DMD č. 4. pro 4. 4. 2016. Téma: Oděl se do oceli

Jak rytíř na svém koni,
S maršem na rtech, k boji spěje,
Jak básník – v širém pustém poli,
S svou loutnou, píseň míru pěje.
Nevidí konce, ani jeden z nich,
Jen silný vítr, mráz a slota,
Po kolena brodí se, skrz špinavý sníh,
Jen zrezavělý meč a umazaná nota.
Chybí tu už jen ryk polnice,
Činel, o činel se spolu praští,
Ta touha po moci, jak zvadlá kytice,
Co uhynula nelítostnou záští!
Ne, dnes zabíjet se zkrátka nebudem,
Ani oslava že žijem v bílém, krásném Míru,
A, to město, které velkou slávou dobudem,
To páchne – však cítíš dým a síru?!

"Vyvolte si dnes, komu chcete sloužit. Já a můj dům budeme sloužit Bohu."
Byl jedním ze zvědů, kteří věděli, že i nedobytná města mohou před Hospodinem padnout a ani obři se nevyrovnají Bohu andělských armád.
"Jako jsem byl s Mojžíšem, budu i s tebou. Nenechám tě klesnout a neopustím tě."
Byl tím, kdo se postavil do čela nevděčného lidu a provedl ho Jordánem. Tím, kdo jim pomohl udělat za minulostí tlustou čáru, ale zároveň na ni nezapomenout.
"Buď rozhodný a udatný, neboť ty rozdělíš tomuto lidu zemi v dědictví."
Byl tím, před jehož nezdolně pokornou vírou se zhroutily hradby Jericha.

Ještě pořád ho měla v pracovně – ten spis v černých deskách. Byl velký jako průměrná encyklopedie a vedle běžných chorobopisů vypadal působivě. Nebylo to materiálem, který se výzkumáku ani po letech nepodařilo identifikovat. Ani logem první Death Star, které na polici světélkovalo a vytvářelo klamný dojem úlovku z Lucasova merchandisingového impéria.
Ta zatracená věc byla opravdová. Stejně jako všechno utrpení v ní.
„Netruchli,“ řekl Velký šéf, když doktorku načapal, jak při pohledu na tu hrůzu neprofesionálně brečí. „Vidělas Návrat Jediho, takže víš, nakolik je tenhle chorobopis aktuální.“
Vyprskla smíchy a nalila si panáka.
Luke nelhal. Jeho humor byl vážně příšernej.

Když byl malý, smáli se mu, že spoustu věcí nedovede, zocelil tedy svou mysl, a jakkékoli narážky pro něj už nebyly podstatné.
Ve čtrnácti se stal terčem útoků vrstevníků, protože byl slabý, zocelil tedy své tělo, a nikdo mu už nemohl ublížit,
Kolem pěta dvacítky mu zlomila srdce přítelkyně, zeemřel otec, a matka začala vést řeči o zodpovědných synech, kteří se postarají o rodinu a dají rodičům vnoučata. Aby to nebolelo, zocelil své srdce.
Nic se k němu nedostalo, a nic mu nemohlo ublížit. Nic necítil.
Po nějaké době si začal uvědomovat, o kolik horší jeho život teď vlastně je.

Oblékl šat
co zatají činy
zapletl cop
a z hlavy vyhnal stíny.
Oděl se v brnění
jež zahání slzy
utekl sám před sebou
však pravda se vrací brzy.
Stíny minulosti
kdy opustil sobě rovné
vzpomínky na krutosti
jak umírat nechal rodné.
Jak prameny jemných vlasů
co barvou svou havrana vzpomínají
vlní se vzpomínky z časů
kdy Teleri za své lodě umírají.
Oděl se v ocel
svých slov a činů
oděl se ve lžích
jež nepřipouští vinu.
Oděl se v brnění
jež zahání zlé vzpomínky
oděl se do hříchu
co krade duše do sbírky.
S čelenkou zdobenou
zlomený
na kolenou...
...Feanor...

