DMD č. 20. pro 20. 4. 2016. Téma: Pláčí námořníci rum?

Moře se vzteká, zuří. Déšť bičuje palubu. Koráb se bezmocně zmítá. Námořníci bojují o holé životy.
V podpalubí mezi nákladem pět sudů. V jednom je střelný prach, ve druhém kysané zelí, ve třetím slanečci, ve čtvrtém rum, v pátém zlaťáky.
Hádejte, který je nejvíce střežen?
Ten se zlaťáky? Omyl…
Nejotrlejší chlap hlídá rum.
Zlověstné dunění. Vlny se bujně vzpínají. Loď se nesouhlasně kývá ze strany na stranu. Rány. Sudy se kutálí. Sem a tam. Naráží do stěn i o sebe. Lodní tamtam.
Obrovský náraz. Nejcennější sud se rozplakal. Jeho strážce také. Co uchránil před námořníky, je fuč. Oba pláčou rum.

„Nechci si stěžovat, ale proč musím být pokaždé Pirát, Brumbále?“
„Tobě se ta úloha nezamlouvá, Severusi?“
„Zamlouvala se mi do chvíle, kdy jste do pravidel hry zahrnul tu ohavnou kletbu.“
„Tebe mé slzné kouzlo nenadchlo?“
„Vás by nadchlo, kdyby vám z očí prýštil jamajský rum? Pro vaši informaci, minulou sobotu jsem měl tak rudé oči, že jsem se po návratu do soukromých komnat při letmém pohledu na svůj odraz v okně lekl, že ke mně na návštěvu zavítal Pán zla.“
„Chápu. To muselo být nepříjemné. Chceš figurku Sépiáka?“
„Abyste mi mohl nechat z ucha vyrašit klarinet? Dejte sem toho Piráta!“

Hlína po kapkách stéká do úst těm, kteří naslouchali,
solit chceš krví, a rád bys jedl chléb.
Zhynuli v bouři, a pranic se nenadáli,
že do temna je vede, kdo zkoval první hřeb.
Seděli jsme u moře a zpívali. Ledový vítr krutě nás bičoval.
Voda byla kalná. Ještě včera příliv ji odíval do modré a zlaté.
Ztichlí hleděli jsme do vln.
"Otče, pláčí ti námořníci rum?" tázal se náhle syn.
Poděsila mne jeho otázka, podivil jsem se a zachmuřil, však když můj zrak padl na vodní hladinu, pochopil jsem.
Moře vyplavilo první mrtvoly Teleri.
Oči měli prázdné a slzeli krví.

„Starej Dirk byl už tak sťatej, že se neudržel na palubě ani vleže. Ten mladej smrkáč Tommy se ho snažil posadit, ale proč, ksakru, říkáme mu. Jen ho nech ležet. Ale on se porát vo něco snažil. Prostě mladý ucho pitomý, ale vono ho moře naučí. To starej Tommy, myslim starýho Tommyho, ne toho mladýho, ten dycky hodně vydržel a ani necek. Ani tentokrát – dyš chcal přes palubu, tak nebyly cejti chcanky, ale džin. Džin, kamaráde! Až mi připomněl nebožtíka Pepého. Na toho kluka malýho nešťastnýho si dycky vzpomenu. Dycky. Kurva. A ráno mi pak smrdí deka pod hlavou rumem.“

Led.
Nova Zembla zněla tak nadějně, ale všude okolo byl jen led. A jinak pusto. Jen vítr skučel mezi ráhny.
Když uvízli a loď jim ve vodě zamrzla, uvědomil si, že tudy cesta do Číny nepovede.
V ledové krajině přežívali, jak se dalo. Srdce i nohy jim zahříval rum. Někdy to bylo to jediné, co je drželo při životě.
Jenže zima na Arktidě nekončila. Zásoby alkoholu bezedné nebyly.
Nakonec uznali, že nejlepší bude loď rozebrat. Posilněn rumem plakal, když z jejích trámů vyráběli záchranné čluny.
Barentszova výprava nebyla úspěšná. Do Číny cestu nenašli a on sám se nevrátil ani domů.

