DMD č. 20. pro 20. 4. 2016. Téma: Pláčí námořníci rum?

Musím se zeptat té naší Káči,
zda-li je pravda, že pirátí pláčí
jen čistý rum a ne sprosté slzy.
Káča jen bezradně rameny krčí.
Jak to jen ověřit? Tady, teď v Krči?
Proč to chci vědět a taky jak brzy?
Ptáme se v barech a u různých lidí,
co na tom rumu jen všichni vidí?
Přece to nepijí jenom tak z nouze?
To se mám jako jít Sparrowa zeptat?
Proč mě má neznalost musí tak deptat?
Nad smyslem úkolu dumáme dlouze.
Není snad lepší, ptáme se s Káčou,
nalézti kde jsou ti, co whisky pláčou
a dát jim krájet cibuli?

Sherlock dokázal být opravdu nesnesitelný, když se snažil. Ne, znovu… Sherlock se ani nemusel snažit být nesnesitelný.
John naštěstí přišel na to, jak ho během své rozlučky se svobodou opít. Kdyby věděl, co se stane, dost možná by si to rozmyslel.
Sherlock se během večera málem porval v baru, odradil klientku, pozvracel se na koberec a dostal je oba na záchytku.
To ale nebylo to nejhorší. John si později vzpomněl, že spolu hráli hru na plačícího námořníka. To vezmete rum, nalejete ho svému příteli na obličej a tělo a…
John se rozhodl, že o některé historky se raději dělit nebude.

V knize „Pláčí námořníci rum? aneb Jste to, co pijete“ autorka popisuje především změny probíhající v těle dlouhodobých konzumentů alkoholu. V dalších kapitolách se taktéž věnuje působení UV záření na lidské tělo při nadměrném pobytu na slunci, příčinám kurdějí nebo podstatě vzniku mořské nemoci. Tuto příručku by si měli přečíst všichni, kdo uvažují o životě na moři. Nejedná se sice o žádnou odpočinkovou populárně naučnou literaturu a autorka místy přílišně zabředává do odborné lékařské terminologie, ale četba je to bezpochyby užitečná. Poskytuje totiž velmi ucelený obrázek o zdravotních aspektech života námořníka a také rady, jak se vyvarovat uvedených škodlivých vlivů.

„Je jako husa, co snáší zlatý vejce.“
„Je to ještě dítě. Podívej se, jak je vyděšená.“
„To je mi jedno, udělá z nás boháče.“
„Si sadista, trápit malou holku pro trochu rumu.“
„Trochu říkáš, za dva dny nabulela dva sudy. Je jako Niagara. Dost keců, podej vědro.“
Hnědé slzy stékaly po dívčině tváři. Snažila se vymyslet, jak utéct. V tom dostala nápad. Námořníci ochutnají vlastní medicínu.
Zatímco se hádali, popadla láhev rumu. Vyskočila a udeřila. Tomu hodnému ji rozbila o hlavu, tomu zlému zabořila skleněné střepy do očí.
„Teď si plač rum sám!“ vykřikla a utíkala, co jí nohy stačily.

Lasse řekl, že námořníci pláčou rum, Bosse opáčil, že ne, a tak Lasse svolal všechny do stodoly, že to dokáže. „Pokud chcete hojivé námořnické slzy okusit,“ kázal Lasse, „musíte začít u sebe.“
Myslela jsem na končící léto, na Lasseho, který brzy odjede na internát a opustí Bullerbyn… V krku se mi sevřelo.
„Nestírej je,“ šeptl Lasse a zamíchal do mých slz několik kapek rumu. Chutnalo to trochu slaně a trochu hořce. Potom Lasse řekl, abychom si lehli na záda. Všechno se jemně pohupovalo a kolébalo. Lasse slíbil, že Bullerbyn vždycky bude naším přístavem a já se budoucnosti najednou tolik nebála.

