DMD č. 13. pro 13. 4. 2016. Téma: Šli tři šli dva šel jeden...

Bylo pravé poledne, tři dobrodruhové opouštěli přístav a za soustavného nadávání na zbabělost posádek zdejších lodí vcházeli do nejbližší krčmy. Jmenovala se Dobrý vítr, moc nesmrděla a nabízela tři piva za cenu dvou, takže tam chvíli pobyli.
Bylo krátce před soumrakem, z Dobrého větru vycházeli dva dobrodruhové a poněkud taneční chůzí mířili o podnik dál, zanechávajíce Edwina v péči korpulentní hostinské a milosrdném bezvědomí. Zakotvili u Ochechule a to se ví, že u jednoho to neskončilo.
Bylo krásné brzké ráno, rackové řvali jako krávy a Edvin Ochechuli opouštěl úplně sám.
Než mu dědkové vystřízliví, stihne aspoň nakoupit nějaké ty suvenýry.

Objektivně bylo táboření v Údolí moskytů děsná pitomost. Co taky čekat od tří beznadějně pitomých kluků, který se jednoho parnýho dne krapítek nudili.
Až na štípance velikosti volskýho oka a pocit, že se rozškrábeme do krve, to ale bylo vzrušující dobrodružství.
A tak jsme se tam vraceli každej rok ve stejnej den.
Čtrnáct let jsme sedávali u ohně já, ty a Paul.
Loni už jsme rozdělávali oheň bez Paula. Muška mojí winchesterovky ho mezi Bledýma banditama našla neomylně.
Dneska zírám do plamenů sám a vím, že máš večer vyzvednout tu tajnou zásilku dynamitu.
Ale stejně si přeju, abys přišel, Same.

„Tradice je, že se dva starší bratři dají pohodlnými cestami a na mladšího zbyde trnitá a kamenitá. Ovšem uspěje na ní!“ informoval nás na rozcestí Karel.
„A měli bychom zabodnout ke kořeni stromu své dýky, budou ukazovat, zda jsme živi nebo mrtvi.“
„Do hlíny nůž nebodám, včera jsem ho půl dne brousil,“ zabručel Jáchym. „Stejně by je do zítřka někdo ukrad.“
„A jezdit přes les sólo je pěkně blbej nápad, jsou tu lapkové,“ podpořil jsem bráchu.
Náš benjamínek ani neprotestoval, když si prohlédl svou zarostlou pěšinu zblízka.
Tak jsme se na to vybodli a jeli dál spolu.
Karel moc čte.

Jednoho krásného večera se sešli tři mužové na terase domu Sagredova, aby obrátili oči k nebi a diskutovali o radostech přírodní filosofie. Dva z nich, Salviati a Sagredo, šli cestou novou, lemovanou matematickými úvahami a fyzikálními experimenty, jeden, symbolicky zvaný Simplicio, argumentoval raději zaprášenými spisy Aristotelovými.
Kdyby své setkání uchovali v tajnosti, lépe by udělali, neboť jejich rozprava způsobila nemalé nepříjemnosti společnému otcovskému příteli, který musel sebe i je hájit před soudem nejpřísnějším.
A tak se přihodilo, že naši tři přátelé se znovu sešli až po osmi letech. Tentokráte se drželi s tématem při zemi a sklidili slávu a uznání.

Jel bílý kolem, toho ukrutného roku,
kdy mřeli lidé jako mouchy v medu.
Na zádech šípy. Když míjel stoku,
vystřelil rázem do samého středu.
Jel rudý kolem, toho ukrutného roku,
kdy lidstvo slepé kolemjdoucí bilo.
Plášť lesklý krví, a v polostínu kroků
král Jakub konal, dokonal své dílo.
Jel černý kolem, toho ukrutného roku,
kdy došly brambory, obilí i půda.
Měl v ruce váhy, a zpíval třetí sloku,
vychrtlo Irsko, zachechtala se zrůda.
Ten čtvrtý zatím se zdržel kdes na cestě,
a sice škodí, však nepolyká světa.
Koníčka sivého až nechá kovat v městě,
padne a zhyne i závěrečná věta.