Neměl řidičský průkaz, ani nejmenší tušení jak se ve vozidle pohybovat na pozemních komunikacích a jen matné ponětí o tom, že nějaká pravidla existují.
Ale to mu nikdy nevadilo. Pro mechanická udělátka měl jakési přirozené porozumění.
Chápal, že je musí krmit.
Sehnat naftu nebylo jednoduché. Najít, kterým otvorem se má doplnit, bylo těžší.
Vrana ale nezastavilo nic. Byl vyděšený z rychlosti, kterou Smrtonoš postupoval a naštvaný, že ho nedokážou zastavit.
Všechno dobře promyslel, připravil... vlezl dovnitř a tank nastartoval.
Bohužel přecenil nosnost rašeliniště.
Vydrápal se ven a mezi zuby drtil kletby.
Tank jednou vyhrabou archeologové.
Smrtonoše budou muset zastavit jinak.

Zvyk je železná košile, návyk pak ocelová. Všichni se do nich oblíkají poměrně rádi, což na první pohled vypadá jako problém. Cigarety, hry, automaty, alkohol, drogy. Čokoláda.
Co když ovšem popatříte na někoho, koho si přitáhnete obručí ocelovou k tělu a cukrblikáte na něj od rána do večera? To je taky ocelová košile, ale se sametovým polstrováním a cukrkandlem v kapse náprsní.
Každá taková košile však přináší ještě jeden problémový jev, tím je střízlivění a abstinenční příznaky. Bolesti hlav, zvracení, deprese, weltschmerz.
Nabízí se pak otázka, jestli má cenu košile oblékat? Inu, klasik praví, že v obleku triko mít nemohu.

"Majster, to nie je môj drevený meč." odmietol so sklopenou hlavou ponúkaný dar. Prinútili ho prisahať, vtedy. Nikdy nevziať do ruky iný meč. Časom sa drevený meč stal jeho súčasťou, predĺžením ruky. Poznal ho dokonale. Vedel, ako a kedy ho použiť. Kedy ho nevyťahovať.
"Je to tvoj meč." zopakoval majster. "Čo sme ťa učili? Všetko je tu." ukázal na jeho čelo "A tu." presunul prst na jeho hruď. "Tvoj meč sa len zaodel do ocele." dodal.
**
"Zaodel sa do ocele, podobne ako ty." zašepkal majster pyšne, keď muž, z ktorého po rokoch driny vyžarovala rozvážnosť a tichá sila, opustil miestnosť.

V lese tábořilo vojsko divoce vyhlížejících mužů. Viditelně slavili a byli uvolnění. Náhle ale dobrou náladu prořízlo varovné volání hlídky.
Všichni se chápali svých zbraní a hnali se k mostu přes řeku, jež dělila jejich tábor na dvě poloviny.
Jako poslední se k mostu přišel muž, který o hlavu převyšoval všechny ostatní. Cestou si navlékl kroužkovou košili, přilbu a nyní stál uprostřed mostu a v rukou třímal svou sekeru.
Vzápětí se objevil nepřítel. Celé vojsko směřovalo právě k onomu mostu, kde se tyčil mohutný hrdina.
"Tak pojďte." odplivl si obr a s mocným řevem "ODÍÍÍÍÍÍN" přeťal prvního odvážlivce v pase.

Narodil jsem se před čtyřmi sty lety. Když mi bylo sedmnáct let, přišli si pro mě poslové Císaře. Stal jsem se jedním z vyvolených, jedním ze synů Císaře. Přežil jsem léta tréninku, jiní nebyli hodni a zemřeli. Starší nás přetvořili v dokonalé vojáky. Stal jsem se více než člověkem a přijmul učení Císaře.
V mé hrudi tlučou dvě srdce. Moje tělo je potaženo druhou kůží z plastiku. Nesu genový štěp primarcha kapituly.
Stojím na piedestalu ve zbrojnici vesmírného korábu Litanie Zhouby. Kolem mě poletují servitoři a posvátnými oleji připravují moji zbroj do bitvy.
Jsem ocel.
Jsem zhouba.
Jsem vůle Císaře.