jsem ho tomu chlapovi,“ pokrčil rameny Marigold popohnav koně.
„Ty jsi osel,“ povzdychl si zaklínač.
Marigold jeho urážku ignoroval. „Kam vlastně jedeme?“
„Já jedu do Kaedwenu. Kam ty, to netuším,“ utrousil Geralt.
„Za Triss? U všech bohů, červ!“ vykřikl náhle bard a vytřeštil oči.
„Červ? Co to-“ Geralt se ohlédl za jeho pohledem. Statný dub obtáčel obludný tvor podobný třímetrové stonožce.
„Nehýbej se. To je skolopendromorf. A účinky jeho jedu jsou podstatně horší než účinky kozlíku.“

Marigolda z potíží zaklínač zachránil,
před osudem hrozným ho ubránil,
jednooký muž se strachy třes,
neb vrčel na něj Geralt bílý pes.

„Pes? Snad vlk, ne?“
„Kušuj, tvořím...“

Však jednooký promluvit nemínil,
o svém záměru se nešířil,
proč Geralta hledat chtěl,
to básník ni zaklínač nezvěděl.

Chlapík kovirský jak lasička byl,
uniknout oběma kumpánům snil,
spánek předstíral a za noci temné,
uprchl beze stop do zmrzlé země.

Zaklínač s bardem k záhadě neměli klíč,
když únosce básníkův ráno byl pryč,
jen kdosi že Geralta hledá,
víc nepoví chlapova tvář bledá.

„Marigolde, já sice nemám básnické střevo, ale tohle je katastrofa.“

V putyce to páchlo o trochu víc, než byl Marigold zvyklý, a taky tam byla dost tma. Měl co dělat, aby se při výstupu na pódium nepřerazil. Hrábl do strun a došlo mu, že v takové tmě těžko provede svůj oblíbený trik - najdi pěknou tvářičku a zazpívej jí písničku. Trvalo čtyři sloky, než jeho oči přivykly. A taky než mu došlo, že všude jsou jenom zamračené mužské tváře. Romantická balada asi nebyl dobrý start.
Nebo že by? Támhle ta pěkná blondýnka. Úsměv a...
Prásk.
Marigold utíkal, jako by mu za patami hořelo.
Jak mohl tušit, že blondýnka je majitelův syn?