DMD č. 21. pro 21. 4. 2016. Téma: Fascinován zpět ve své kleci

„Zpátky!“ přikázal vévoda. „Schovejte meče a nechte nás o samotě.“
Strážci neochotně poslechli. Při odchodu vrhali vražedné pohledy na teď již viditelného Šaretase.
„Zase při síle, čaroději? Jsou ty komediální efekty nutné?“
„Jsem potěšen, že jsi zdráv, můj pane,“ odpověděl Šaretas s ironickou úklonou. „A stále nespokojen.“
„Naopak. Velmi spokojen.“
„Tím lépe.“ Šaretas se uvelebil v křesle. Zpod brokátu mu vyčuhovala kostnatá kolena. „Takže mě nehodláš strčit zpátky do cely?“
„Zasloužíš lepší ubytování.“
„Zlatou klícku?“
„Cokoliv si přeješ.“
„Přeju si ženu.“
„Jakoukoliv, nebo vědmu jménem Tayra?“
Čaroděj strnul.
Oči v bledé tváři zaplály.
Výbuch hněvu se prohnal komnatou jako vichřice.

Vězení. Jedna velká klec. Držena v ní. Skrz pomyslné mříže sledovala modrou oblohu. Nechápala. Přišlo jí to tak zbytečné. Tolik energie, vyložené pro nic! Vše bude zapomenuto, smazáno. Zkušení však už věděli.
Tolik bolesti, co vězení způsobilo. Tolik slz, strachu, bezmocného hněvu. Tolik rezignované únavy.
Vzájemná solidarita nezmohla nic. Tu a tam odpor. Zbytečný. Hloupý. Zpochybnitelný.
Vězněná ráda hleděla z pátého patra dolů. Nikdy nechápala, proč tu bylo zábradlí nižší a touha skočit tak velká.
Tak mi řekněte, proč cítila smutek, když jí odpadaly hodiny. Proč se po budově fascinovaně procházela? Proč plakala, propuštěna?
Protože nakonec byla škola její součástí.

Před rokem přijal do svých služeb cizinku, která neuměla pořádně tenarsky, v naději, že se od ní dozví něco o vzdálených, neznámých krajích. Ale ta nevděčná holka mu dlouho nechtěla nic prozradit. Teprve dnes se rozpovídala.
Před Mechtarovýma očima vyvstal obraz podivuhodného světa, kde lidé jezdí ve vozech bez koní a místo svíčkami si svítí zkrocenými blesky zavřenými do skleněných koulí.
Když umlkla, vidina se rozplynula.
Byl zpátky ve své tmavé ložničce prosycené pachem stáří a nemoci. Věděl, že umírá a nestihne už její vyprávění zapsat. Přesto byl šťastný, jak dokáže být jen učenec, před kterým se otevřou nové obzory.

Černého pantera vyrušila z dřímoty vůně. Rozespale se protáhl – Uuáááou – a zadíval se zpříma na dvounožce postávajícího před jeho klecí. Slušně pozdravil – Uáááííí – a teprve pak začichal. Z kluka ucítil cigarety a buráky. To nebylo ono. Poodešel kousek dál a zkusil to znovu. Vůní bylo mnoho, ale ani posekaná tráva, chlór z mokrého chodníku, podpaždí (Uííuš) nebo sezamová semínka to prve nebyly. Nasál potřetí, pořádně. Uíííááán, zoufal si, protože věděl, že ji po kouskách ztrácí. Snad to byla opravdu vůně jeho snu, vůně vyhřátého místa na slunci, zapomenutá vůně dálky. Ještě chvíli fascinovaně nasával okolní vzduch. Nezpozoroval, kdy kluk odešel.

Bylo to nádherné. Bylo to stále okouzlující jako poprvé, nebezpečné, lákavé a úžasné. Chutnalo to po adrenalinu, co mu proudil žilami, chutnalo to sladkým nebezpečím. A přeci v tom bylo něco hřejivého a teplého, co ho objímalo. Cítil vodu, ladnou a krásnou, jak těsně objímalo jeho tělo v potápěčském obleku. Cítil tlak i tíhu přístrojů.
Aby si na okamžik připadal tak živý jako nikdy.
Obdivoval sílu zvířete za klecí, eleganci dravce.
Nepostřehl několik drobných závad.
Poznal to, až když se klec rozbila a čelisti žraloka zachytily jeho tělo.
Opodál se vznášela Katarina, aby sebrala jeho duši.
Alespoň byl naposled šťastný.

