Silmarillion

„Tyhle šperky dělal kdo?“ zeptal se muž a otočil se na Mairona, který stál u pokladny. Efektně u toho pohodil dlouhými černými vlasy.
„Já,“ špitl nesměle. Muž jej uváděl do rozpaků, tím jak se kolem něj šířil odér sebedůvěry.
„Takové mistrovské dílo a Fëanor jej prodává takhle pod cenou?“ podivil se. „Stačilo by trochu víc světla, prostoru a uznání a byl bys mnohem lepší než on. Možná už jsi lepší. Kdybys chtěl, mohl bys pracovat pro mě,“ lákal jej hezkými slovy muž.
„Děkuji za vaše uznání, ale nejsem květina, kterou si koupíte a bude vám dělat radost,“ odvětil Mairon rozhodně.

Laurelin pohasl a nastal čas Telperionu. V Calacyrijském průsmyku se objevily první hvězdy. Vonné keře jasmínů se staly svědky nejedné milostné schůzky.
„Přišel ti dopis?“ otázal se opatrně Fingon.
„Přišel,“ odvětil Maedhros s širokým úsměvem. „Cos u toho pil?“
Fingon se zatvářil notně zmateně. Maedhros se zasmál a podal mu list.
Něžný kvítečku mého žití,
sladkou tvou rosu toužím píti,
jež se co perly vzácné třpytí…
Maedros pozoruje Fingonův výraz stupňujícího se zděšení, dodal: „Co to má znamenat?“
„Průser,“ vydechl Findekáno.
Maedhros tázavě vytáhl obočí.
„Mám neblahý pocit, že Turgonova snoubenka právě čte: Ta nová zbroj ti moc sluší, zrzečku.“

Sehnal jsem pár drobných a koupil si kafe. Kráčel jsem zamyšleně po pláži; naslouchal skřípění oblázků a šumění vln. Sledoval jsem černou kouřící hladinu a náhle do někoho vrazil. Kafe vyšplíchlo.
„Čum, kam šlapeš, buzno!“
Chlap do mě strčil, já zavrávoral a upadl na kus naplaveného dřeva.
„Co tak vejráš, květinko?“ přidal se druhý a sevřel ruku v pěst.
Pak šlo všechno až příliš rychle. Mé prsty se sevřely kolem větve, pohled přelétl z jednoho na druhého. Provizorní zbraň zasvištěla vzduchem. Výkřik. Praskot lámaných kostí. Krev. Výkřik. Krev.
Kdybych měl meč, jsou oba dva mrtví. Mrtví, jako mnoho jiných předtím.

Byl prosluněný jarní den. V travinách Ard Galen zářily pampelišky a bzučely včely. Malý Artanáro vyběhl vstříc otci. V černých vlasech mu seděl věneček.
Fingon chlapce uchopil pod pažemi a vyzvedl do výšky. Dítě se smálo a kopalo nožkama.
„Zahrajem si na schovávanou?“ navrhl znuděně Maedhros, sedě v trávě a přežvykuje stéblo.
„Kdo bude hledat?“ zeptal se věcně Fingon a položil synka na zem.
„Já to rozpočítám,“ oznámil Artanáro a začal soustředěně recitovat. „U potoka roste kvítí, říkají mu petrklíč, na koho to slovo padne…“
„…ten musí jít z kola pryč!“ zasyčela Fingonova žena a šlehla po Maedhrosovi nenávistným pohledem.

Oblékl šat
co zatají činy
zapletl cop
a z hlavy vyhnal stíny.
Oděl se v brnění
jež zahání slzy
utekl sám před sebou
však pravda se vrací brzy.
Stíny minulosti
kdy opustil sobě rovné
vzpomínky na krutosti
jak umírat nechal rodné.
Jak prameny jemných vlasů
co barvou svou havrana vzpomínají
vlní se vzpomínky z časů
kdy Teleri za své lodě umírají.
Oděl se v ocel
svých slov a činů
oděl se ve lžích
jež nepřipouští vinu.
Oděl se v brnění
jež zahání zlé vzpomínky
oděl se do hříchu
co krade duše do sbírky.
S čelenkou zdobenou
zlomený
na kolenou...
...Feanor...

