Kroniky paní Smrti

Objevila se v okamžiku, který by někdo označil jako několik sekund po dopadu. Pro Smrt to ale nemělo žádný význam. Zrníčka písku se sypala, ale pro ni čas stál.
Když uviděla tu spoušť před sebou, povzdechla si.
Jak by teď byla ráda za středověkou bitvu, na kterou ještě před měsícem nadávala. Brala by i nějaké to dopravní neštěstí, hromadnou nehodu způsobenou poslední vymožeností dané doby.
Svět okolo se ještě chvěl vysokou teplotou. Okolo panovalo nesnesitelné ticho, které nic nenarušovalo. Žádný pták, žádný dech.
Protože nejbližší člověk nabral podobu pouhého stínu na schodech.
A pak že jsou atomovky zbraně civilizované doby.

Hlavní andělský bar byl zaplněn do posledního místa. Všichni okřídlenci se dnes sešli na velice důležité schůzi. Na takové, která by mohla ovlivnit osud celého světa.
"Pánové," povstal Nejvyšší Anděl a usmál se na své druhy, "sešli jsme se zde, abychom probrali nanejvýše důležitou záležitost. Je na čase, abychom se osamostatnili, abychom zpřetrhali svá pouta, která nás pojí s těmi proradnými Smrti. Jsou proradné a zákeřné, nepatříme k nim a ony nepatří k nám. Povstaňme a bojujme za naše osamostatnění!"
Bar se naplnil potleskem a souhlasnými výkřiky.
"A jak se budeme rozmnožovat?" zeptal se velice chytře jeden Anděl ode dveří.

Krajina okolo Katariny se vlnila. Bláto se mísilo se vzduchem, nad územím někoho lítaly osamocené střely.
První.
Duše vysokého vojína.
Druhá.
Desátník, jemuž kule prostřelilo břicho.
Třetí.
Postarší pán, který dle názoru Smrtí byl na válku až moc stár.
Čtvrtá.
Novopečený otec, který nečetl dopis o svém prvorozeném synovi.
Pátá.
Milovaný syn, jehož bratři již všichni padli.
Šestá.
Učitel, který do té pohromy zavedl celou svou třídu.
Sedmá.
Úplně obyčejný hoch, který lhal o svém věku.
Posledních sedm kulí.
Posledních sedm duší.
A pak Katarina poprvé během své služby plakala. Poprvé. Naposledy.
Pak se vznítila a jako krásná Smrt vyhořela.

Smrti - osoby ženského pohlaví, které opustily svět násilnou cestou, během života často přišly do kontaktu s odchodem svých blízkých. Podle Debilliho dekretu (viz Anděl Debilli) častý výskyt duševních poruch, který vede k poruchám nálady, syndromu vyhoření a nenávisti vůči Andělům (viz Anděl). Podle Anniny teze (viz Smrt Anna) jsou Smrti inteligentní tvorové s nárokem na svou příležitostnou psychickou nestálost způsobenou povahou jejich zaměstnání. Obecně jsou to osoby spolehlivé, odolné, pracovité, průměrná délka služby činí několik desítek miliónů odvedených mrtvých, přičemž první známky vyhoření nastávají nejčastěji po prvních pěti miliónech.
Smrti neumírají, po kompletním vyhořením se jejich duše ztrácejí v Nicotě.

Bylo to nádherné. Bylo to stále okouzlující jako poprvé, nebezpečné, lákavé a úžasné. Chutnalo to po adrenalinu, co mu proudil žilami, chutnalo to sladkým nebezpečím. A přeci v tom bylo něco hřejivého a teplého, co ho objímalo. Cítil vodu, ladnou a krásnou, jak těsně objímalo jeho tělo v potápěčském obleku. Cítil tlak i tíhu přístrojů.
Aby si na okamžik připadal tak živý jako nikdy.
Obdivoval sílu zvířete za klecí, eleganci dravce.
Nepostřehl několik drobných závad.
Poznal to, až když se klec rozbila a čelisti žraloka zachytily jeho tělo.
Opodál se vznášela Katarina, aby sebrala jeho duši.
Alespoň byl naposled šťastný.

