Hostinec u Bídáka

Seděli spolu u jednoho stolu.
Čtyři majitelé hospod v pevnosti Northgard.
"Stejně se divím, pánové, že nás to ještě nepřestalo bavit," ozval se první.
"Co myslíš? Živnost nebo tahle sezení?" zeptal se ho druhý a nalil si sklenku sherry.
"Jak ho znám, tak vobojí," pronesl klidně Bídák.
"Řekni mi, chlape, proč tě tu vůbec tolerujeme?" pronesl s odporem poslední z nich a odsunul se od Bídáka co nejdál.
"Protože, moji milí přátelé, i když vypadám jak vágus, a do mýho pajzlu chodí jen verbež, tak z nás vydělávám nejvíc. A vy toužíte zjistit, jak to jenom dělám," odpověděl Bídák zvesela.

Pojďme k tématu, které naše čtenáře zajímá. Bylo opravdu nutné vydat rozsudek k popravě toho mladíka?
Šár: Vy snad pochybujete o mých rozkazech?
Ne. To bych si samozřejmě nikdy nedovolil.
Šár: Považujete snad vyvraždění celého hejna poštovních holubů za bezvýznamnost?
To ne. Ale jde jen o poštovní holuby.
Šár: Chcete snad, abychom nemohli poslat pro pomoc v případě, kdy by nás z horského průsmyku napadli barbaři?
Nic takového jsem nenaznačoval.
Šár: Kde vůbec berete odvahu přijít za mnou a klást takové dotazy?
Omlouvám se.
Šár: Také by mě zajímalo, kdo rozhodl, že jste kompetentní pro vedení rozhovorů. Požaduji jeho jméno!

Uprostřed rynku stála šibenice. Mladík s oprátkou na krku stál vzpřímeně a nedával na sobě znát strach, který mu svíral útroby.
Bídák stál v první řadě a nespouštěl z mladíka zrak. Víc už pro něj nemohl udělat. Kolem něj stáli cotasové, kteří zrovna neměli službu. Přišli se rozloučit se svým druhem.
„Mrtví, ať si klidně odpočívají!“ zakřičel jeden z nich jejich neoficiální bojový pokřik.
„Dokud však žijem, nikdo nás nezlomí!“ odpověděl mu odsouzený na smrt a najednou se přestal bát. Za chvíli už bude moc na věky odpočívat. To oni budou muset žít dál.
Propadlo se otevřelo.
Tělo začalo padat.

Ze začátku byl neznámou. Dvoumetrová hora plná svalů, která si četla sonety.
Kdo to kdy viděl?
Postupně si získal jejich úctu. S každým jednal jako se sobě rovným.
Popichování a vtipné narážky na jeho zálibu ve čtení pomalu utichlo.
Stal se součástí jejich světa. Jednou z mála jistot.
Kamarád, který měl pro vás vždy připravený úsměv, kterým vám zvedl náladu.
Přítel, který neměl problém otevřeně mluvit o čemkoliv.
Parťák, na kterého jste se mohli spolehnout.
Ale stačilo málo a stal se z něj úplně jiný člověk.
Jakmile si kdokoliv odvážil troufnout na holky, objevil se Hora a jeho skrytý vztek.

Večer mimořádně nechal Horu, aby se postaral o výčep.
Pod rouškou tmy vyrazil do míst, kam nikdo nechodil.
Za mužem, kterému se všichni vyhýbali.
"Předpokládám, že za mnou jdeš kvůli zítřejší popravě," ozval se mu za zády hlas muže, kterého hledal. "Je mi líto. Šár vydal rozkaz. Zítra se bude ten mladík houpat. A nic s tím nenaděláš."
Bídák zachrastil mincemi v koženém vaku.
"Vážně si neposlechneš, co mám na srdci?" zadíval se katovi do očí.
"Už jen vyslechnutí bude něco stát," dostalo se mu odpovědi.
"S tím jsem počítal. Pozveš mě dovnitř?"
Kat otevřel dveře a nechal Bídáka vejít.