Šli tři, šli dva, šel jeden,
V své skrýši čekáš před obědem.
Udeříš, jen co se zády otočí,
Nepřijít s kořistí, žena tě naučí.
Šetříš-li odvahou, nebude sněden.
Na chuť se nepozná, že není to jelen.
Kdo nemá dost kuráže, tak ten se nabrečí,
Tradiční sběračství už dneska nefrčí.
Přišel čas lovu, je měsíc duben,
Dolej si příteli, a hurá, popojedem!
Kmen tvůj je veliký, má mnoho chatrčí,
Umně jsou stavěné a chrastí z nich netrčí.
Největší oslava přichází s úplňkem,
Tehdy se pochlubíš náramným úlovkem.
Za tvou sbírkou trofejí, každý se otočí,
Tykadla a krovky, to tys postrach chrobáčí!

Jsme výsadková jednotka pěchoty číslo 501. Bylo nás 194 a každý znal každého. Ale pak přišla mise známá jako 17AR6H2L.
Jako obvykle nás vysadili a dostali jsme za úkol proplížit se hustým lesem a dobýt nedaleké město. A tak jsme se s velitelem Parkinsem v čele vydaly skrz les a komunikovaly díky speciálním ultrazvukovým přijímačům. A potom se začaly ztrácet signály. Boj se tomu říci nedalo, byla to spíš masová vražda...
A pak jsme zbyli jen tři. Parkins, Jameson a já. Pak se ztratil i Jameson.
Když jsem se z toho nakonec vysekal, vyzvedlo mne naše letadlo. Zbyl jsem sám.

Curufin ležel na gauči a hleděl upřeně do papíru. Maglor se mu díval přes rameno.
„Ty se učíš?“ zeptal se. Curufin tvrdil, že mu stačí, když se na to podívá večer předtím.
„Hm. Je toho docela dost.“
„Tohle jsou dobrý knížky.“
„Jsem to nečetl a u filmu jsem usnul.“
„Jak víš o čem to je?“ zeptal se překvapeně Maglor.
„Stáhnul jsem si obsah. Pořád někam jdou. Nejdřív jich bylo devět, pak jen tři a postupně odpadávali. A na konci zničil nějaký prsten.“
„Náhodou mě se ten příběh líbí hodně. Jsem zvědav, co ti dají u maturity, když jim řekneš tohle.“

Přichází tři herci.
Herec1: Já jsem jeden místní člověk. Doprovázím dva poutníky do zdejší svatyně. Jen pojďte za mnou.
Herec2, Herec3: Ano. Ano.
Herec1: Dnes je krásné počasí. Bude-li takové i nadále, budeme tam raz dva. Hleďme! Člověk se na chvíli zapovídá a je tu.
Prosím, pánové. Račte vyslovit své prosby.
Herec1 odchází.
Herec2, Herec3 se jdou pomodlit a darují svatyni mince a jídlo.
Herec2: Já jsem jeden poutník a přišel jsem prosit bohy o bohatou úrodu.
Herec3: I já jsem jeden poutník. Snad mi bohové dají syna.
Herec2, Herec3 odchází, Herec1 přichází, krade obětiny.
Herec1: Moje prosby bohové vyslyšeli.

„Já bych byl opatrný,“ varoval principála kulisák. „Tahle štace je nějaká divná. A to jeviště… provazy zpuchřelý, osvětlení taky nic moc a kolem propadla bych chodil po špičkách!“
„Ale my tam máme tu davovou scénu, na té jsem si dal záležet, tu vypustit nemůžeme!“
Ten večer se hlediště nestačilo divit.
Přeběh tří maškar zleva doprava skončil tím, že prostřední maškara zmizela v propadle. Šokovaní herci se snažili zachovat dekórum a hrát dále, ale když levou maškaru sejmulo lano, které se vysmeklo z horní lávky, poslední maškara si – scénář nescénář – odplivla, zaklela a utekla z jeviště.
Zbytek hry dohráli na forbíně.