DMD č. 14. pro 14. 4. 2015. Téma: Tam ve tmě

Byl to zvláštní pocit, pohybovat se se zavázanýma očima v místech, kterými každý den procházím. Najednou jsem si všímal úplně jiných věcí než obvykle. Místo ranní oblohy, barevných šmouh jezdících aut a zářivých výloh, jsem mohl slyšet štěbetání ptáků, troubení klaksonů a útržky rozhovorů. Také mé ruce tu narazily na hladký kámen, jinde se dotkly hrubé omítky nebo cítily vanutí větru. Nic jsem neviděl.
Tam ve tmě byly všechny smysly kromě zraku intenzivnější.
Nebyl jsem slepý, můžu říct, že naštěstí, ale vyzkoušel jsem si, jaké je to být slepcem a můžu říct, že to byl opravdu zajímavý a netypický zážitek.

Ron se plížil podél plotu a modlil se, aby trpaslíci už spali. Zahrada tonula ve tmě, vrata garáže se černala na konci příjezdové cesty jako otevřená tlama.
V keřích se ozvalo zašustění a Ron by přísahal, že slyšel uchichtnutí. Zatracený trpaslíci, jestli spustí povyk, je totálně v loji. Už byl skoro u garáže. Opatrně otevřel. Vrata strašlivě zaskřípala a Ron ztuhl hrůzou. Zděšeně se otočil, očekávaje, že paní Weasleyová každou chvilkou vyběhne ven, aby ho vypeskovala. Místo ní se ze tmy vynořily dvě temné postavy.
Málem vykřikl, ale pak je poznal.
„Přece sis nemyslel, že pojedeš bez nás?“ řekl Fred.

Brandy ležela ve tmě a přemýšlela.
Alžbětu zajímalo, jestli jí nechybí její svět. Brandy si tedy dělala malou inventuru.
Musím být malá, nesmím být vidět a mám míň magie.
Jenže! Je tu legrace.
Mají televizi a supermarkety. Miluju ježdění v nákupním vozíku!
Vymysleli hamburgery. U nás nikoho nenapadlo dát krávu do housky...
Jsou nádherně přesvědčení, že magie neexistuje, což znamená bezvadnou zábavu pro někoho, kdo ji ovládá.
A my, draci, se smějeme rádi. Hlavně někomu.
Brandy vyfoukla plamínek, který rozjasnil temnotu.
Pak je tu Alžběta.
Brandy vzdychla. Nesnášela city!
Nikomu to nepřizná.
Draci jsou nezávislí.
Ale Alžběta je Alžběta!
Její.

Obléhání Gondolinu skončilo. Mnoho slz bylo prolito, avšak mnohem více krve. Elfské, i temných stvůr.
Mnozí prchli, mnozí se ještě nevzdali.
Stejně jako bojovník Glorfindel.
Na ústupu, kdy chránil skupinu žen a dětí, jej překvapil Morgothův sluha Balrog.
Glorfindelovo srdce se nezachvělo, když spatřil děsivou nestvůru planoucí černým ohně, stejně jako kdykoliv dříve, když čelil svým nepřátelům.
Pustil se do boje se sluhou temného pána ve snaze zachránit přeživší a pomstít padlé.
Od údolí až po horský štít se snažil Balroga zabít.
Až nakonec je oba zřítili do propasti
Tam ve tmě skonal Glorfindel, leč neželte jej, jeho pouť neskončila.

Pět kroků tam, deset zpátky... Místnost, kterou zná jen po hmatu.
Jak je tu dlouho? Pět let, možná deset? Paměť mu selhává a tmu už nedokáže rozehnat ani tím nejprimitivnějším zaklínadlem. Poučili se.
Hada lze pomalu zabíjet jen v temnotě. Když vědí, čím ho udržet při životě...
Křísne prostředníčkem o čáru ohně pod kořenem palce, ale jiskřička sotva stačí na připálení cigarety.
Nechají ho tak věčně? Copak se nenajde nic, co by jim ještě mohl nabídnout...? hledí na své stařecké ruce se skvrnami od žíravin a nikotinu, dokud ohnivá čára hoří.
Jak dlouho ještě...? Pět vteřin, možná deset?
Zase zhasla.

