Hostinec u Bídáka

Nesnášela, když ji říkali, jak moc je podobná svému otci. Tak jako ostatní, i ona ho nenáviděla a dala by cokoliv za to, aby nebyla jeho dcerou. Pak by ji nenechával strážit na každém kroku a nepřipadala by si jako otrok.
Chvíle samoty si dokázala užít jen tehdy, kdy ji měla na starosti chůva Mael. Věděla, že kdyby se otec dozvěděl, že jí utíká, dal by Maly hned popravit. Co na tom, že si dokázala ukrást jen pět minut. I jediná by stačila aby propukl jeho hněv.
Jenže ona vážně byla jeho dcerou.
Tak jako on odmítala slepě poslouchat rozkazy!

Bídák po delší době přišel s novou zábavou. Mohli jste vyhrát večeři a deset piv zdarma. Samozřejmě, že si to nikdo nenechal ujít.
Pravidla byla jednoduchá. Každý, kdo se chtěl zúčastnit, obdržel kartičku obsahující náhodná čísla. Stačilo jediné. Být přítomný u losování a nechat si Bídákem potvrdit, že opravdu na kartičce to číslo máte. Komu se podařilo nasbírat tři čísla, ten vyhrál.
Mělo to jediný zádrhel. Bídák nikdy dopředu neřekl, který den a v jakou hodinu bude losovat. Někdy uplynul den, jindy dva týdny. A jediné, jak si zajistit výhru, bylo neustále vysedávat v hospodě. A rozhodně ne na suchu.

Když v pevnosti někdo umřel, na jeho pohřeb se vždy sešli všichni. Rozdíly ve společenských vrstvách v tu chvíli neznamenali vůbec nic. V ten daný moment byli všichni na stejné úrovni. Šár s jeho rodinou nebyli výjimkou. Byli obyčejní smrtelníci, kterým příroda připomněla, že mají na tomto světě předem určený čas a smrt si je vždy najde.
Klopy pozůstalých zdobily trsy bodláčí. Na připomenutí, že to oni jsou těmi, kteří se musí prodírat trnitou cestou života, který tak jako tak jednoho dne skončí. A tehdy konečně naleznou věčného klidu a pokud existuje posmrtný život, bude plný smíchu, radosti a veselí.

Od speciální nabídky punkové nutrie uběhla už nějaká doba. A Bídák se opět vytasil s novou specialitou. Tentokrát odmítal říct, co za maso servíruje. Ne, že by toho někoho zajímalo. Všichni byli nadšení z luxusní marinády, ve které bylo maso naloženo.
"Kluci, to je prostě zřaso," mlaskal si Kruege.
"Jo. To bych moh mít denně," vydechl si spokojeně Maller.
"Jen by sis to asi neobjednal. Vždyť se ten název nedá vyslovit," pousmál se Poeta, který jako jediný ještě nedojedl.
"Tuczkh, Tuczkhn, ty vole, kdo tohle vymyslel," nechápal Kruege zatímco mlsně sledoval Poetovu ubývající porci.
"Prostě Tucz ňák," pokrčil Maller rameny.

Kdosi si hvízdá. Do toho se ozývá zavrzání dveří. Pohvizdování utichá
Hraničář: Že tě to pořád baví. Si jak malej.
ozývá se přidušený smích.
Hraničář: Doufám, že si nezapomněl. Na dnešek si mi slíbil pečený bůček a korbel tvého nejlepšího piva. Chci tě vidět, jak v té tmě trefíš.
Vrznutí židle následované klapáním podpatků.
Hraničář: Jo, kamaráde. Na tohle se vždycky těším. Víš, s tebou se tak krásně mlčí.
Cinkání příborů doprovázené potěšením mlaskáním
Hora: Víš jak dlouho mi trvalo naučit se tu chodit poslepu? Bídák se omlouvá. Dnes mu není dobře. Prý se u tebe zítra zastaví na pokec.