Dřív na všechno býval sám. Zvládal to úplně v pohodě.
Dřív stačilo, aby se zamračil a lokál ztichl.
Dřív ho Kruege nedokázal nasrat jen svojí přítomností.
A teď?
Byl rád, když přišel ve společnosti Mallera a Poety. Ti dva ho dokázali udržet na uzdě.
V rámci možností...
Jenže byly chvíle, kdy jako kdyby se ti tři domluvili, že ho budou neskonale srát.
Hlavně v těch dnech si uvědomil, že neměl blbý nápad najmout Horu a Colleen.
Na každé straně stála trojice.
Síly byly rozděleny rovnoměrně.
Vlastně ne. Pořád byl v přesile.
Byl majitel. Kdykoliv je mohl vyhodit.
Miloval ten pocit.

Šár stál na hradbách a vyčkával příletu poštovního holuba. Očekával zprávu a hodlal si ji přečíst, co nejdříve to bude možné.
Konečně viděl, jak se opeřený posel blíží a připravuje se k přistání. Jenže mladík, který měl holuby na starost, si toho nevšiml. Ve stejnou chvíli vypustil jiného posla se zprávou. Šár sledoval, jak se oba holubi srazili a padli na zem. Na první pohled bylo jasné, že mají zlomená křídla.
„Koukám, jak dbáte na bezpečnost. Těch holubů se zbavte,“ pronesl Šár, sebral vzkaz a odešel pryč.
Kdo mohl tušit, že mladíkovi nedojde, že příkaz se týkal pouze zraněných ptáků.

Bídák stál před Šárem. Po boku měl toho idiota, kvůli kterému tu museli být.
"Jak ses odvážil koupit mé poštovní holuby na pečínku?!" ječel Šár jako smyslů zbavený.
"Jak mám sakra vědět, čí je kterej pták? Já jsem kupoval zboží. Jestli se má na někoho řvát, tak na tohohle debila," odsekl Bídák. Jejich nepsaná dohoda vzala za své, ale on se odmítal před kýmkoliv plazit.
Šár se před vynesením rozsudku se pousmál.
"Připravte šibenici!" vykřikl. Vojáci odběhli splnit rozkaz.
Bídák se nehnul.
Mladík omdlel.
"Dávej si příště pozor, čí majetek kupuješ," dodal Šár klidným hlasem jako by se nic nestalo.

Jedinkrát byl Bídák postavený před hotovou věc, kterou nemohl ovlivnit. Bylo to tehdy, když musel převzít živnost po otci. Ne, že by mu to vadilo. Stal se vlastním pánem. Co chtít víc.
Nikdo mu nic nenařizoval. Kdy má otevřít? Jak dlouho bude v lokále točit pivo? Kolik bude platit holkám za jejich práci? Všechno bylo jen na něm. No dobrá, za poslední roky musel mzdu holek řešit s Colleen. Ale vždycky jí dal najevo, kdo je tady pánem.
Teď se to mělo změnit.
Šár žádal schůzku.
Tušil, že bude požadovat vysvětlení ztracených poštovních holubů.
Naštěstí měl účtenku za jejich koupi.

Kruge měl jednu ze svých nálad, kdy by ho každý nejraději kopl do koulí. Nadával na všechno a na všechny.
Bídák sledoval, jak mu postupně vyhání hosty a rozhodl se zakročit. Do posledních tří piv mu proto přilil odvar z makovic. Divil se, že nic nepoznal. Ale pravdou bylo, že po třináctém pivu by Kruege stěží poznal sám sebe.
Jenže Kruege, místo aby usnul, dostal veselou náladu a dělal skopičiny. A tak na to Bídák musel jinak.
"Kdo s ním vydrží deset minut a nebude se smát má útratu zdarma!" zakřičel.
A najedou bylo plno. Všichni se snažili vydržet.
Marně.