Stačí vydržet vzhůru celou noc a vyprávět příběhy tak, aby napínavá část zůstala přetržena mezi dnešní a zítřejší nocí.
Při tom všem musím myslet na jinou dívku, která takto vyprávěla o život. Možná její příběh použiju zítra. Měla bych. Nějak mi docházejí a občas se opakují, ale to je tím, že už je někdo zpracoval předtím. Nijak jim to neubírá na kráse, ujišťuji bratra, když na mě hledí z kouta, jako by mě nepoznával.
Někdy k ránu začínám blábolit a sypat otázky: Nač tu sekeru nesete? Jak se dostal na planetu vesmírný mor? Pláčí námořníci rum?
Bráška zatím vypadá zaujatě.

Někdy je politik jako zahradník. Pečlivě rozmisťuje semínka vlastních myšlenek do připravené půdy, jednotí, vytrhává plevel, pozoruje zrání, a pak sklízí.
Někdy je politik jako loutkoherec, v rukou drží provázky a nesmí, nikdy nesmí poplést úlohy postav. Všichni herci si bezpodmínečně musí pamatovat svoje role.
Někdy je politik jako námořník. Vede svoji loďku v nebezpečných proudech, vyhýbá se zrádným mělčinám i skaliskům. Je nepřípustné nechat loďku rozkolísat, vždycky se musí udržet na vlně. Politik není u vesla, ačkoli to tak často mnohým připadá. Veslují vždy ti ostatní.
Námořníci prý pláčou rum.
Politici nepláčou nikdy.
Nikdo nepláče po krk v hnoji.

Do uplakaný vdovy měla Žhavá Líza daleko. Když mladýho Jonese před deseti lety pověsili, otevřely se jí nekonečný možnosti jak naložit se znovunabytou svobodou. Tak si sbalila kufry a odjela z města. Nikdo netušil kam.
Až do včerejška.
Vystoupila z rychlíku ze San Diega, dorázovala do saloonu a celej večer ochotně vypravovala štamgastům historky o dobrodružných plavbách kolem světa.
„Víte, na moři se chlastá rum. Tam do sebe za den nalejete tolik rumu, že vám večer teče vočima.“
„Hotovej ráj, ne? Proč ses vrátila?“
„Protože se mi stejskalo.“
„Po dětech?“
„Ne.“
Vyzunkla dvacátou skleničku a něžně se usmála.
„Po whisce.“

Myslel jsem, že jsem tu v bezpečí. Ukrytý před slídivými zraky ostatních. Doufal jsem, že mě minulost nedožene.
Marně. Přihnala se jako vítr. Jako zuřivý pes.
Černý pes.
"Chlapče! Dones rum!"
"Ale doktor povídal, že rum bude vaše smrt–"
"Co ten hlupák může vědět? Já byl v zemích horkých jako peklo, kde všichni kamarádi umírali na zimnici. Viděl jsem, jak je zem doruda rozžhavená a třese se jako rozbouřené moře. Co o tom ten doktůrek může vědět? Pro mě je rum všechno! Jídlo i voda, kamarádi i žena. Rum je můj život, krev, pot, i slzy. Jime, chlapče, alespoň kapičku."

Lze otisknout chodidlo do rozbouřené hladiny moře, slyšet hlas němých v útržcích větru, setřít slzu utonulých?
Moře, propastná tůně, hromadný hrob plný života. Pustina bez konce, když se trosky lodi zplihle pohoupávají v prostoru bez jména, směru, naděje. Žízeň žhne jak polední slunce a rum, který se nekazí, dávno protekl těly jako cedníkem. Roní námořníci slzy z rumu? Pláčou ještě vůbec, když čas usychá, nachyluje se a bere, co dal. Zapomenutí, spolknutí vodní hlubinou, bez pomníku, kříže…
Ten, který otiskl nohu do vodní hladiny, slyšel volání němých, jistě setře slzu i utonulým, i kdyby v jejich pláči bylo mnoho rumu.