Válečný pilot

Když jsem byl malý kluk, fascinovaly mne historky pilotů z první světové války. Byl jsem tím tak zaujatý, že mi otec jednoho dne k narozeninám dal paměti jednoho takového pilota. Tu knihu jsem nepustil z ruky - nikdy. Byla pro mne tím nejsvatějším předmětem, jaký jen může malý chlapec vlastnit. Celé hodiny jsem pročítal ty neuvěřitelné kousky, odvážné činy, bláznivé a nervy drásající souboje. Ale co mne vzrušovalo nejvíce, bylo to jedinečné rytířství a smysl pro gentlemaství, které letci tehdy měli. I když byla letadla ve smyslu zbraně zcela nový a smrtonosný nástroj, byla rovněž zbraní člověka se smyslem pro čest.

"Věži, tady Yellow leader, dráha na dohled, žádám o povolení k přistání."
"Yellow leadře, tady Věž, před vámi přistávají čtyři šestadvacítky, stoupejte na tři tisíce a vyčkávejte."
"Yellow leader, rozumím."
No, paráda. Ještě, že mám dost paliva na všechny ty okruhy, které mám před sebou. Kde by tak mohl být Poe? Nemůžu před ním mít veliký náskok.
Dokončoval jsem třetí zatáčku druhého okruhu, když v tom najednou proletěl Poe na plný plyn, asi tak třicet stop nade mnou! Tak tady je, darebák!
"Ty blázne!" povídám mu.
"Copak, lekl ses?" odpovídá rošťáckým tónem.
"A nejen já! Slightly Dangerous sebou taky trhla."

Pamatuji si na to, jako by to bylo včera. Jako každému, který to poprvé okusil, a to poznáš sám, se mi ta chvíle navždy vryla hluboko do paměti.
Stalo se to přesně v tento den, před mnoha a mnoha lety. Psal se rok 1940 a mne čekal první sólo let mého života. Jestli jsem byl nervózní? Ano, byl. Jestli jsem měl strach? Ani zdaleka.
Nasedl jsem do cvičného Texana, přikurtoval se a pečlivě kontroloval všechny přístroje. Přesně, jak mne to učili. Nastartoval jsem motor a cítil ty úžasné vibrace. Když jsem konečně vzlétl, propadl jsem v úžas. Tohle je život!

Každý z nás určitě měl, nebo ještě stále má kamaráda, co sice není moc chytrý, ale má velké, dobré srdce. Derek byl jedním z nich. Vždycky, když se mnou letěl na misi, dostal strašnou nakládačku. Ale stejně mě potom pozval na pivo. Mluvili jsme o jednoduchých věcech; o jeho domovu, jeho matce a jeho milé. Bylo to fajn. I když jsme měli těžký den, vždy nás dokázal rozesmát. Ostatním byl sice jen pro smích, ale my ho měli rádi. Byl takový ten správný kluk.
Když se jednoho dne nevrátil, strašně nás to vzalo. Nezůstala po něm myšlenka, ale bolavá srdce.

Nestává se často, že by ostatní letěli beze mě, ale co nadělám, když můj Mustang odmítá spolupracovat? Tohle už je třetí porucha chladiče za sebou! Krucinál...
Chlapci se začínali pomalu vracet z rutinního doprovodu bombardérů. Vypadá to, že dostali pěkně na prdel. Poe přistával jako poslední. Tak tak s tím nepraštil do trávy.
"Co se stalo?" zeptal jsem se ho, když se soukal z kabiny.
"Ty šmejdi!" zanadával.
"Vypadá to, že naši drazí skopčáci mají nový hračky. Takhle vysoko jsem Fokouše ještě neviděl."
Sedm děr na křídle a trupu mluví za vše. Ty 20mm kanóny nahánějí opravdu hrůzu. Zatracená práce!

