Hostinec u Bídáka

Nemusel jste být pravidelný návštěvník, abyste poznal rozložení osazenstva jakékoliv krčmy. Bídákův hostinec v tom nebyl výjimkou.

I zde bylo jasně poznat, že největší opilci sedí nejblíž baru - to aby náhodou nezvětralo pivo, než jim ho Bídák donese.

Závislí na sázkách a hrách všeho druhu seděli v nejtmavším koutu - aby nikdo neviděl, jak tahají z rukávů schované karty.

Hlouček těch, kteří se chtěli bavit - nahlas a bez zábran - seděl u stolů stojících uprostřed místnosti.

A pak tu byl osamělý stůl stojící pod oknem, kousek od dveří. Když už si tam někdo sedl, znamenalo to jediné. Že má opravdu špatný den...

Výstroj kterou cotasové fasovali před svojí první službou na hradbách, se skládal z jedněch kalhot (do kterých se bylo nutné zavázat), jedné košile (nikdo neví jakého materiálu, ale každý věděl, že neskonale kouše), jedné kožené vesty (která byla horší, než korzet - což ale netušili, protože žádný z nich korzet nikdy nenosil), zimního pláště (který dokázal zahřát, ale jen do chvíle, kdy navlhl - k čemuž stačilo, aby chvíli sněžilo, takže v horách na severu byl mokrý prakticky pořád) a v neposlední řadě pevných bot (které rozšlápnout trvalo skoro půl roku - půl roku plného puchýřů, slezlých nehtů a do krve sedřených pat).

"Hej, Bídáku, co tam tak dlouho klohníš? Sedíme tu už hodinu a zatím nosíš jen pivo," houkl Kruege od stolu.

"Vepřový srdce," odtušil Bídák a postavil před Kruegeho další korbel.

"Samotný není zas tak dobrý," podotkl Maller.

"Přesně, chce ho vařit s parťákem," dodal Poeta.

"Ty vole, jo. Srdce a jazyk, uvařený do měkka. Kurva to by byla slast," povzdechl si Kruege a spolkl sliny.

O tři hodiny později jim pod nosem přistál tác s vařeným srdcem a jazykem.

"Jako bych ty vaše mlsný huby dávno neznal," pronesl Bídák a podal jim bochník chleba. "Křen si vykopejte na zadním dvorku."

Jít na noční službu od Bídáka skýtalo mnohá úskalí.

Prvním bylo vyjít ze dveří a nepřerazit se o práh. Ten byl sice léty už ochozený, ale stále se o něj dalo lehce zakopnout, když jste nešli přímo prostředkem dveří...

Další se nacházelo o pár uliček dál. Projít vedle přivázaných koní běžně není nic problematického. Ale v podroušeném stavu stačí strčit do jednoho a už do vás začnou kopat.

Poslední úsek byl v samotném cíli. Deset dřevěných schodů, které se viklaly. Problém byl z nich nespadnout i za střízliva.

A pak už nezbývalo, než se modlit, aby při salutování nepozvraceli seržána.

Byla již hluboká noc, když se rozhodli, že je čas vyrazit. Kruege potichu odemkl celu a kývl na ostatní, aby ho následovali.

„Co naše vaky,“ zašeptal Hora.

„My dva pro ně zajdeme, Kruege zatím ohlídá strážnýho,“ rozhodl Maller.

„A když se probudí?“ zeptal s Kruege.

„Udělej, co sám uznáš za vhodné. Třeba ho oslň svojí krásou,“ odsekl mu tichým hlasem Maller.

Kruege se jen pousmál a začal ze sebe shazovat oblečení.

„To všechno bere doslovně?“ zeptal se Hora.

„Hlavně ty nejblbější nápady,“ povzdechl si Maller. „Pojď. Vezmeme si naše věci a zmizíme dřív, než ten jeho chlupatej zadek někoho pohorší.“

Začít večer tím, že rozbijete hubu jednomu z místních, není zrovna ideální. Kruegemu to bylo jedno. Měl svoje pivo a byl spokojený. Tak moc, že se ani extrémně nepral, když se mladík vrátil po boku svého otce a několika svalovců.

„Ze všech lidí z celé vesnice si vybere syna Rychtáře,“ povzdechl si Maller a nechal se odvést do sklepení, kde se Kruege dal do veselého zpěvu.

„Mohl bys zavřít klapačku?“ utrhl se na něj Maller.

„Pivo jsme neplatili a navíc jsem jim čmajzl tohle,“ zasmál se Kruege a ukázal jim klíč od cely. Hned bylo do zpěvu i jeho společníkům.

Kruegemu padla huba k zemi z cen v hospodě. Jedno pivo stálo jako tři u Bídáka.

„To si dělaj prdel?“ zeptal se na něj ještě docela slušně. Než stihl Hora nebo Maller zareagovat, přišel k nim mladík. Od pohledu bylo jasné, že patří mezi zbohatlíky.

„Zde mohou popíjet jen ti, kteří ustojí naše ceny,“ pronesl pohrdlivě a probodl Kruegeho znechuceným pohledem. Ten se neudržel a srazil ho pěstí do prachu.

„Takže tu vlastně nemáš co dělat, smrade,“ plivnul na ležícího mladíka, překročil ho, došel k výčepu a objednal tři piva.

„Proč mám pocit, že jsme v prdeli,“ povzdechl si Maller.

„Neříkal si, že touhle dobou narazíme na vesnici, kde si budeme moc konečně dát něco teplýho k jídlu?“ ozval se Maller, který už se vážně těšil na pořádné jídlo.

„A hlavně k pití!“ přidal se Kruege!

Hora ten kraj znal. Mlčky ukázal do dálky. Maller s Kruegem se snažili zaostřit, ale nedokázali rozpoznat nic víc, než že jde o lidskou postavu. Když k ní konečně dorazili, i Kruege se zarazil.

„Tak tohle je fakt hnus,“ odplivl si směrem k mrtvole naražené na kůlu, která měla kolem krku pověšenou ceduli s nápisem.

U nás žízní nechcípnete. Hospoda je hned za kopcem.

Kruege byl rád, když nechali kostel za zády a vyrazili cestou k Midsgardu. Jako vždy při pochodu, měl hlad a zaháněl ho jezením syrové cibule. A samozřejmě díky tomu i upuštěním větrů. Po dvou dnech cesty v neustálém smradu to už Maller nevydržel.

„Buď dobrovolně tohle vypiješ, nebo ti to naleju do chřtánu!“ podal mu horký nápoj.

„Co to je?“ zeptal se opatrně Kruege.

„Odvar z kopru. To tě nezabije,“ odpověděl klidně Maller a Kruege se napil.

„Zajímavé je, že pomáhá i tvorbě mléka při kojení,“ dodal Hora.

Kruege znechuceně vše vyprskl. „Seru vám na to. Já nikoho kojit nebudu.“

Na Západní křižovatce strávili noc v kostele. Kruege se ani nesnažil skrývat svůj názor na církev. Klidně by si i odplivl na zem, kdyby ho Maller šťouchnutím do žeber nezastavil.

„Mi řekni, proč mu leze do prdele,“ syknul Kruege a kývl na Horu, který byl zabrán do rozhovoru s knězem.

„Kolikrát ti to mám ještě říkat. Dryn cestou do pevnosti přenocoval přímo v tomhle kostele a tak je dost velká šance, že nám kněz řekne, odkud přišel,“ pronesl zoufale Maller.

„Jasný, bereme i radu od zlodějů, co ti hrozí věčným utrpením. Hlavní je přeci cíl, ne cesta,“ odfrkl si Kruege.