Silmarillion

Curufin ležel na gauči a hleděl upřeně do papíru. Maglor se mu díval přes rameno.
„Ty se učíš?“ zeptal se. Curufin tvrdil, že mu stačí, když se na to podívá večer předtím.
„Hm. Je toho docela dost.“
„Tohle jsou dobrý knížky.“
„Jsem to nečetl a u filmu jsem usnul.“
„Jak víš o čem to je?“ zeptal se překvapeně Maglor.
„Stáhnul jsem si obsah. Pořád někam jdou. Nejdřív jich bylo devět, pak jen tři a postupně odpadávali. A na konci zničil nějaký prsten.“
„Náhodou mě se ten příběh líbí hodně. Jsem zvědav, co ti dají u maturity, když jim řekneš tohle.“

Byla hezká, milá a trochu hloupá. Nechala se opíjet šampaňským, které jí Caranthir nosil a smála se všemu, co řekl nebo udělal.
Večírek skončil a Caranthir si dívku odvážel v taxíku k sobě. Potichu se protáhli domem a skončili rovnou v posteli v jeho pokoji.
Opilý a spokojený se propadal do spánku, ale dávivé zvuky jej přinutily vystřízlivět. Dívka utekla na chodbu. Rozsvítil a spatřil umělecké dílo na své posteli, které pokračovalo ven ze dveří.
„To tě přijde draho!“ zařval na celý Curufin, který stoupl do nechutné louže.
,A já myslel, že mě to povyražení přišlo levně,‘ pomyslel si Caranthir.

Maedhros a Fingon vyjeli za město. Tirion, jeho paláce a náměstí, na chvíli pustili z hlavy.
„Dáš si?“ optal se Fingon, přehrabuje se v brašně.
„Co máš?“
„Granátová jablka, chceš?“
Maedhros nadšeně přikývl.
„Za kolik byla?“ ptal se s plnou pusou. Temně rudá šťáva mu stékala po bradě, ale nedbal.
„Za levno,“ zasmál se Fingon. „Za polibek.“
Maedhros pobaveně zakroutil hlavou.
...
„Prý chystáš zásnuby, bratříčku,“ smála se Aredhel, vzala Fingona za ruce a otočila se dokola.
„Cože?“
„O ničem jiném se nemluví! Prý tě viděli, jak líbáš děvče!“
Fingon obrátil oči v sloup. To ho ta kořist vyšla pěkně draho.

Chlápek v zastavárně byl otylý plešoun, který páchl jako hnojník, ale nikdy se mě příliš nevyptával. A nikdy nechtěl vidět papíry. Musel cítit moje zoufalství.
„Kolik mi za to můžete dát?“ ptal jsem se a zatínaje zuby mu podal prsten.
Cosi zamručel a otáčel šperk v tučných prstech.
„Nemá punc,“ řekl. „Kde jste k tomu přišel?“
„Patřil mému otci,“ vyslovil jsem ztěžka.
„Co se tam píše?“
„Curufinwë Fëanáro en cárë.“
„Ten diamant asi nemá certifikaci, co?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Tak stovku.“
„Má mnohonásobně vyšší hodnotu!“
„Sto padesát. Poslední slovo.“
„Dobře.“
Doufal jsem, že ho dostane někdo, kdo si ho zaslouží.

Amras kouřil a prohlížel své nové fotky pro jeden kalendář. Byl docela spokojený a ještě spokojenější byl s balíkem peněz, co za ně dostal.
„Tobě nevadí, že si tě někdo prohlíží?“ zeptal se Caranthir, který seděl vedle něj na posteli.
„Co by mi mělo vadit?“ zeptal se Amras.
„No, že tě vidí nahého,“ dodal.
„Vždyť mám kalhoty.“
„Ale je ti vidět... no džin,“ ostýchal se Caranthir a hledal popelník. S tím si Amras starosti nedělal, klepal popel na koberec (hospodyně to přece uklidí).
Amras zvedl překvapeně obočí a řekl: „Džin? Ty tomu proboha říkáš džin?“
„No přece džin od džín.“

„Kam jedeš?“ zeptal se Maglor.
„Nikam nejede, pakuje se z domu,“ oznámil mu samolibně Curufin, který vyhlédl ze dveří svého pokoje.
„Sklapni, tatínkův mazánku!“ zařval Maedhros v odpověď.
„Když se někdo neumí vhodně chovat, tak se nesmí divit,“ dodal ještě Curufin a zavřel dveře.
Maedhros naplnil jeden kufr a začal házet věci do druhého.
„Fotr viděl ty fotky a dal mi na výběr. Buď se s ním rozejdu, nebo mě vydědí.“
„Máš kam jít? A máš peníze?“ zeptal se starostlivě Maglor.
„Našli jsme si byt. Fingon má práci a já si taky něco najdu. Neboj,“ řekl a přinutil se usmát.

