Buffy přemožitelka upírů

Spíše než aby měl cíl, jen tak bloumal ulicemi.
Přemýšlel, koho by si mohl zakousnout. Jestli dnes zvolit křehkou krasotinku, kterou okouzlí svojí krásou či zvolit muže, kterého by přemohl svojí nadlidskou silou.
„Gloria in excelsis Deo
et in terra pax hominibus bonae voluntatis…“
Zarazil se v půli kroku. Naklonil hlavu na stranu naslouchaje mužskému monotónnímu hlasu, který se linul z kostela.
„Laudamus te. Benedicimus te.
Adoramus te. Glorificamus te…“ zanotoval tlumeně s jistou veselostí v hlase.
Na tváři se mu objevil přímo ďábelský úsměv, oči nabraly barvu síry a mezi rty se zaleskly špičáky.
Už věděl, koho dnes navštíví.

Ležel bezvládně na posteli. Dýchal mělce a tvář měl nepřirozeně bledou.
„Xandere,“ šťouchla do něj Willow nešťastně prstem. „Co mu je?“ Otočila se bezradně na Gilese.
„Musíte mi říct, co přesně se stalo,“ požádal klidně Giles.
„Našli jsme ho ráno na louce za hřbitovem,“ vysvětlovala chvatně Buffy. „Ještě chvíli byl vzhůru, ale pak omdlel.“
Giles si zamyšleně vyčistil brýle.
„A říkal něco? Naznačil, co se mu přihodilo?“
„Jen,“ Buffy se ušklíbla, „jen něco o perfektním zadku oděném ve stříbrné mlze. Na to nevymyslím vtipnou hlášku ani já.“
„Pak je to ovšem jasné,“ zaradoval se Giles. „Pokusily se ho utancovat víly.“

„Co se tak směješ?“ podezřívavě se podívala na upíra.
„Já? Né…,“ dušoval se blonďák mírně sebou kymáceje se ze strany na stranu.
„Ne, Angel… že ty sis šlehnul?“ zamračila se na něj netušíc, že by se upír mohl někdy sjet.
„Já? To by mě ani nenapadlo…,“ vypjal dotčeně hruď, ztráceje rovnováhu.
„Kecáš,“ odsekla podrážděná jeho neustálým smíchem. „Čemu se tak směješ?“
„Dobře, tak… jsem trošku sjetej,“ neochotně se přiznal k tomu, že si vycucnul nějakého feťáka. „Ale tvůj… tvůj zadek…“
„Co je s ním?“ zhrozila se, když se zase začal smát.
„Ale nic… jen… jen… je tak jako v mlze.“

Odehrává se mezi druhou a třetí sezónou.
Joyce si nalila na prst vodky a svezla se na gauč. V galerii nepila, ale jakmile vešla do prázdného domu, chopila se láhve. Jinak se ten měsíc hrůzného ticha nedal snést. První panák zmírňoval strach. Přestala si představovat, že Buffy leží s rozmlácenou hlavou na dně zátoky. Druhý panák vléval naději. Začala věřit, že ten útěk skončí podobně, jako když v šestnácti zdrhla z domova ona. Vrátí se, až dojdou peníze a čisté prádlo. Když znovu zvedla flašku, zarazila se. Třetí panák obvykle přinášel vzpomínky. Vše, co tenkrát na útěku vyčítala své matce. Vše, co teď může Buffy vyčíst jí.

Nedočkavě trhám balicí papír.
Prudce otvírám krabičku a s otevřenou pusou sleduji malé cosi co se až nápadně podobá zvířátkům.
„Co to je?“ podstrčím nechápavě upírovi krabičku pod nos. „Budeme si zakládat zoo?“
„To jsou přeci malý svišti,“ vypne hrdě hruď jako by byl na svůj dar hrdý.
„A co já s nimi?“ zamrkám nechápavě a vyndám malá svišťátka svírající malý ciferník z krabice.
„Budeš přeci zjišťovat čas, pudlíčku,“ pokývá moudře hlavou.
...
Šok. Úlek. Zmatení.
Vyletím z postele, sahajíc po zbrani, když se vedle mého ucha ozve nechutné hlasité a pisklavé zpívání.
„Spikeu, ty idiote, to je budík! Ne hodiny!“

Téma: Slepice
„Hádej, co se mi stalo.“
„Co?“
„Potkal sem tvojí kamarádku.“
„Co je na tom tak směšného?“
„Nic, lásko, nic…“
„Co se směješ? Kde jsi jí potkal?“
„Ve městě přeci… byla tam tak sama samotinká…“
„Necul se tak blbě a řekni mi jak se má.“
„Teď už dobře.“
„Jak to myslíš? Co se stalo?“
„Sežral sem jí. Jen byla trošku víc hlučná…“
„Proboha! Proč jsi to udělal? Říkal si, že lidi už nelovíš.“
„Taky sem neřek, že byla člověk.“
„Cože?“
„…“
„Spikeu!“
„…“
„Spikeu, proč máš v puse to peří?“
„Sem řek, že jsem potkal tvojí kamarádku…“
„To je…“
„Jo… slepičí...“

Vše šlo ráz na ráz.
První místnost, druhá, třetí…
Postupovali systematicky, ale přesto naléhavě. Někde tu musí být.
Zastavit se na rozcestí chodeb. Vojenská gesta vypadala hloupě, ale byla nezbytností, když na sebe nechtěli upozornit.
„Zprava dobrý!“ zahalekal blonďák uprostřed chodby, když se na něj otočil, utahuje si z jeho gest.
Měl chuť se praštit do čela. Nikdy nepochopí, proč ho vzal sebou.
Rána. Krev. Vytřeštěné modré oči.
„Co to kurva…,“ vypravil ze sebe sahaje si na místo, kde mu podle množství krve scházel kus boku.
„Zprava dobrý, blondýnko,“ ušklíbl se Angel, když prohnal kůl srdcem muže přilákaného upírovým halekáním.