Samuel nesnášel svou práci. A ještě více nesnášel toho idiota, který vymyslel, že bude dělat strážného Anděla bandě opilých námořníků.
Vzápětí se opravil, samozřejmě, Bůh není idiot. Ani Osud.
Jenže loď se divoce houpala na rozbouřených vlnách, paluba byla kluzká a hrozilo, že každou chvíli někdo spadne do moře.
Samo o sobě by toto bylo jednou velkou katastrofou, jenže ti idioti vypili už druhý sud rumu a nebezpečí celé situace si ani neuvědomovali.
Samuel to nechápal. Byl zatvrzelý abstinent.
I když teď by se skoro taky napil.
Protože ti idioti právě začali zkoumat, zda jim rum poteče z očí.
Vidličkou.

Kdysi dávno, v těch temných dobách, kdy se Katarina stala Smrtí, měla tendenci za mrtvými běhat.
Běhala za jejich dušemi, chytala je, skákala do výšky, aby je lehce odnesla do Nicoty. Starala se o ně s jemností matky, s láskou milenky, ohleduplností otce. Snažila se o to, aby opuštění světa mrtvých bylo pro ně krásné.
Ale jak čas plynul, uvědomila si pár věcí.
Žádný mrtvý jí nikdy nepoděkoval. Ale všichni se ji báli.
Třásli se v jejím náručí a dívali se na ni jako vystrašená zvířata.
A ona poznala, že nemusí běhat.
Že jí mrtvý neuteče.
Protože už nemá kam.

Byl transsexuál. Nebo transvestita. Nikdo v Nicotě neznal rozdíl mezi těmito dvěma pojmy, a tak se jeho přezdívka smrštila na obyčejné Trans.
Ale on - tedy ona, promiňte - si říkala Mary Sue.
Myslela si, že je dokonalá.
Přeci jen, žena Anděl, stvoření úchvatné krásy. Nechala si narůst dlouhé vlasy, prolomila všechny předsudky, bojovala za rovnoprávnost Andělů obou pohlaví (i když se odjakživa v Nicotě vyskytovali jen mužští Andělé).
Byla dokonalá, její svěřenci ji zbožňovali a uctívali. Měla spoustu úžasných nápadů, které neustále předkládala Osudu.
Ten se jednoho dne naštval.
Zavolal si Leu.
A drahá Smrt Mary Sue ještě toho dne odpráskla.

Osud se pro sebe usmál. Na stolech byly úhledně vyrovnané talíře s chlebíčky a láhve vína a šampaňského.
S nastupující iluzí soumraku se do místnosti začaly šourat Smrti. A Andělé. Obě skupinky po sobě vrhaly nepříjemné pohledy, případně se vzájemně snažily dostat do postele.
Party pokračovala až do ranních hodin - dle iluze počasí v Nicotě - a polovina hostů se již rozlezla do vedlejších pokojů, aby okusily ze zakázaného jablka.
Když do jednoho z pokojů zalezly i ty nejodolnější Smrti a místnost se vyklidila, Osud se usmál.
Bude mít novou generaci Andělů a Smrti na to ani nemusel přivazovat ke stolům.

Katarina nesnášela svou práci. Především proto, že její práce nesnášela ji. Neexistoval jiný způsob, jak vysvětlit, že se zase ocitla v blízkosti malých tvorečků, které ostatní označovali jako "děti".
Smrt Katarina nesnášela děti. A teď stála v mateřské školce, naprosto ignorována, protože ji nikdo neviděl a čekala.
Její citlivé uši musely snášet ten šílený kravál, smích, dětský křik, pískání hraček, mumlání plyšáků a všechny ty další otravné zvuky.
Byla trpělivá, ale skutečně si měla vyměnit směnu s Leou, která zase dostala Ardeny.
Pak si jedno dítě, malá holčička, zabodlo do hrudi červenou pastelku.
A ona mohla konečně vykonat svou práci.