„Tahle númenorejština je šílený jazyk,“ povzdychl si Ereinion a zmučeně hleděl do dopisu. „Rozumím tam každému třetímu slovu. Co je zase tohle?“
Elrond nesměle nahlédl.
„Zinî?“
Gil-galad praštil pergamenem.
„Ne! Jako by nestačilo, že si tvůj pan bratr založil vlastní království! Ještě si bude vymýšlet takováhle slova. To nemůže psát quenyou? Nebo alespoň sindarsky?“
„Možná spíš džiní?“ uvažoval Elrond nahlas.
„Co znamená džiní?“
„Zlý duch, nebo tak něco,“ přemýšlel půlelf.
„To nevypadá dobře,“ zamračil se Velekrál. „Píše, že se spojil se zlým duchem.“
„Už vím! Zinî znamená žena! Oženil se!“
Gil-galad se ušklíbl a řekl: „Tak to patrně vyjde nastejno.“

Marjorie bylo čtrnáct. Poprvé jsem ji potkal, když seděla na útesu a psala si do deníku. Bylo to takové to tiché, přemýšlivé dítě. Přesto jsme se stali přáteli.
„Na čem teď pracuješ?“ zeptal jsem se.
Vytrhla další list ze sešitu, zmuchlala ho a zahodila. Nahlédl jsem jí přes rameno.
Dlaně mám prázdné,
leč duše je plná.
Zahrada vonící,
„…však uzavřená,“ zašeptal jsem.
„Ty jsi génius!“ zvolala a rychle dopsala verš.
„Leda génius loci,“ zamumlal jsem. „Ztracený duch pobřeží.“
„Dobrý duch ochránce,“ oponovala.
„Jo. A nebo taky duch z lahve,“ zavrčel jsem skepticky a dopřál si velký doušek z placatky ginu.

Fingonova chůze působila jaksi rozpačitě. Na pravém oku si přidržoval kapesník. Jeho bratr mu věnoval zvídavý pohled.
„Na nic se mě neptej,“ vyštěkl Fingon.
„Co se stalo?“ ignoroval požadavek Turgon.
„Prostě nevidím na jedno oko.“
„Ukaž mi to.“
Fingon neochotně sejmul látku.
„Máš ho dost červené, cos vyváděl?“
„Já nic. To Maitimo,“ odfrkl si. „Prostě…“
„Co prostě?“
Dveře se rozletěly a do místnosti vpadli zbylí sourozenci.
„Co je?“ vyzvídal Argon.
„No prostě se trefil,“ zaúpěl Fingon.
Argon užasle otevřel ústa a naznačil velmi neslušný pohyb.
„Na to druhé oko vidím, Arakáno!“
Aredhel se rozesmála.
„A slyším taky dobře, vy puberťáci!“

Byl sychravý podzimní den. Po hrázi pospíchali lidé ve žlutých pláštěnkách.
Zahlédl jsem toho kluka, když se rozpršelo. Seděl na lavičce a apaticky pozoroval vlastní boty.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se.
„Nic,“ odsekl.
„To vidím.“
„Dej mi pokoj.“
„Jak chceš.“
„Hele, počkej.“
Posadil jsem se vedle něj. Mokli jsme ve dvou.
„Chceš cígo?“ zeptal se.
Gestem jsem odmítl.
„Táta mě vykop z domu.“
Chvíli jsme mlčeli, než jsem řekl: „Máš kam jít?“
Pokrčil rameny, zapálil cigaretu a spolu s dýmem vydechl: „Tebe taky někdo vykop z domu?“
„Já jsem sám sebe vykop ze života.“
„Seš magor.“
Pokýval jsem hlavou.