DMD č. 14. pro 14. 4. 2013. Téma: Hlavu vzhůru

"Já se na to vážně vykašlu!" hudroval Hawkeye.
"Ty kluci tam na pooperačním snad ani nedokončili základku."
"Klid Hawkeye," uklidňoval ho Mulcahy.
"Klid? Vždyť se na to podívejte, jsme jen banda pediatrů! Ti kluci by si doma měli hrát, ne tu ležet s dírami v hrudnících. A já se na tom ještě podílím, když je látám, aby se do toho šílenství mohli zase vrátit."
"No tak, Hawkey. Podívej se na to takhle. To, že jsi tady, těm klukům zachránilo život. Ale k čemu jsem tu já?"
"No, kdybyste tu nebyl, spousta kluků by tam umřela, protože my bysme tu zešíleli..."

"Hlavu vzhůru!", povzbuzoval se. Je to jen chvíle. Pak si můžeš sednout a o nic se dál nestarat. Jen řekneš pár slov a stále opakovaných úryvků školních pravidel. O nic nejde. Zvládl jsi horší věci. Slyšení Starostolce. Voldemorta. Crucio. Přepadení civilistů. Výslechy. Soustrastná přání pozůstalým. Špatný směr úvah...otřásl se. Už byl nejvyšší čas s tímhle nesmyslem skoncovat. Narovnal se do plné výše, rychlým pohledem se ujistil, že má oblečení v řádném stavu a vykročil.
Jako poslední k profesorskému stolu došel nově jmenovaný ředitel Bradavic, proklínaný profesor Severus Snape.
Proslov k zahájení školního roku bylo nejdelších patnáct minut v jeho životě.

Moje i vaše je tohle starý fáro,
neptejte se, kam s ním pojedem;
hlavu vzhůru, moje milá Kláro,
cesta nám bude trvat noc a jeden den
Se spoustou žen já zažil krásný vandry,
ve Francii, v onen skvělý čas
kdy Pařížanky říkali mi Landru,
tuš mi hrál soubor policejních bas
V Anglii teď žiju dnů jen pár,
všichni tady říkají mi Jack,
pro Londýn jsem jeho noční král,
bude to tak celý dlouhý věk
Co mám v kapse, řeknu vám v mžiku,
je tam ostře nabroušený nůž,
přejedu s ním po vašem krásném krku,
na vašich rtech zbledne strachy růž

Danyael zdvihl hlavu vzhůru a zamžoural proti lampám, osvětlujícím arénu uprostřed přestavěné bývalé opery. V lóžích nahoře seděla spousta dvakrát mrtvých, jen o tom ještě nevěděli. Bavili se, posrkávali krev, ale jejich osud je nemine.
Pozoroval je, vrýval si tváře do paměti.
Pro jejich pobavení tady na písku umíral kdekdo, další upíři, vlkodlaci… ale udělali chybu, když odpravili anděla. Žádného dobráckého strážníčka dětí, exterminátora. Nebe poslalo jeho, aby to vyšetřil.
Uspěl. Nějaký severský ochlasta na Valhalle zase zaspal... Do světa se dostala receptura na výrobu Fenrirových pout.
Teď je jen musí dostat dolů, než ho rozsápe jeden velmi nevrlý vlkodlak.

Už jsem si zvykla, že některé programovací jazyky jsou poněkud divoké a že jejich interpretery či kompilátory můžou házet dost zběsilé hlášky. Ostatně, tenhle semestr tomu dost pomáhá.
Psaní ve Schemeu mi objasnilo, proč se říká lost in the stupid parenthesis.
Pět zavíracích závorek vedle sebe? Žádný problém.
Říkali jsme si hlavu vzhůru, budeme dělat Haskell, ten není tak šílený.
Věděli jste, že hláška "neočekávaný středník" znamená "špatné odsazení"?
A teď Prover na základech umělé inteligence.
Pořád nevidím spojení mezi "neznámý stav běhu" a "nepoužívej v komentářích diakritiku".
Tak já jdu asi věřit, že co mě nezabije, to mě posílí...

