DMD č. 2. pro 2. 4. 2018. Téma: Němí svědci

Němí svědci tragédie - lahve, z kterých kdosi pije.
Kojenecké, nebo pivní? Rozhodně jsou svědci divní.
Za následek mají dnes, že v té čtvrti nechcíp pes.
Je sezona okurková, jak ostatně celý rok,
TN.cz proro zkoumá, jaký moh být v lahvích mok.
Kdo že vypil dnes
nemrznoucí směs?
A co to s ním udělalo?
Vypil dost a nebo málo?
Sousedé se děsí, je to vražda směsí?!
A v Blesku se píše: Možná ještě dýše.
Novináři po tom skočí, svoje pera rádi smočí.
Tak rozhovor s lahví jedu je v novinách ten den vpředu.
Když se něco zvrtne, občan to rád zhltne.

Západně od Smolenska stojí osamocený smrky porostlý vršek. V rovinaté krajině je z něj rozhled do všech stran: na vesničku Pečersk na severu, na bílé věžičky smolenských kostelů na východě, na modrou stuhu Dněpru vinoucí se krajinou od Smolenska na západ k vesničce Katyň a dál. Ty smrky tady stály už před osmasedmdesáti lety a byly dost vysoké, aby viděly na západ, ke Katyni. A stály tu i před osmi lety a viděly na sever, k Pečersku. Viděly obě rány, které tady Polákům osud uštědřil. Nebo na to Osud nebyl sám? Větve mají na znamení smutku svěšené, ale nic nepoví.

Zlost, která zabije bratra.
Úleva, když opadne voda.
Vděčnost, protože místo syna krvácí beránek.
Údiv nad posláním daným ve snu.
Pýcha moci světa týrající ohnutá záda otroků.
Víra, vtělující se do deseti slov.
Povzbuzení vytažené z právě překročené řeky.
Vzdor, který lidskou logiku poráží Boží mocí.
Rozsudek smrti pro ty, kteří slouží jinému bohu.
Strach, když se pod tíhou nevěry hroutí jistoty.
Stud, protože někdo viděl to, co mělo zůstat skryto.
Spasení přemáhající smrt a vystupující z hrobu.
To, co by lidé neměli zapomínat, je navždy uloženo v paměti kamenů.
Spasitel říká, že ty promluví, když se lidé rozhodnou mlčet.

"Monsieurs, lidští svědci jsou nejdůležitější. Stačí jen vlákno po vláknu rozplétat jejich lži."
"Není třeba ztrácet čas řečmi s nimi. Stačí lidi pořádně pozorovat a zjistíte vše. Jsem schopen jediným pohledem zjistit nejen jestli je muž nevěrný ale i s kým! Dedukce, pánové!"
"Ty mě budeš poučovat o dedukci? Já ji použil o padesát let dřív. Slyšíš? Já! Hraj si radši na ty svoje housle."
"Tak v Anglii a Americe si používejte dedukci, ale u nás v Norsku nejlíp funguje chytit zločince pořádně pod krkem."
Poslední muž brčkem opatrně usrkl trochu brandy a tiše vzdychl. Lidem nevěřil. Svému chromatografu ano.

Veleben buď moudrý brachu,
ty který sleduješ staletí probíhat kolem.
Sám pevně stojíš v bezčasí.
V tiché motlitbě vzpínám ruce k nebesům,
jež podpíráš, by nespadla nám na hlavu.
Vlasy tvé šelestí a po větru posílají něžnou píseň.
Ač sám němý, konejšíš a hladíš po duši.
Tělo tvé statné obejmu, však léty je zvrásněno.
Příběhy tisíce duší znáš,
co hledaly u tebe spásu a přístřeší,
co sliby před tebou skládaly.
V úctě hlavu skláním k tvým kořenům,
bych nalezla kořeny své.
Jako dávní předkové moji,
vyslovím vděčný dík.
Se srdcem plným radosti
kličkuji pak lesem,
mezi tvými bratry a sestrami.

