DMD č. 21. pro 21. 4. 2016. Téma: Fascinován zpět ve své kleci

Létat si v oblacích... co může být krásnějšího? Cítit vítr na své kůži, koupat se v dešti dřív, než kapky spadnou na zem a vyhřívat se ve slunečních paprscích...
"Tam! Tam nahoře, vidíte? Je to on! Na něj! Zabte ho! Střílejte, tak střílejte!"
Zakroužím nad nimi a pak zapadnu do lesa. Chvíle soustředění...
"Pane rytíři! Neviděls tady draka? Velikého, zlatého draka!"
Zavrtím hlavou.
"Někde tu byl! Pane rytíři... ééé."
"Borch," ukloním se mírně, "Borch Tři kavky."
"Pane Borchu, neviděls?"
Znovu zavrtím hlavou a odcházím. V kleci lidské podoby, fascinován tím druhem, který dokáže být tak krutý a zlý bez příčiny.

Raghul ještě naposledy překontroloval svár a vylezl z velké klece.
"Můžeme. Na tohle jsem se netěšil."
To nikdo z nás. Cheetah Star je neskutečný mazel, ale umí být strašně tvrdohlavá a nám se nechtělo ji na půlhodinu uspávat, nedělá jí to moc dobře. Těžkou levhartici jsme zdvihli raději oba a nesli ji do přepravky. Holka si těžce povzdechla a složila mi tlapy kolem krku. Smrdělo jí z tlamy, že se mi málem podlomila kolena, ale Raghul, který nesl opačný konec, na tom nebyl lépe. Pak to mazlíkovi došlo. Vyškubla se, mávla tlapou a vyjevený Raghu seděl v kleci místo ní.

Byl tu už celou věčnost, v inkoustově černé temnotě, v naprostém tichu. Uzavřený za obrovskou mříží. A to vše za svou zpupnost, odbojnost.
Náhle se ozval hlas a klec se otevřela. Ten hlas ho lákal ven, říkal, co je třeba udělat. Vyjdi ven a připomeň Argosu svou sílu.
Téměř zapomněl, co umí, čeho je schopný. Ale vše se navrátilo během okamžiku. Stačilo několik temp, jediný úder, a síla, která v něm dřímala, se naplno probudila.
Fascinovaně se díval, jak živel – jeho živel – ničí vše, co mu přijde do cesty.
Opět hlas. Je dokonáno. Vrať se, odkud jsi přišel.
Poslechl.
Protentokrát.

Je určitě zakletá. Možná, kdyby se odvážil a políbil ji, všechno by se změnilo. Jak krásná by byla… S korunou na hlavě stala by se jeho královnou. Pán by jistě dovolil, aby si přivedl tak úžasnou manželku.
Nádherná žabka to je ale už teď. Její překrásný obličej, zvonivý smích… Stojí jen malý kousek od něj, stačil by jediný skok. Jen kdyby měl tu odvahu. Je okouzlen, unesen…
Ach… najednou je unesen doopravdy! Lapen a uzavřen v pevném známém místě.
"Trevore," ozve se šeptem Nevillův hlas, "nesmíš sedět ve třídě na lavici, ta odporná růžová ropucha by tě taky mohla proklít."

Chvíle odpočinku, tábor bývalého carského plukovníka. Všude se šmelí - šperky, náboje... ženy.
Záboj obchází místní. Nepohlédl na mě, co jsem omdlela.
Tolik ho to odradilo?
Prohlížím prstýnky, nevídaná krása.
„Slečno Anuško... smím vám koupit dáreček?“ slyším známý lehký hlas.
Kuba šarmantně směňuje. Je mladý, hezký a... chce mě. Vidím to.
Pak zvážní. „Ve válce se neslibuje. Ale... potom... kdybys chtěla... koupil bych ti hezčí prstýnek.“
S úsměvem odchází.
V srdci jako by zatřepotal ptáček.
Přirázuje Roman, hněvivý. „Neslíbit, že ti nebudu lhát, zbiju ho rovnou.“
Nechápu.
„Ten tvůj Kuba,“ ucedí, „před chvílí kupoval podobný prstýnek místní děvce.“
Ptáčka sevřela mříž...

