Hostinec u Bídáka

Hora a Bídák si užívali chvíli klidu. Měli otevřeno, ale venku byla průtrž mračen, takže byl lokál prázdný. Rozhodli se vychutnat si sklenku oblíbeného ginu.
"Tak jsem přemýšlel kde asi přišli na ten název," pronesl do ticha Bídák a lehce upil.
"Myslím, že to bude odvozené od jalovce. Přeci jen se z něj vyrábí," odpověděl zamyšleně Hora.
"Z jalovce?" divil se Bídák. V zápalu rozhovoru si nevšiml příchozích hostů.
"Fakt netuším, jen hádám. Já nad ginem nikdy sáhodlouze nepřemýšlel," přiznal se Hora.
Najednou se lokálem ozval hlasitý pšouk doprovázený nechutným smradem.
"Tady máte toho vašeho džina! Doneste pivo nebo leknu."

Rakové byli obávaná skupina. Jejich počet nikdy nepřevyšoval třicet mužů. I to stačilo. Zbývala vám jediná možnost, když si vaši vesnici vyhlédli za cíl. Utíkat a modlit se.
Modlitby byly většinou zbytečné. Nenechávali naživu nikoho, kdo by je mohl ohrozit. A to pro ně byl každý.
Stávalo se však, že jeden člověk z vesnice zázrakem přežil. Jinak by se o nich nevědělo.
To oni pak nosili jejich stopy vryté do zmučených duší.
To oni se v noci probouzeli z děsů plných potoků krve a smrtelných plamenů.
To oni meli tu smůlu ze přežili.
To on byl jedním z přeživších - Hora.

Musel vědět o všem co se v pevnosti dělo, případně mohlo udát. Jinak by si neudržel renomé.
Objevující se neumělé obrázky zírajícího oka ho potěšili. Říkali lidem, aby si dali pozor. Ani jejich tajemství před ním neschovají. Malby se objevovaly i na domech vážených občanů. Nebylo před nimi úniku. A nikdo netušil, co znamenají.
To se mu líbilo.
Když objevil nápis "velký Béčko tě vidí" rozhodl se zakročit. Pro srandu jim tu nebude.
Nápis zmizel do hodiny.
Jeden cotas si musel nechat narovnat zlámané prsty.
Narazil sud. Otevřel hostinec.
Vše se vrátilo do normálu.
Dál vše pozoroval s vědoucím úsměvem.

Poklidnou večerní službu přerušil zvuk, který se už dlouho pevností nelinul.
Poplach! Přepadení! Nebezpečí!
Hostinec se rázem vylidnil. Všichni utíkali na hradby, přidat se k noční hlídce.
"Co se děje?!" zařval velitel posádky.
"Pane, dole pod hradbami sme viděli divný záblesky," oznámil vedoucí hlídky.
"Dobrá, dnešní noc máme zvýšenou pohotovost, zítřejší odpolední směna se k vám přidá, ranní si dá odchod," zavelel vedoucí a sám se přidal k hlídkujícím.
-*-
O tři hodiny později.
Ozval se skřípavý zvuk. To se otvíraly dveře zadního vchodu hostince.
"Asi je čas na důchod, starý brachu," posteskl si hraničář Bídákovi. "Dneska si mě všimla hlídka."

Že to se mnou nebude mít jednoduché tušil Bídák už v den, kdy mě najímal. Chtěl mě? Tak musel vzít i mé dvě kamarádky. Ne, že by měl důvod se vztekat. Pro jeho podnik byly až moc dobré.
Že se mnou nebude vorat, jako s ostatníma holkama, pochopil brzy. Moje tělo, moje pravidla.
Že si horní patro povedu sama jsem mu neoznámila. Nestěžoval si. Zvedla jsem ceny. Zlepšila tržby. Kdo jiný by ty chudáky chtěl.
Že mi nebudou říkat "poupátko", "růžičko" ani jiné infantilnosti pochopil hned první zákazník s první ťafkou.
Že mám míň klientů?
Jako by mi to vadilo.