Mít dovolenou je zvláštní. Nudím se, hrozně. Nicnedělání je na jednu stranu vítaná změna, ale těžko se na ni zvyká. Celé dny prochodím po městě a dívám se, jak všichni žijí úplně normální život. Ráno noviny a čerstvé pečivo, trhy plné ovoce, prostě normální život.
Někdy ale vážně nevím, co dělat. Nemám žádnou známost, narozdíl od mých parťáků. Čím míň toho dělám, tím víc přemýšlím. A to je špatně. Tam nahoře na to nemáte čas. Sakra, jak se těším na konec dovolené!
Jsem zpátky u své letky. Má Slightly Dangerous už na mě čeká. Opět fascinován ve své malé kleci.

Sedíme v důstojnickém baru u piva a rozebíráme dnešní den. Bavíme se a mezi těmi přáteli zapomínáme, že vůbec nějaká válka je. Prostě tři dobří kámoši na pivu jako kdekoliv jinde.
V plamenech se tříští o vodní hladinu
Sedíme v důstojnickém baru u piva a kořalky. To, co se stalo, dnes moc rozebírat nechceme. Koukáme na prázdné místo naproti nám. Už nejsme tři dobří kamarádi. Všichni víme, jaké je riziko, ale nikdo z nás si ho nepřipouští, než se nevyhnutelně stane něco podobného.
Bez křídla ve spirále
Sedím v důstojnickém baru s lahví whisky. Koukám na dvě strašně prázdná místa.

Dostali jsme hlášení o pěti He-111 v doprovodu dvou Fw 190 mířících na naši základnu v Asch. Bylo před Vánoci a většina mužstva si užívala těch pár klidných dnů, ale někdo tam nahoru musel.
Letěl jsem jen já a Poe v našich zbrusu nových P-51D. Vystoupali jsme do 4000 metrů. Formace německých drzounů byla hlášena ve 3000 metrech na jedenácté hodině. Když jsme je pod sebou uviděli, střemhlav jsme se vrhli prvně na jejich doprovod a pak na bombardéry. Sestřelit stodevadesátku nebyla žádná věda pro šest kulometů 12,7 mm. Heinkely zmizely v ohnivé spirále stejně rychle. Další levná kořist.

Den začínal naprosto standardně. Obvyklá snídaně: vajíčka a slanina (výsada letců), dopolední briefing, sestřelení pár Messerschmittů nebo Fw 190, odpolední karty a večerní popíjení v důstojnickém klubu. Když jsem usínal, měl jsem ale zvláštní pocit. Nedokázal jsem ho moc popsat, ale něco mi říkalo, že zítra nebude tak docela „standardní“ den.
Ráno si velitel Hughes zavolal mě a mého wingmana Poa k sobě do kanceláře. Zamkl dveře a zatemnil okna.
„Tohle je naprosto tajné. Vybral jsem vás, protože jste nejlepší. Čeká vás něco, při čemž pravděpodobně zemřete, ale vy nejste žádné květinky,“ řekl stroze.
„Jdeme do toho,“ souhlasili jsme jednohlasně.

Svítá. Na obloze ani mráček, pouze mírný letní vánek. Přede mnou už na mě čeká. Nastupuju, zapínám si popruhy, kontroluju přístroje. Všechno se zdá v perfektním pořádku. Nahazuju motor, tu osmnáctisetkoňovou bestii. Cítím každičkou vibraci, každičkou změnu otáček všude po těle. Pravačkou se chopím kniplu, levačkou plynové páky, nohy mám na pedálech. Kontroluji ovládací prvky. Opět je vše v naprostém pořádku. Přidávám otáčky a cítím tu probouzející se sílu ve svých rukách, v mysli. Cítím každou nerovnost rozjezdové dráhy. Pomalu přitahuju...
Jsem ve vzduchu. Teď už nejsem tělo sedící v kokpitu. Jsem součástí stroje v dokonalé souhře. Jsem jeho duše.