Hostinec u Bídáka

COTAS
- nejnižší hodnost vojáka Ecorijského království (viz. strana 1), ač jsou členy královského vojska na severu podléhají šárovi (viz. šedá eminence v pozadí (strana 58))
- od roku 398 (viz. Válka s barbary - vítězství (strana 250)) převážná část slouží jako hlídka na dvaceti pevnostech strážících sever země (viz. strana 259)
- převážnou část tvoří váleční veteráni
- jsou členy noční hlídky (viz. strana 280), ale ne každý člen noční hlídky musí být cotasem
- první rok jsou povinni sloužit v pevnosti Northgard u průsmyku kostí (obojí viz. strana 271), poté jsou dle schopností přeřazeni
- minimální věk pro narukování určen královským dekretem na patnáct let

Kruege byl veselá kopa a tak se stávalo, že všichni dokázali zapomenout, co se v něm skrývá. Respektive kdo.
Od války neuplynuly ještě ani tři roky a i když většina mužů se s tím nějakým způsobem poprala, zůstávali další, kteří si nesli šrámy na duši. A pak tu byli takoví, kteří, aby zapomněli, dali nechtěně vzniknout svému alternativnímu já.
Poslední dobou se stávalo často, že jste narazili na Kruegeho jak se hádá sám se sebou. Podle tónu hlasu bylo poznat, kdy mluví který z nich. I podle četnosti nadávek. Byli tak fascinovaně zabraní do svého světa, že ostatní vůbec nevnímali.

U Bídáka se slavil konec prohibice - i když ten výraz nikdo neznal. Všichni byli nadšení. Až na mladého cotase, který s obvázanou hlavou seděl před hostincem ve starých polorozpadlých neckách a bylo mu jedno, že ho každý vidí brečet.
"Ahoj námořníku, můžu se nalodit?" zeptal se Hora a vecpal se do necek. "Je nám líto, žes to musel odskákat ty. Bídák to nikdy nepřizná, ale posílá omluvné. Kdyby ti nenandal on, tak by si tě podala Colleen a to nemohl dopustit."
"Já nic nechci," zašeptal cotas bezbarvým hlasem. Hora otevřel lahev rumu.
"Ber to tak, že si doplníš zásobu slz."

Colleen naštvaně scházela do lokálu. "Už toho mám tak akorát dost! Týden tu lítáš jak magor, řveš na všechny kolem a navíc jim nenaleješ! A co z toho? Hospoda na nule a i ti nejhorší vožralové už vystřízlivěli natolik, aby o holky ztratili zájem. Tohle musí skončit!" ječela nepříčetně na Bídáka.
"Laskavě se uklidni. Nikomu nenaleju, dokud nedostanu toho zmetka. I kdybych měl zkrachovat!"
Colleen nasupeně vyběhla na ulici, popadla za ucho nejbližšího cotase a dotáhla ho před Bídáka. "Tak rozbij hubu třeba jemu. On si to vyřídí s tím debilem, co to psal." Cotas zbledl a čekal první ránu.

Vážení, všichni to znáte. Snažíte se zachovat čest rodiny. Pak se objeví nějaký exot, který to celé pokazí a vy se za něj stydíte.
Náš rod se vždy vyznačoval zrzavostí. Všichni jsme měli rádi hořkou vůni. Ano, postupem času se objevila sem tam nějaká černá ovce, která byla raději za sladší vůni karamelu. Nakonec jsme se s tím smířili. Ostudu nám nedělali.
Teď už to mladí přehánějí. Pořád mluví o tom, jak musí být svěží, lehcí. Furt melou něco o ovoci a bylinkách.
Já doufám, že mě Bídák narazí dřív, než sem dovalí. Já s nimi prostě odmítám sdílet trubky.

Toho dne Bídák každého vítal ve dveřích s úsměvem. Což samo o sobě bylo divné. Divnější však byl jídelní lístek na každém stole, prozatím otočený textem dolů.
První cotasové usedli ke stolu a vzali do rukou jídelák. Rázem všichni zbledli. Někdo z nich byl tak neskonale tupej, že zapomněl svoji kopii pamfletu v hospodě.
Když byl lokál plný, zavřel Bídák dveře, otočil se k hostům a mile se usmál: "Takže, mám pro vás nabídku. Buď mi řeknete, kdo to sepsal nebo budete pít čistou vodu. Nebojte, nezabiju ho. Jenom mu zlámu ty pastelky, kterýma držel brk, když to veledílo psal."

Všichni ho znáte. Samotář plnící náš břich lahodným mokem a kvalitní krmí. Je ale opravdu takovým samotářem, za kterého se vydává?
Bídák. Muž, kterému jsou ženy ukradené? Kdepak! Je tu jedna, která se natlačila do jeho chladného srdce.
Od nejmenovaných cotasů víme, že Bídák svá volná dopoledne tráví ve společnosti svého objevu.
Jeho vyvolená je milovnicí přírody a tak ji v pevnosti nehledejte. Nejčastěji ji naleznete na paloucích v doprovodu svých, stejně plachých, sestřenic. Její oblíbené barvy jsou bílá a fialová. Nebojte se, že ji nepoznáte. Je nepřehlédnutelná!
Jaké je jméno té neznámé, která ukradla Bídákovi srdce?
Představujeme Vám Milku!

Byli tři, když společně vycházeli z hospody - Poeta, Maller i Kruege. Měl to být večer jako každý jiný. Dva měli hlídku na hradbách. Úsvitem se vše změnilo. Bylo nalezeno tělo Mallera stažené z kůže. Navíc zjistili, že dcera šára byla unesena.
Zůstali dva a oba byli vybráni na záchrannou misi. Kruege měl co dělat, aby se ve svém stavu vůbec udržel na koni. Za pár dnů možná vystřízliví. Celou dobu brblal. Poeta jel mlčky, ponořen do vlastních myšlenek.
Byli dva, ale báli se, že do pevnosti se vrátí jen jeden z nich. I když, ani v to se nedalo doufat.

Bylo mu pět let, když o nich slyšel poprvé. Bard přinesl zprávu o zániku další vesnice.
Bylo mu sedm let, když na ně zapomněl. Otec mu ukázal kouzlo knih. Předčítal mu dávné příběhy, učil ho slyšet hudbu sonetů.
Bylo mu deset let, když Rakové zaútočili na jejich vesnici. Bez varování. Bez slitování. Otec jej dotáhl do jejich malé knihovničky. Na zem vyházel veškeré jejich poklady a donutil ho schovat se do knih.
Bylo o několik hodin později, když si přestal v hlavě zpívat hudbu otcovo oblíbených sonetů a odvážil se vyjít.
Byl jediný přeživší celé vesnice.
Už ale nebyl dítětem.

Felčar měl tenhle týden práce nad hlavu. Začalo to zlamanými prsty cotase, který odmítal říct, kdo mu to provedl. Teď před ním seděl další, který měl tržnou ránu přes půlku stehna. Sám nebyl schopný bolestí chodit a musel ho dotáhnout Hora.
"Cos vyváděl mladej?" zeptal se nevěřícně.
"Vyžle se vsadil, že sám uloví skalního kamzíka," odpověděl Hora.
"Úspěšně," dodal šeptem mladík.
"Stálo ti to za to?" odfrkl si felčar a dodělal poslední steh.
"Příště si dobře spočítám, co mě může výhra stát. Takhle už nehodlám platit," uznal sklesle Vyžle.
"Radši se sázet o prachy. Vyjde to levnějš," zasmál se Hora.