Měli to s nadřízeným těžké.
V podstatě výstavní blázen.
Všichni byli jeho děti, ačkoli i starší.
Všichni byli kekomuprávěmluví?, protože si nepamatoval jména.
Všichni byli nedostatečně akční, protože pracoval jen dopoledne.
Jejich starosti banální, protože umíral.
Nebylo jasné na co, ale ultimativně.
Jejich zkušenosti nanic, protože neučdědkachrchlat.
Samozvaný kmet.
Nesnesitelnost vystupňována před Velikonocemi, kdy hubl, a v dubnu, kdy...
"Synu, dcero, když po svém vedoucím něco chceš, připrav půdu!"
"Kouzelné slovíčko?"
"Ne, kachničku!"
Jsa velký hříšník, odpouštěl.
Jsa chybující, přehlížel.
Čárky opravoval.
Terč nabíledni.
Když vítr zavál jinam, úleva nepřišla.
Alibi, intriky, podrazy.
Mříže jeho klece jiné.
Vrátili by se.

Drahoš cítil za vysvobození z kobky takovou vděčnost, že se na nevyhnutelné rodičovské hromobití těšil jako na láskyplné pohlazení.
Evžen však nic, jen oba popoháněl: „Co nevidět nás vyslídí ty fúrie.“
Chlapec strnul. „Musím najít Martinu.“
Evžen zaváhal, říkalo se to těžko: „Drahoši… Já ji zahlédl. Je s nimi.“
Bledý obličej, zaťaté pěsti: „Bez ní se nehnu.“
Nechat tu holku osudu beztak neměl v úmyslu, další děvče na svědomí, to nikdy. Doufal ale, že Drahoš a Xénie z ohrožení uniknou.
Zatracený kluk. Evžen potlačil nával bezmocného hněvu smíšeného s hrdostí a obdivem.
Mávl rukou: „Tak ji jdeme najít.“
Xénie přikývla.

"Jé, ty máš hezkýho papouška!"
"Brý den, brý den!" řekl papoušek příchozí kamarádce jeho majitelky.
"Chceš si ho pohladit?"
"No jasně!"
Jana, majitelka papouška, si však neuvědomila, že má v pokoji otevřené okno. Jakmile otevřela klec, papoušek frnkl ven.
Proletěl se nad baráky a nad lesy. Užíval si výšku, z jaké vidí svět. Nadýchal se čerstvého vzduchu. Zaujalo ho, jak je z té výšky na zemi všechno malinké. Nikam nespěchal. Roztáhl křídla a nechal se unášet vzdušnými proudy.
Pak ale dostal hlad. Rozhodl se letět zpět domů. Tam na něj čekala čistá voda a zob.
Byl fascinován a mile překvapen.

Každý den to samé.
Šedivé ulice, hukot aut, oprýskané fasády, stále stejně nudné reklamy.
Vězení nemusí být nutně malá cela.
Neustále stejní lidé, jakkoliv rozdílní.
Zamračené tváře, nervozita, zloba nad výmysly.
Ve vězení nemusí být člověk nutně sám.
Jednou se s jedním strašně obyčejným člověkem zapovídal.
Ani neví jak, najednou šli městem v družném rozhovoru.
Viděli krásné znaky a támhle sluneční hodiny.
Děti proplétající se davem s poťouchlými výrazy, zamilované dvojice, přísliby naděje.
Další den stál v tom městě opět sám.
Šedivé ulice, hukot aut, oprýskané fasády.
Zarazil se.
Našel pohledem sluneční hodiny, usmál se.
Některá vězení nejsou na doživotí.

Když jsem s plackou šerifa na hrudi vešel do cely, abych se zeptal na chlapíka, kterýho večer otrávil, civěl do podlahy a zarytě mlčel.
Vyfasoval deset let.
Dva měsíce po propuštění ho zašili znovu. Tentokrát jsem do cely vkročil s Biblí pod paží, abych se zeptal, jestli mu můžu bejt nějak užitečnej.
„Vás nezajímá, proč jsem to udělal?“
„Nepopírám, že bych tu odpověď rád slyšel, ale tomu mrtvýmu už to stejně nepomůže, ne? Tak co? Dáte si trochu kafe a hodíme řeč?“
Očima lékárníka Lloyda problesklo nefalšované rozčarování. Když mu v dlaních přistál kouřící hrnek kávy, rozpovídal se o euthanasii.