Sledovali ji od mala, jak rostla, co vše zažívala. Seděli na posteli, později někteří na poličce, ale vždy tam byli, a všechno viděli. Její smutky, radosti, strachy, starosti. Vše tiše pozoravali, většinou s neustálým úsměvem - jinak ani nemůžou.
Postupem let viděli různé změny, ať už v pokoji, či v rodině. A i její změny. Z naivního a rozverného dítěte které se nebálo dávat najevo jak se cítí, se postupně stávala tichá a uzavřená slečna, skrývající své emoce.
Trvalo to pár let, nikdy se nesvěřovala, jen když emocí a bezmoci bylo moc, sevřela je v objetí. Avšak, poslední dobou nastává změna.

Jejich hodnota byla nevyčíslitelná, nezpochybnitelná, nepředstavitelná… obrovská.
A to přesto, že všichni byli pouze oslepeni vnější slupkou. Co se skrývá uvnitř, netušil nikdo. Nebo přece?
Lidé se rodili, válčili, umírali. Panovníci přicházeli a odcházeli.
Tyto tři pozůstatky dávných časů zůstávaly. Vyčkávaly.
Prošly mnohýma rukama. Byly kořistí, cenným zbožím, výkupným.
Byly… nadějí?
„Přijmi tento skromný dar,“ pronesl Illyrio Mopatis a tvářil se přitom skutečně jen jako prostý obchodník, zastrašený dothrackou svatbou odehrávající se okolo se vší pompou a násilím.
Byla vyděšenou nevěstou. Milující a milovanou ženou. Zoufalou mladinkou vdovou.
Daenerys, Za bouře zrozená. Zmatená blondýnka.
Poté se stala Matkou draků. Osud?

Risa entered the headquaters with smile. It was like coming home. No, this WAS coming home. She missed it... and she wasn’t gone longer than three days.
In the briefing room Swan greeted her. Fox slid in a minute after her.
Joined mission.
“You will check these hostels. The hired help seems to have it’s own agenda. You will screen everything for magic reading devices. You will not write anything down, you will not take any pictures. You need to remember everything. Do not use any magic. Under any circumstances. Stay low and very very quiet. Stay safe.”
We will.

Mistr Josselin měl ve zvyku svěřit každému ze svých hudců flétnu. Na těch nástrojích nebylo nic zvláštního: všechny byly z dobrého hruškového dřeva, přesně vyvrtané, s anglickým prstokladem... a zcela nové. Měli na nich provádět technická cvičení.
Dřevěná flétna je jeden z nejchoulostivějších nástrojů. Musí se naolejovat. Rozehrávat postupně. S každým fouknutím vznikají v jejím těle drobné prasklinky, které dotvářejí její hlas. Nečistil ji hráč pravidelně? Nedofukoval přesně oktávy? Oblíbil si jen jednu dvě tóniny? Dřevo je tvárné, dřevo se člověku přizpůsobí...
Absolventi od mistra Josselina dostávali své cvičné flétny darem.
Aby sami slyšeli, kde má jejich technika tendenci selhávat.

Údolím se rozléhal zvučný hlas mladého básníka. "Poslyšte, vážení, příběh o velké lásce dračího prince Armina a jeho milce ..."
"Co tady tak hulákáš!" utnul ho v rozletu tmavovlasý mladík. "Ještě tě někdo uslyší a zavře tě mezi blázny."
"Jen ať mě všichni slyší," dál halasně deklamoval poeta, "jen ať slyší o mé veliké lásce." Pak normálním hlasem pokračoval: "ale kdo by mě tu mohl slyšet? Kolem nás jsou jen stromy a kamení. Ty nikomu nic nepoví," a objal svého milého.
Má pravdu, pomyslel si jeho druh, v tomto světě opravdu nemohou. To u nás doma, to by byla jiná polízanice.