Kunčofti, zarostlí, umolousaní a smrdutí, mě občas přirovnávají k růžím, sněženkám, liliím a jiným květům. Zapomínají, že nejsou rytíři v zářivé zbroji a zvučných jmen. A že já nejsem žádná ušlechtilá bledule ze zámku. Jsem jednonohá Lily, ale květině se nepodobám ani v nejmenším. Idealizují si mě, protože v mém pokoji mohou zapomenout na to, čím skutečně jsou. Kupují si lásku a tělesnou rozkoš, aby se cítili silnější a lepší. Proto mě ve chvílích vášně nazývají sladkými jmény. Nepotřebuji to. Nepotřebuji si představovat, že jsem někdo jiný. Vznešenější. Vím, kdo jsem. A vím, kdo jsou oni. Proto se mě bojí.

"Enyky benyky, čert mě vem,
jeden z vás krasavců je zatracen.
Bude to ďábel černý jak noc?
Či zrzek mi vyběhne na pomoc?
Jedním si kluci buďte jistí,
za chvíli Kruege to určitě zjistí.
Jen minutka, dvě já za jedním jdu
a dlouhou tu noc s ním pobudu.
Koho si vybrat, jsem jako proklet."
Kruege se zarazil a začal čumět do blba.
"Kámo, z tebe fakt básník nebude," rejpnul si Hora a poplácal Kruegeho z vesela po rameni.
"Kurva! No super, teď jsem to zapomněl. Fakt dík," vztekal se samozvaný básník.
"Nečerti se. Chceš normál nebo černý?"
"Dej mi černý."

"Na co že to potřebuješ? A jak jí chceš obarvit?" zeptala se nevěřícně Colleen, když ji Maller požádal.
"Zkusím to vyvařit s řepou," zareagoval hbitě.
"Vyvařit? Vždyť jí zničíš? Jen to namoč v té šťávě. Možná pak něco z toho zachráním. Hlavně jí neroztrhejte," vzdala se a podala mu novou krajku.
Ještě téhož dne se při střídání hlídky všichni mohli potrhat smíchy.
Kruege, Maller i Poeta přišli oblečeni do slavnostní zbroje.
Jeden měl na obličeji krajkovou roušku.
Druhého zdobily krajkové rukavičky.
Třetí nahradil kroužkovou zbroj krajkovou košilí.
Colleen musela uznat, že se k té černé oceli růžová krajka opravdu hodí.

Kruege s úsměvem vešel do lokálu, došel k baru a dal se do řeči s Bídákem. Posměšných narážek na chybějící růžovou si nevšímal. Po pár minutách se Bídák ironicky pousmál, vyndal několik sklenek a nalil do nich zelenou. Na chvíli se zarazil, pak jen zavrtěl hlavou, dodělal objednávku a nechal Kruegeho se sklenkama odejít.
"Pánové, platím rundu žabího mrdu pro vítěze. Umím přiznat porážku," zařval přes lokál a rozdal pití. Chlapi ho do sebe kopli. Pití zdarma je pití zdarma.
"Jo a jen náhodou jsem se rozhodl dodržet název libého moku. Dneska v tej zelenej nebylo mlíko."
Všichni rázem zbledli.

Dveře hostince se s posměšným vrzáním zavíraly za odcházející trojicí.
"Tak si říkám, proč to po tolika letech pořád děláme," povzdechl si Maller.
"Hele, většinou nám to vyjde. Je to maximálně jeden případ ze sta, kdy se to obrátí proti nám," bránil se chabě Poeta.
"Jasný, ale chtělo by to hlídat a stej případ rovnou vynechat," zabručel Maller. "Fakt by mi zajímalo, kterýho kreténa napadlo říct, že prohrávající parta bude týden sloužit v růžovým vohozu."
Kruege stále mlčel. Poprvé v životě prohrál chlastací soutěž. A navíc podvodem. Bídák moc dobře věděl, že stačí ucítit pampeliškovou polívku, aby se hned pozvracel.