Potkali se v přístavu. Byl mladý, plný ideálů… a zdrcený tím, že poprvé zapíjel kamarády, kteří se z moře nevrátili. Ona se nějak zatoulala do čtvrti, kam slušně vychované dívky tolik nechodí. Když mu slíbávala slzy z tváří, cítila na jazyku chuť rumu.
Podruhé se potkali náhodou. Na chvíli zakotvili ve městě, kde zrovna navštěvovala příbuzné. Byl zocelený mnohými plavbami, ale pohled na ni mu vehnal slzy do očí. I ona si vzpomněla. Loučili se polibky s příchutí rumu.
Potřetí se nepotkali. Pár dní po ztroskotání se konečně zhroutil z několika prken do vody. Moře o chuti jeho slz mlčelo.

Na závěr školy secvičujeme divadelní představení, jelikož pan učitel soudí, že je to pro žactvo výchovné.
Pepek obdržel roli námořního kapitána, pročež mořil svého tatínka, aby mu půjčil dřevěnou nohu, aby to bylo jako doopravdy.
Pan Zilvar se napil z poloprázdné placatky, zavřel oči a pravil: „Nic! Anóbrž nejsem zvědavý na žádná alotria!“
Pročež Pepek vysvětloval, že jako kapitán nejprve počestně zhyne na tropickou chorobu, námořníci pláčí a potom následuje šturm.
Pan Zilvar pootevřel jedno oko a pravil, ať si z něj Pepek nedělá frňuousy, jelikož námořníci žádný rum nepláčí!
Pročež ho poslal do hospody na dluh pro novou placatku.
***

Bol unavený a potreboval jedlo, sprchu a kľud. Konečne doma.
"Plačú námorníci rum?" opýtal sa ho hlas pred dverami.
"Pusť ma!" protestoval a zabúchal.
"No plačú?" nedal sa hlas.
"Nevyjasnili sme si to už?"
"Mám ti to prehrať? Chcel si..."
"Dobre, dobre. Keď narval skáče o polnoci," skúsil.
"To je staré, z minulého týždňa."
"Ale veď vieš, že som to ja!"
"Nastavil si bezpečnosť, tak máš bezpečnosť."
Vzdal sa.
"Keď sova húka v podpalubí?" skúsil to znova.
"Možno by sa to dalo uznať."
Dvere sa otvorili. To má za to, že si kúpil domový softvér so zvýšeným zmyslom pre humor.

"Nechceš zavolat policii? Tobě to projde, ale já jsem cizinec a víš jakou má na mě smírčí soudce žízeň."
"Klid, máš pět svědků."
"Jak myslíš."
Přikradli jsme se k boudě a kopli s Robinem do dveří oba současně. Opatrnost byla zbytečná, seděl tam u stolu, opile blábolil jakýsi popěvek. Mrtvý delfín visel za ocas u stropu.
"Hlídej ho, Alasdaire. Já nemůžu, zabil bych ho asi", vycedil Robin, sňal delfína a vlekl ho z chatrče.
Vzal jsem poloprázdnou láhev, zvedl rybáři v námořnickém tričku hlavu a nacpal jsem mu hrdlo láhve, vzteky bez sebe, do úst. Rum mu vyhrkl i očima.

„Můžeš mi, prosím tě, říct, co do toho grogu dáváš?“
Obličej rozplácne o lavici.
„Koukalas mi pod ruce.“
„Jo. Ani si nepamatuju, jak jsem se dostala domů.“
Výraz nepochopení. Grog je na příděl. Jako na lodi. Někteří dokonce zvládli umýt nádobí.
„Dyťs měla jen jeden a půl hrnku...“
„Tak co? Nějakou tajnou přísadu?“ naléhá dál.
„No co... Víno. Červený. Frankovku. Hřebíček. Skořici. Jako když děláš svařák. Doleješ rumem. Nejlepší je James Cook, ale můžeš dát i Tuzemák. Přidáš citron, abys nedostala kurděje. Jo a poměr půl na půl.“
„To vše vysvětluje. Ten rum budu ještě za tejden snad i brečet.“