DMD č. 13. pro 13. 4. 2016. Téma: Šli tři šli dva šel jeden...

Je na čase vyhlásit vítěze každoroční soutěže o nejvražednější maturitní výrok u ústních zkoušek z anglického jazyka.
Krásné třetí místo - téma práce a zaměstnání
Zkoušející: "Would you like to work in, let's say, a restaurant?"
Žák: "No. I am afraid I am not a good cooker."
Zkoušející: "I can see."
Luxusní druhé místo - téma ekologie a životní prostředí
Zkoušející: "Do you recycle?"
Žák: "Yes. Pets."
A pozor, nepřekonatelné první místo - téma městská hromadná doprava v Londýně
Žák: "And now I would like to focus on fairies."
Zkoušející: "Yes, please. I definitely want to know more about fairies in London!"
Gratulujeme!

Tři postavičky se vynořily z lesa a za veselého pošťuchování dorazily až k organizátorům. Ti jim zvládli zapsat výsledný čas a odebrat bodovací kartičku, aniž by přišli k jediné ráně do obličeje.
Obě hlídky přijaly gratulace a hrdě se usmály do foťáku. Na svá místa se vrátily spokojené, ve všech rukou diplomy i věcné ceny.
Podvečerní sluníčko se smálo nad výkřiky „Kontakt!“, bleskovými odpočty, výkřiky radosti i zklamání. Nohy jediného oddílu polykaly kilometry k nádraží.
Listí na stromech se zachvělo v nenadálém poryvu větru a vlak zahoukal. Štěbetavé hlasy byly k nepřeslechnutí, ale všechny nohy už nechaly práci uhánějícímu vlaku.

„Předminule tři, minule dva, pane doktore,“ sdělila mu sestřička.
„Dobrá, tak se na to podíváme.
Korunka a plomba bílá,
skvělá jsem zoubková víla,
jak dobrá vám teď dokážu,
na správný zoubek ukážu.
Safra, ten už jsme trhali,“ zamlaskal nespokojeně.
„Tak znovu.
S kartáčkem je práce těžká,
zuby jsou problémem dneška,
ležte prosím nehnutě,
zoubku, zoubku, najdu tě.
Cože? Zase další umělý?“ vyjekl. „Sestřičko, co tam ještě zbývá?“
„Poslední bez zákroku je šestka vlevo nahoře.“
„Tak dobrá.
Řada zubů se krásně blýská,
když vidím kazy, tak si výskám-
Ále, enyky nebyky, kašlu na to.“ Ukázal na horní šestku. „Dneska půjdeš ty.“

Podlá zrada to byla, souhlasím. Ne ale ze strany skřetů – a Mordor s tím neměl nic společného.
Mnozí z našich příbuzných už věděli, co my ještě ne. Proto když Isildur a Anárion s Meneldilem vytáhli proti naší zemi, četné kmeny Divokých jim nabídly spojenectví – toužily nás osvobodit od vlády Oka. Stejně tak Elendilovi s Gil-galadem, kteří vyjeli od severu.
Gil-galad odmítl; Isildur přijal, a výměnou přislíbil část hornatého území severního Gondoru. Když měl ale svůj závazek vyplnit, skřetům se vysmál, a jeho vojsko dál pronásledovalo jak Mordořany, tak Divoké.
Divíš se, že Divocí využili příležitost k pomstě, sotva se naskytla?

Koljuška, Jelen a Houba se často procházeli. Buďto měli někam společnou cestu, nebo, když bylo venku hezky, chodili po městě a hledali kešky.(Koljuška opakovaně prohlašovala, že ty dva o ničem jiném, než o schovaných krabičkách, nemluví.) V zimě naopak dělali kolečka po obchodních centrech. (Několikrát je zastavila ochranka. Vypadali totiž dost podezřele.)
Jenže Koljuška s Jelenem spolu začali randit. No a později i chodit, takže Houbě bylo hloupé jim dělat křena. Tak byli dva.
Po pár měsících se stalo něco, co nikdo nečekal. Koljuška dala Jelenovi kopačky a tomu nezbylo nic jiného, než chodit po městě jako alone meloun.

