DMD č. 14. pro 14. 4. 2015. Téma: Tam ve tmě

Byl jsem zrovna na lovu kešek. Chtěl jsem stihnout ještě jednu, než se setmí a já to zabalím. Podle GPSky je někde v areálu téhle opuštěné továrny. Ještě kousek. Dva metry přede mnou...tam, kam vede to schodiště. Už jsem tak blízko. Sakra baterka dochází. Šel jsem dolu. Dlaní jsem hledal ve zdi mezery.
V kapse mi zazvonil telefon: "Haló?"
"Děkujeme, že jste použili služeb časové pasti."
Tma.
Vzduch teď byl cítit uhlím a potem. Ze shora byl slyšet křik. Polilo mě horko.
Tak dělej, už se odšroubuj! Sláva. Cvak.
Síru vystřídalo ticho.
Stihl jsem to. Slunce už téměř zapadlo.

Počasí je vrtkavé. Ráno slunce svítí, jako by to mělo být naposled (snad), ale tvář země se mění rychle.
Noci patří větru, bleskům, dešti. Tichým krokům, které stále zní, jako by se přibližovaly. Šelestění. Vytí meluzíny. Často nelze rozeznat, zda je to opravdu jen vítr.
Noci mají víc hodin, než by měly mít. Temnota je domov stínů, vrzání dveří tam, kde žádné nejsou, drnčení skla v místnostech bez oken. Nočnímu svitu není radno věřit, rád klame záblesky zapomenutých svící. Vrhá světlo tam, kde by být nemělo. Někdy se mu říká černé. Duchové jsou to poslední, čeho byste se měli bát.

Ve tmě se může skrývat mnoho věcí. Je důležité, aby na ně nebyl člověk sám. Potřebuje přítele, někoho, kdo se s ním posadí na lavičku a vzdá se svého volného času, aby naslouchal.
Je zajímavé, že tma může být i ve čtyři odpoledne, aniž by muselo slunce zajít za obzor. Taková tma skrývá nejvíc. Sny, přání, skutky, bolesti, ale i nové naděje. Ve tmě je možné vidět příběhy. Někdy jim ale musí pomoci někdo jiný, někdy to autor sám prostě nezvládá. Potom je nutné najít nejbližší lavičku a s přítelem usednout.
Příběh pak přijde sám. V tmách se totiž bojí...

Slyším vlastní dech. Potápění vážně není tichej sport. Pod vodou je těžký určit směr vzduchu. Světlo by bylo horší. Sakra, co bych jen dala za pořádný světlo! Na pravém d-kroužku mám baterku. Zhasnutou, nechci je přilákat.
Maxine tvrdí, že zombie… fungují i pod vodou.
Mrknu na manometr. Slabounce zeleně září. 70, to jde.
Sleduju šňůru a nemyslím na hladové mrtvé vznášející se vodou.
V uších mi zapraská. Stoupám! Kašlu na bezpečnostní zastávku.
Vytahují mě poklopem ven. A hned mi strkají vysílačku. Jsou to běžci, vědí, jaký to je neslyšet na misi Samův hlas.
Projekt Greenshoot je už zase jednou zachráněnej.

"Nemysli na to," napomenul Seregil svého talí jemně. Pohladil jej po světlých vlasech.
Mladík se kousl do rtu.
"Nikdy dřív nás ten muž nepotkal a přesto se na mě díval s odporem. Protože miluji muže."
"Ty ses na mě tak nikdy nepodíval," odpověděl Seregil tiše.
Alec zvedl hlavu a podíval se mu zpříma do očí.
"Když nás poprvé někdo viděl se líbat, styděl jsem se," přiznal po chvilce. "Taky jsem býval... Tam ve tmě. Neviděl jsem."
Jeho druh se pousmál a políbil ho.
"Stydíš se teď?"
Zavrtěl hlavou.
"Ukázal jsem ti světlo," zazubil se Seregil samolibě.
Alec ho praštil polštářem.

Fear, monsters, nightmares, they all originated from the same place. A place where beasts roam free, good dreams cease to be and braveness deem worthless.
Somewhere in the back of everyone's head it lies; an abandoned corner you rarely visit, a corner where you dump the unwanted thoughts in hopes of getting rid of them. But they lie there and wait. Powered up by their negativeness they strike unexpectedly.
You can't escape the inevitable, but you may fight it. Many lost their battles, many lost their hope, many became a prey to their own thoughts; all there, in the dark.

Když jsem se do DMD letos pustila, věděla jsem, že to bude náročné. S druhou identitou v zádech a absolutním nedostatkem času…
Myslela jsem si ale, že coby veterána už mě nic (v tématech) nemůže překvapit.
Hluboký omyl…
S dojetím vzpomínám na punkovou nutrii. Klidně bych s ní zalezla do mlhy, z které cosi čouhá, napila se nektaru či ambrózie a do toho sepsala dadaistickou báseň. Snad i ty zmije bych… nebo ne?
Tápám v temnotách…
A na konci tunelu není světlo. Na konci musím zpátky na začátek (navíc bez čtyř tisíc - jak odporné) a navíc budu detektivně krájet salám…

„A konečně tu máme výsledky celoevropské soutěže o nejotravnější světlo!
Třetí místo získávají: neony benzínových stanic!“
Ozval se potlesk. Halogenky zklamaně zahučely. Za nimi skromně svítily obrazovky tabletů a displeje mobilů.
„Na pěkné druhé příčce se umístily zářivky ve zkušebních kabinkách!!!“
Jásot ze zadního křídla. Stroboskopy napjatě poblikávaly.
Reflektory šeptem reptaly: „Zářivky zase podmázly organizátora!“
„A na místě prvním…. OSVĚTLENÍ VE VÝTAZÍCH!!!“
Potlesk byl mohutný, fotoaparáty bleskaly. Venku se rozhoupaly pouliční lucerny, televize za okny přepnuly programy, semafory blikaly a výkladní skříně jen zářily.
Úplně nahoře, tam ve tmě, si Stvořitel hladil bolavou hlavu.
Křižík pude na tejden do pekla!

První výlet do Mandaly podnikli pod přísným dohledem mistra Hjalmara. Nedovolil jim vyjít z kruhu stromů a ani na okamžik je neopustil.
Nemusel je varovat. Sami si troufli sotva na pár kroků. Celá krajina tam byla na první pohled jiná. Nezemská. Ne že by z ní šel vysloveně strach, ale... nedokázali by ji popsat. Chyběla jim slova.
Krom věcí, které jim ukázal a pojmenoval mistr Hjalmar, si Anzelm zapamatoval ještě kupoli světla kolem nich.
Podruhé mistr na chvíli odešel.
Jeho světlo zmizelo s ním. A oni zůstali sami ve tmě, v kruhu holých temných stromů, pod klenbou z čiré nicoty.

"...na Plutonu,na Plutonu, tam mám svoji Lisu Monu..."
"A proč, tati?"
"Jenom, aby se to rýmovalo. I kdybych uměl doletět na Pluto a měl nějakou Monu Lisu, určitě bych ji tam nebral. Co také s obrazem tam ve tmě."
"Tam nesvítí sluníčko?"
"Jen trošku, jako nejjasnější hvězda. Je to od Slunce příliš daleko."
"A na Neptunu vážíš tunu?"
"To také ne, to by musel být Neptun mnohem větší než Země, což není. Celá ta písnička je legrace, Zdirádku!"
"I to, že chceš mít na Saturnu s popelem urnu?"
"Ano, tak daleko kosmonautika ještě dlouho nebude, abys mě tam vystřelil."