Bylo poklidné páteční odpoledne, nedlouho po obědě. Daniel von Drak si ve svém kabinetě za sbírkami četl. Spokojeně trávil.
„Zdravím tě,“ vyrušil ho rozladěný hlas Jaroslava L.
„Stalo se něco?“ zvedl Daniel hlavu.
„Poplašňák asi polil Marka sépiovým barvivem.“
Daniel začichal směrem k nejmladšímu přírůstku profesorského sboru. „Je to sépiové barvivo. To nevypereš,“ oznámil Markovi P. Ten si povzdechl.
„To bude dobré. Půjčím ti tričko, ty se umyješ, a pak se uvidí,“ pokusil se ho povzbudit biolog.
***
„Má slabé nervy,“ poznamenal Jaroslav, když zavřel dveře od kabinetu.
„Všiml jsem si,“ potvrdil správce chmurně.
„Školeníčko?“
„Dlouhodobé. Pro blázinec je ho škoda.“

A sakra.
Nemůžu vstát.
Nechávám se zvednout z postele jako nejhorší lazar.
Jakmile jsem ve svislé poloze, už zvládnu všechno. Ale nechápu a nadávám. Záda neskutečně bolí.
Odhodlávám se. Po snídani zajdu k odborníkům.
Čekání. Kartička, občanka. Další čekání. Ordinace. Žádanka. Čekání.
Jdu se fotit. V röntgenovském spektru, samozřejmě.
Prý zablokovaná páteř. Dostanu tu krásnou věc, která vypadá, jako když máte krk v sádře. Ve skutečnosti je z molitanu potaženého nějakou umělou látkou.
Navíc mi do suchého zipu, na který se to zapíná, chytili vlasy. Au!
A sakra.
Ta věc mi rve bradu násilím nahoru. Takže to bolí ještě hůř.

Sedíš na zemi, obličej zabořený do dlaní. Nevidím tvé slzy, ale to nic neznamená.
(vím, že plakat ses odnaučila už dávno předtím)
Přistoupím tiše blíž, spíše stín než živá osoba. Jak trefné... nic jiného ostatně nejsem.
(chtěla bych tě povzbudit, ale jsem příliš unavená na to lhát i sama sobě... především sama sobě)
Slova hlavu vzhůru mi tak umřou na jazyku.
Natáhnu ruku, abych ti ji alespoň chlácholivě položila na rameno, ale zarazím se v půli pohybu.
(ani to udělat nemohu)
Obrátím se a odejdu. Únorový vzduch venku je čistý, ale spíše pálí, než aby hladil.
(a já s ním)

Thorinova kumpánie stála naměstnána v jedné z místností Posledního domáckého domu a s napjetím čitelně vepsaným ve tvářích sledovala Elronda jak podrobně studuje jejich mapu.
"Ano, je to jasné. Jsou zde měsíční litery starodávné trpasličtiny. Ty půjdou přečíst jen pod světlem stejného měsíce, při kterém byly napsány..."
Trpaslíci se po sobě trudně podívali - tohle byla tuplovaná smůla. Neumějí starodávnou trpasličtinu a nemají tolik času, aby každou noc zkoušeli, jesti luna nedospěla do vhodné fáze.
"Nevěšte hlavu, mí malí přátelé, já čistě náhodou umím číst ve starověké trpasličtině, a čistě náhodou dnes zrovinka svítí ten správný měsíc," pousmál se vychytrale Elrond.

Bylo sychravé ráno. Student posledního ročníku gymnázia stál se dvěma kamarády na nádvoří oprýskané budovy a přemýšlel.
Možná čekal na zázrak, na nějakou změnu na poslední chvíli, ale spíše postupně nacházel smíření. Ne že by to nějak výrazně oslabovalo strach, kvůli kterému se třásl víc než kvůli rannímu chladu.
Jeden hloupý nápad, jedna klukovina, jedna malůvka – jeden zhrzený „kamarád“, jedna slabá chvíle podlosti a zbabělosti. Věci se rychle vymkly kontrole a cena byla příliš vysoká.
Hlavu vzhůru, pomyslel si a sebral poslední zbytky odvahy. Narovnal se, zvedl zrak a pohlédl na těch několik cizích tváří. Zbraně zařvaly do mrazivého ticha.