Šaretas spěchal. Často měnil koně. Nejprve si o ně říkal, když z něj kámen vysál moc, začal krást.
V půli cesty se na něj nalepili dva lapkové.
„Otrhanec, a na slušném koni.“
„Co tak pevně držíš, žebráku?“
Strhli ho na zem a pokusili se mu kámen vyrvat.
Se zájmem naslouchal chroptění toho, který se Etrisu dotkl.
Pak vstal.
„Nezabíjej mě,“ vzlykal druhý.
„Pojedeš za mnou a budeš mi sloužit. Jinak dopadneš takhle,“ ukázal na zkroucenou mrtvolu.
Vydržel to tři dny, než se mu společnost ubrečené trosky zhnusila.
Sebral lapkovi všechno, co měl, rozloučil se důkladným výpraskem a nechal ho jít.

Teplé jarní odpoledne. Alej mě vítá rozevírajícími se pupeny a nezaměnitelnou vůní. Potkávám mladý pár s půlroční dceruškou. Když je míjím, děvčátko se ustrašeně schovává za matčinu sukni. Maminka se usměje, ale nevysvětluje.
Vlahý letní večer. Zelená alej se pomalu noří do tmy. Proti mě mladý pár. Ona mu něco šeptá, on ji drží za ruku. Letmý pohled směrem ke mně. Nezaujal jsem.
Sychravé podzimní ráno. Smutná alej hostí jen jednoho dalšího návštěvníka. Postarší muž se pevněji zachumlá do pláště. Směrem ke mně vrhne jediný, podezřívavý pohled.
Mrazivé zimní poledne. Hledím z okna a myslím na jediné. Alej je liduprázdná.

,,Jsem těhotná." zašeptala ustrašeně.
,,To je skvělý! Já tě tak miluju!"
Měsíce a roky plynuly a Anička rostla jako z vody. Sourozence se však nedočkala. Nebyl čas a bratříček je drahý, říkávali rodiče.
,,Dva dospělý a jedno dítě, prosim." Všichni milovali zoo...
Jednou maminka vážně onemocněla a odešla do nebe.
,,Jeden dospělý a jedno dítě." S tradičními výlety do zoo nepřestali.
Ačkoli se tatínek snažil, maminka mu moc chyběla. Krátce na to, zemřel také.
,,Prosím, jeden dospělý." Procházela se se smutkem zoo sama.
,,Budu mít minimálně dvě děti." Zařekla se Anička. ,,Aby necítily ten smutek, že zůstaly sami, jako já..."

Three thoughts, five outcomes, the head is spinning and you should switch it off.
Three people, five outcomes, the heads are spinning and you should switch them off.
There will always be the world without you. Who would miss you in the class? Someone else would be sitting there; no one would know you don’t exist.
Who would miss you, here and there? They haven’t asked for you before.
Three people, two people, one leaving on a train.
Your head commands you not to mingle. Let them, leave.
But your heart cries for the third one. And you don’t leave.

Nesourodá trojice. Jeden na sebe vzal těžký úkol. Druhý by se nejraději vrátil domů, ale nemohl prvního opustit. Třetí neměl rád druhého a podlézal prvnímu.
Měli za sebou mnoho dnů obtížné cesty, cíle se však stále nepřibližoval.
První se choval divně. Druhý měl strach – o prvního a ze třetího. Třetí hrál své vlastní hry.
Hádky, podezírání, souboj.
Třetí je zradil a opustil. Druhý to čekal, ale přesto nedokázal útoku zabránit. Obětí byl první.
Druhý zůstal. Zmatený, nejistý. Osamocený a daleko od domova. Bez vůdce a bez plánu.
Samvěd Křepelka vzal do ruky ten proklatý prsten a vykročil vstříc Hoře osudu.