Padesát let jsem byl zavřený v deníku. Teď jsem skoro volný.
Svět je teď jiný. Lidé nejsou už tak naivní. Můžu za to asi já.
Ale moje příležitost se navrátila. Stupidní malá holka, která si do svého deníčku vylévá své pocity mě přivede zpět k životu a sama při tom zemře. Stačí pár minut.
I Harry Potter, který se proslavil tím, že před 11 lety přežil mojí vražednou kletbu. Ale také zemře. Bazilišek, i když přitom umřel, se o to postaral...
Sakra!
Proradný pták. Vyléčil ho. Teď ho musím zabít sám. Ale...
Co to sakra dělá Potter s tím deníkem?

"Jsem lapen svojí touhou, jako pták se vracím zpět do své klece k vám, cokoliv vám krásná panno dám..."
Tinwiel si odfrkla. "Vaše poezie se časem nezlepšila, lorde Ohtare."
"Možná mé básně nejsou tak úctyhodné jako ty o vaší rodině, vaše veličenstvo, ale můj cit je ryzí. Měla byste pomýšlet na sňatek. Co když se váš bratr nevrátí?"
"Vrátí se."
"Možná leží mrtev na dně oceánu nebo byl zabit Haradskými. Já jsem ochoten stát při vás, ač mě to stojí mnohé."
"A toužíte po mě, nebo po tom být králem, lorde? Nepleťte se - pokud se bratr nevrátí, vládnout budu já."

Šli tři, šli dva, šel jeden,
a zrak mu temně plál,
z řad kávových beden.
zmizel kamsi v dál.
Ten tygr se jenom spokojeně protáhl.
„Vrauu“, pomyslel si, celý šťastný, že je zase zpátky ve své kleci v zoo.
„Uáají“, napadlo ho, že zas bude muset proskakovat hořícími obručemi.
„Llaaurrra“, pomyslel si, packu v pacce s krásnou tygřicí.
Tracyho tygr, ať už to byl černý panter uteklý z cirkusu, obraz černého pantera ze zoo, či Tracyho duše, byl zase zpátky doma.

Co číhá v temném pralese,
jen oči tomu svítí,
co domů si tě donese,
až tě za krk chytí?

Vyndali ho z klece, budou ji mýt.
V dlaních ho chovala Pištící velká, pak ho ale nechala sejít na koberec.
Což byla jeho šance.
Vždycky to byl tak trochu dobrodruh, neustále vyhlížel z klece a představoval si, jaké to je za mřížemi.
Než ho Pištivá stihla zastavit, schoval se pod postel. Všichni velcí se ho snažili vylovit, ale marně.
V noci měl pré - pobíhal, kam jen mohl, všechno okoukal, očichal, ohryzal.
Všechno to bylo úžasné. Valil korálková očka, nozdřičky nestíhaly všechny vůně. Tolik světa za mřížemi jeho klece!
Třetí den, když chroupal kabely, jej uchopila ruka Bručivého.
Zpátky do klícky!

Vylezl ven ze své klece. Šel ke spoustě měřících přístrojů a díval se na hodnoty které ukazovaly. Nevěřil svým očím. Měl být mrtvý. Mělo ho to dávno zabít. Měl být mrtvý. Ale nebyl.
Dal se do dalšího testování. Různě nastavoval hodnoty proudů a zkoušel, měřil, odhadoval a počítal. Mo mnoha měsících si byl jistý. Využil zákona, že náboj se drží pouze na povrchu vodiče.
Sestrojil první funkční klec. Svůj vynález mnohokrát předvedl na veřejnosti.
Zavíral se do klece a nechal do ní pouštět blesky. Vždy přežil a měl obrovský ohlas diváků. Faradayova klec bylo něco nevídaného a nepochopeného.
Byla úžasná.