Žil kdys on, pěvec, co mocný měl hlas,
jenž v příboji zazněl a ve větru vál.
Z písní byl upředen jarní ten čas,
v němž slovy co nitkami básně své tkal.
V květech a listoví voňavý dech
šeptal jen o verších, jež pěvec psal,
o strunách, co znějí k radosti všech;
z bratří svých jediný čar hudby znal.
Když pohasla světla i králův zrak zhas
a zlá slova Přísahy uvízla v temnotách,
ťal bratr bratra a ztich pěvcův hlas,
v duši žal, krev a prach na botách.
Lesklou zbroj oblék si, rty oněměly,
když srdce své zlomené skryl do oceli.

Kov radostně zvonil. Tavené stříbro zářilo a hřálo, výbuchy jisker zlatily tvář. Mairon shodil rukavice a předloktím setřel pot z čela. Zálibně pohlédl na své dílo.
Jeho pán Aulë procházel kovárnou. Stačilo by přikývnutí, náznak úsměvu, vlídné slovo, cokoliv, co by Mairona utvrdilo v tom, že za něco stojí. Zůstal však nepovšimnut. Vzal šperk a vztekle jej mrštil do ohně.
„Já vidím, co v tobě je,“ chlácholil ho Melkor. Černé hedvábí jeho vlasů se konejšivě vlnilo a lechtalo na nahých zádech. „Aulë ti nikdy nedá šanci, ale já ano.“
Po zkáze Stromů Mairon nezaváhal. Oblékl zbroj. A přijal jméno Sauron.

„Věnuj se snídani, Celegorme,“ řekl varovně Fëanor.
Celegorm odložil kobercovku a opřel si meč o židli.
„Já to stejně nechápu. To nemůžeš mít zájmy jako jiní kluci z dobrých rodin? Třeba golf nebo polo. Vážně musíš běhat po lese s klackem a hrát si na rytíře? Kolik ti je?“
„Třicet, tati. Baví mě to a Huana taky.“
„Chápal bych to, kdyby ti bylo deset. Lidi, co tam jezdí, nejsou normální. Ponižuješ se před nimi! Navlékáš se do kusu plechu.“ Máchl vidličkou směrem k brnění. „Ožíráš se a bůhví co ještě.“
„Hm,“ zamručel Celegorm. Pobral si věci a odjel na LARP.

Borový hájek páchl močí. V písku ležely odpadky a vidličky mrtvého jehličí. Oprýskaná zídka se táhla od plácku s kontejnery neznámo kam. Chtěl jsem se na ni posadit, když jsem mezi barevnými graffiti zahlédl jednoduchý černý nápis:
Moře je nádoba žalu,
nekonečné vlnobití slz.
Sáhl jsem do kapsy pro lihový fix a připsal:
Příboj však zahojí srdce,
ohladí oblázky bolesti.
Za několik dní jsem tudy šel znovu.
Buď mým přílivem, stálo na zdi. Hladina tvých dlaní je klid, po němž toužím.
A pak ještě: Chci tě potkat.
Dlouho jsem jen tak stál.
Nedokážu milovat, vyškrábal jsem do omítky.
A plakal.

„Maedhrosi! Jseš v pohodě?“ zaklepal Maglor na dveře pokoje.
„Jo!“ zařval Maedhros, což bral Maglor jako ‚ne‘ a otevřel dveře.
Bratr ležel na zádech na posteli a nevraživě jej pozoroval.
„Co to rande?“ zeptal se opatrně.
„Posral jsem to,“ oznámil a praštil pěstí o zeď.
„Tak to vyjde příště,“ řekl ve snaze jej utěšit.
„Ono to vyšlo. Je to Fingon.“
„Ty‘s ho nepoznal na fotkách?“ podivil se.
„Ne. A on mě taky ne, ale to se nedivím. Zatracený grinder!“
„Jestli se to dozví táta, tak tě zabije.“
„No právě!“ vyštěkl Maitimo a udeřil do stěny tak silně, že spadl obraz.