Kruege měl co dělat, aby se nepoblil. Po prvním loku musel chvíli zhluboka dýchat, aby překonal odpor z té děsné pachuti. Hlavně se snažil, aby nehnul jediným svalem ve tváři. Takovou radost Bídákovi odmítal udělat.
Když se mu konečně znovu narovnali veškeré žíly v těle, přiložil znovu lahev k ústům a s pohledem upřeným na Bídáka vypil půl lahve na jeden zátah.
Bídák mu s jemným úsměvem připil whiskou na zdraví. Kruege by mu nejradši jednu vrazil, ale tím byl dal najevo, že ho Bídák dostal.
Když se konečně dopracoval na dno lahve, zašeptal: "S tím zmrdem už se nesázím."

Bídák své štamgasty miloval. Nechávali u něj kompletně celou výplatu a ještě mu děkovali za příjemně strávený čas.
Jenže byl tu jeden, kterého jako by mu poslalo samo peklo.
Chodil po zavíračce.
Pil jeho nejlepší alkohol.
Dostával delikatesy z kuchyně.
A co nejhůř! Nikdy za nic neplatil.
A Bídák proti tomu nic nenamítal. Nechával mu otevřená zadní dvířka. Jídlo mu vařil sám a o sklenku se s ním vždy podělil.
Děsil se jediné věci. Dne, kdy se nevrátí a on zůstane sám.
Nedokázal si bez něj představit život.
Jenže jeho přítel stárl.
Jedinou útěchou bylo, že si to Hraničář uvědomoval.

Bídákův hostinec by na případném průvodci po Ecorijských hospodách i přes svoji ošuntělost spadal do první třídy. Uznejme však, že by v oné skupině byl pravděpodobně na posledním místě. Jeho to ale netrápilo. Měl spokojené hosty, kteří se rádi vraceli. A pro to měli několik důvodů.
Prvním byla Colleen a její dvě společnice, které byly i po třech letech prvotřídním materiálem.
Druhým byla Bídákova schopnost přepálit snad všechno.
Třetím a posledním byl Hora. Muž, který měl pro každého vlídné slovo a úsměv. Byl starším, nebo alespoň větším, bráchou, kterého většina z nich neměla. Nebo hůř. Měla, ale ztratila ve válce.

Kruege měl opět jednu ze svých nálad, kdy se sázel s každým o cokoliv. Nakonec došlo i na sázku s Bídákem. Měl vydržet týden střízlivý.
Jestli někdo předpokládal, že Kruege vyhraje, nedával to najevo.
Po osmi dnech absolutní střízlivosti přišel Kruege v naleštěné zbroji pro svoji výhru. Lahev, kterou Bídák odmítal otevřít a nalít z ní už tři roky.
"Nelituješ, žes o tu lahev přišel?" zeptala se Colleen.
"Lituji jen ušlého zisku z jeho abstinence," pokrčil Bídák rameny.
"Co v té lahvi vůbec bylo?" zeptal se Hora.
"Víno. Zkažené jako celá várka."
Bídák s radostí sledoval Kruegeho pít první doušek.

Vše bylo připraveno na provedení taurobolia.
„Víte, byl bych raději, kdybych mohl ten rituál provést sám,“ pronesl Šár klidným hlasem.
„To však není možné a sám to víte,“ podotkl kněz. „I tak můžete být přítomen,“ dodal, aby Šára uklidnil.
„Vidím, že mne znáte. Ano, upřednostňuji se setkat s vojáky osobně. Spolu s vaším rituálem jim to dodá odvahy,“ pousmál se Šár.
O tři hodiny později kněz přistoupil k přivázanému býku. Jedním tahem mu podřízl krk. Krev stékala do kádě, odtud dál trubicí, která ústila nad hlavou vojáků. Dokud je krev chrání, nikdo je nedokáže zranit. Ohrozit je mohlo pouze počasí.