„Proč zhasínáš světla?“ zeptal se Lucius.
I on sám cítil, jak mu hlasem vibruje mírná hysterie. Severusův ironický tón odpovědi tedy očekával.
„Jdu spát… Jestli se bojíš tmy, doporučoval bych ti použít Lumos – to je takové to kouzlo, které se učí už v prvním ročníku a zvládnul ho dokonce i Longbottom…“
„Nebojím se tmy!“ ohradil se s takovým množstvím důstojnosti, jaké dokázal posbírat.
A než se Severus nadechl k dalšímu rádoby vtipnému komentáři, dodal:
„Bojím se citlivého čichu tvé zástupkyně, před kterým jsi mě sám varoval. Jak si můžeš být jistý, že ta kočka už nečíhá v nějakém temném koutě?“

Tma.
Tma a průvan.
Hučení větráků už ani nevnímáš.
Klopýtáš ve své bublině světla. Kahan tiše syčí.
Za krk ti kape voda. KAP. Kap.
Čvachtavé kroky v kluzkém blátě.
Pospícháš.
Stěny štoly se svírají jako hladové čelisti.
Nad hlavou tuny kamení.
Skloň hlavu! Strop je tu nízko!
Výdřeva z kolejnic tiše drnčí ozvěnou
dunění vzdálené DETONACE: na čelbě se střílí.
Plamínek karbidky se tiše chvěje.
Blíží se skřípání vozíku:
RYCHLE se vmáčkni do skály nebo tě vezme s sebou!
Zarezlá kolečka rachotí tmou.
Den za dnem, noc za nocí
fáráme do chřtánu Svornosti.
Armáda mužů určených
k likvidaci.
Zdař bůh!

„Líbí se mi tu,“ usmál se.
Seděl v pohodlném plážovém lehátku, na opěradle mu stály tři vysoké koktejlové sklenice se zbytky něčeho ulepeného, sladkého. Chorvati prostě koktejly umí.
Já byl rozvalený ve stejném lehátku, nad sebou slunečník, no, nebyl jsem obličeji tak rudý, jako on.
„Ten chládek tady,“ pokračoval ve své řeči do šumu vln, rozbíjejících se o pláž. 35 ve stínu, úplně jsem ho nechápal.
„Když jsem v práci, tam dole, u kotlů,“ vysvětloval, „tak tam je od žhavé smůly vedro.“
Zamračil jsem se.
„Víte, tady jsem na dovolené, jinak pracuju jako čert,“ doplnil a podrbal se na růžcích.

Tma. Oči změněné na kočičí. Náznak srsti.
„Jak mě našli?“
Noc. Mraky na obloze. Vůně hlíny, tráva pod koleny. Bušící srdce. Hlasy mužů. Pevně sevřená hůlka. Dva pronásledovatelé zády k ní.
Nebála se. Záblesk. Dvě rány.
Běh. Píchání v boku. Potemnělé domy. Zhasínala mudlovská světla. Tma byla přítelem.
Deset rozsvícených hůlek.
Přitiskla se ke zdi. Hůlkou škrtala o omítku.
Někdo chytil její pravou ruku a zatáhl ji do průchodu. Děs. Tma pro kočičí oči. Nekřičela. Sekla po útočníkovi levačkou. Drápy ťaly do kůže. Krev. Ticho. Zkroutil ji pod sebe.
„Pšš!“
Bušení srdce. Kroky pronásledovatelů. Nedýchala, dokud se neztratily.
„Minerva McGonagallová?“

Zapaluji cigaretu,
čekám, až se zableskne,
strejda strach, no pořád je tu
v plné síle bodejď ne!
Koukám na tu tmavou skvrnu,
v jinak světlé ulici,
o chodník si botu drhnu,
čekám, jak pes vodící.
Nechci vstoupit do neznáma,
do té černé temnoty,
Není noci, není rána,
Není hudby bez noty.
Černý jícen přitahuje,
stále moji pozornost,
a minuty ukrajuje,
bez ohledu na vlezlost.
Moje oči stále tonou,
bělmem v jeho temnotě,
Měl bych kročit za ní rovnou,
ne, zde šlapat ve slotě.
Když vykročím, co pak bude?
Bude něco dál?
odvaha co se mnou půjde,
jak ji nazvat mám?