Hostinec u Bídáka

Ten prsten dostala od otce v den, kdy mu představila svého milého. Byl nádherný a dokonale jí padl.
Nikdy ho nesundávala. Ani v den svatby, i když se nehodil k jejím šatům.
Byl její součástí.
Jen myšlenka, že by jej sundala, jí připadala absurdní. To by si rovnou mohla useknout prst. Vyšlo by to nastejno.
V den, kdy se její manžel zřekl svého jména a stal se Šárem, ji přišel dopis od otce.
Pozorně četla a nevěřila vlastním očím.
Ten prsten - její součást - měl skrytý prostor.
Věnem od otce dostala možnost ukončit život.
Svůj nebo cizí.
Záleželo, komu jed podá.

Byla již hluboká noc - blížila se třetí hodina.
Hostinec se pomalu vylidňoval.
Po chvíli zůstal jen stůl s karbaníky, kteří odmítali ukončit rozjetou hru.
"Počkej, touhle kartou to nepřebiješ!" vykřikl jeden z nich naštvaně.
"Jestli nemáš vyšší, tak dej trumf," ozval se klidně další cotas.
"Ten dát nemůže. Trumf byl žalud a ten už mít nemůže," zasmál se třetí hráč.
"Že nemůžu? Tak se koukni na to žaludový eso. Tos ještě nevidět!" vykřikl poslední hráč, zvedl se a začal si rozepínat kalhoty.
Bídák celou dobu pozoroval z zpovzdálí. V tu chvíli se rozhodl zakročit.
Evidentně byl nejvyšší čas na zavíračku.

Bídák stál za barem. S vážným výrazem pozoroval dění kolem.
Hora vyhazoval jednoho ožralu ven. Samozřejmě že ho nejdřív zkasíroval.
Colleen stála na schodech do patra a s vražedným výrazem vysvětlovala jinému hostu, že holky mají volno.
Vše bylo jak má být.
"Hele, nedrž to v sobě," ozval se Maller a objednal si pivo.
Bídák neřekl ani slovo. Jen lehce pozvedl levé obočí.
"Všichni víme, že máš city. Jen to v sobě dusíš, abys vypadal jako ten největší drsňák," dodal Maller. "Co takhle je jednou za čas dát najevo."
Bídák se usmál.
"Nebo radši ne," pronesl Maller a raději odešel.

V hostinci se slavilo. Všichni už měli upito a nevšímali si příchozího kata. Ten si to zamířil rovnou k Bídákovi. Beze slov mu podal kožený váček.
"Pokud si pamatuji, tak nebyl prázdný," pronesl Bídák. Váček schoval za pas.
"Dostal jsem od Šára pokyn vrátit váček. O penězích nepadlo ani slovo," usmál se kat. Bídák mu podal pivo.
"Stálo mu to za to?" zeptal se po chvíli.
"Asi jo. Podívej se kolem. Noční hlídka šla sloužit na čas. Zřídil si pořádek," odpověděl kat.
"Aby ti ten úsměv nezůstal. Žádný další přeživší už ti nepovolí," dodal Bídák. Katovi zamrzl úsměv na tváři.

Kruege byl nasraný. Chtěl pít a Bídák mu to zatrhl.
Rozhodl se, že to tak nenechá. Doběhl si pro svoji sváteční zbroj. Oblékl se, upevnil přilbici a k pasu připal meč.
Pomalým krokem se blížil k hostinci.
Dva metry před vstupem tasil meč.
Metr před dveřmi se zarazil.
Bídák stál na zápraží. Měl na sobě nejlepší oblek a na klopě připnutou zářivě žlutou pampelišku.
Kruege si ihned vzpomněl na pampeliškovou polívku. Meč mu ztěžkl v ruce, opřel ho o zem a táhl za sebou.
"Mám návrh. Vypleješ mi zahradu od pampelišek. Když se u toho nepobliješ, dostaneš pivo," navrhl Bídák.

A bylo to tu zase. Na Kruegeho přišlo jaro. A to se projevovalo neskonalou žízní.
Kdykoliv nesloužil, vysedával v lokále a klopil do sebe jeden korbel za druhým.
Mladí cotasové se mu raději vyhýbali obloukem. Většinou jen proto, aby jim nevyrval z rukou jejich pivo.
Bídák byl na jednu stranu rád. Dokud měl Kruege prachy, měl zisk. Jenže druhou stranou téže mince byl fakt, že se mu nezadržitelně vyprazdňovaly zásoby piva.
Sešel do sklepa a zjistil, že už zbývá necelá osmina sudů. A další objednávka měla dorazit až za dva týdny.
Nedalo se nic dělat.
Na Kruegeho byla uvalena prohibice.

Kruege rozrazil dveře do hospody, vstoupil a vztekle smetával sníh z ramen.
"Zasratý počasí. Zkurvená zima," nadával, když usedal ke stolu.
"Co máš zase za problém?" zasmál se Maller a přenechal mu svůj korbel piva.
"Co mám za problém? Se koukni z vokna. Sněží! Už zase padá ten bílej humáč," povzdychl si Kruege a vypil pivo na ex.
"A co bys čekal, když je zima?" odpověděl klidně Poeta.
"Vždyť v horách ještě neroztála ani loňská nadílka. A předloňská. A milion ostatních předtím," odfrkl si Kruege.
"Což je na severu hodně překvapivé," ozval se Bídák a postavil před ně další piva.

Hraničář začínal být zoufalý. Nutně potřeboval vycvičit svého učně, ale vypadalo to, že je to nadlidský úkol.
Když mladík zvládl teorii, nedokázal ji převést v praxi.
Když se mu konečně něco povedlo, netušil, jak to udělal.
Za čest mu sloužilo, že to alespoň přiznal.
Bylo to pořád dokola a dokola.
Teorie, ukázka, selhání.
Teorie, ukázka, selhání.
Hraničář zoufal, že jeho vlastní učitel již nežije. Docela by ho zajímalo, jestli i on byl tak neschopný.
Když se večer vracel od Bídáka domů, zjistil, že mu na nočním stolku leží sklenka whisky.
Žádná nástraha nebyla spuštěna.
Možná to nakonec nebude tak zoufalé.