DMD č. 21. pro 21. 4. 2016. Téma: Fascinován zpět ve své kleci

Ani nestačili vytáhnout Thona z klece a Gwen se mezi lopatky přitiskla hlaveň blasteru.
"Dej sem ten meč, Jedi."
Reem měl pomocníky.
Dostala klec hned vedle a speciální pouta na zápěstí a kotníky.
Když za bujarého chechotu věznitelé odešli, osmělila se pohlédnout na Mimase.
"Chcete mi tímhle fiaskem naznačit, generále, že jste si předem neprozkoumala terén?"
"Já jsem nechtěla, aby vás někam zašantročili. Asi jsem to trochu pokazila. Zlobíš se hodně?"
Velitel pozdvihl obočí.
"Zlobím? Nikoliv, jsem fascinován a udiven. Jak jste s takovým přístupem mohla získat titul Mistra, to je mi vskutku záhadou," řekl a pak začal křísit Thona.

Bezcílně bloumá prázdnými chodbami.
Dříve to dělával vždy, když nemohl usnout. Po schůzkách s Voldemortem. Po rozhovorech s Brumbálem. Slýchával, jak mu studenti přezdívají. Přerostlý netopýr. Vyděšeným prvňáčkům vyprávěli, jak v noci poletuje hradem a loví náměsíčné děti.
Sám si připadal spíš jako netopýr lapený do klece. Bez požehnání jednoho pána nemohl ven, bez svolení druhého dovnitř.
Teď je zpátky.
Svobodný.
Vězněn jen vzpomínkami.
Zastaví právě včas, aby nedostal do obličeje dveřmi prefektské koupelny.
Vzápětí ucítí tutéž přitažlivou vůni, která k němu obvykle stoupá z Amorova šípu.
Do županu zachumlaná Hermiona míří do ložnice a její mokré vlasy voní skořicí.

Byl tu opět. Po kolikáté už? Poprvé ho zavřeli před několika lety. Poté si to znovu prožil v alternativní realitě. A teď, teď tu seděl zase, fascinován září luny, a chtělo se mu plakat a výt bolestí na měsíc.
Dohnaly ho myšlenky. Na všechno, co se stalo. Na všechno, co udělal. Kolika lidem ublížil. Z vlastní bolesti. Myslel, že tak konal pro dobro věci, z povinnosti. Mnoho lidí zachránil, ale za jakou cenu?
Nebylo by přecejen lepší naslouchat srdci?
Zavřel oči a rozplakal se.
Plakal za všechny ty chvíle, kdy v sobě pláč zadusil. Tady na to měl dost času.

„Tak se ukaž, junáku,“ zaslechnu.
Nepudu ven. Ani náhodou. Minule jsem šel a co? Díra do kožichu. Tůhle. Už vám na vaše lákání neskočím, nejsem blbej!
Jenže co to? Můj úkryt se bortí, rozpadá, ba úplně mizí!
„Doma ho nedostanem do přepravky a tady zas ven, pokaždé rozděláváme klec,“ vysvětluje komusi domácí, zatímco jsem nesen vzduchem, vržen na váhu, potupně zvážen, otevírají mi tlamku, přepočítávají zbylé zuby, uši otáčí naruby a než se naděju, pic ho, pigáro v kožichu, auvajs, zas mě dostali!
Přepravka! Bezpečí! Hurá!
„To mě fascinuje,“ platí domácí očkování, „kdyby to uměl, ještě si za sebou zabouchne!“

Kontrola textu, razítko, podpis číselným kódem… list po listu, hodina po hodině. Vystřídáno pauzou v jídelně a spánkem ve služebním bytě o třicet podlaží níže. O nedělích utrácení v sektoru požitků a nákupů.
Jednoho dne přejel své patro, stoupal vysoko - až pod střechu. Stanul před betonovým schodištěm, před přivřenými dveřmi. Otevřel. Tváře mu pohladil chladný vítr a zahřál sluneční jas. Fascinovaně hleděl na modré nebe, mraky, živé létající ptáky.
„Pokud to nechceš ukončit, tak se vrať,“ promluvil muž z ochranky.
Nechtěl, na tuto smrt si ještě nenaspořil, ale stejně to byla krása.
Vrátil se do kanceláře, aby mohl dál šetřit.

Velké Padrťské rybníky. Místo setkání. A bolesti. Protože má sucho v hrdle, šos už pomalu šustí a voda je podmanivě voňavá, mokrá, její lahodnost doslova cítí na jazyku... Zlověstně klidná. Tichá. Ani se nepohne. Ani rybka se neblýskne pod hladinou. Je to past? Hrob?
Musí dovnitř. Prostě musí. Nemůže čekat, jestli se Česťa objeví. Modlí se ke všem vodním božstvům, když udělá první krok. A další. A ještě jeden.
Stojí ve vodě po kolena a vnímá všechnu tu sílu. Uvězněnou. Ponoří se po krk a bere si všechno, co mu voda může dát. Cítí rusalčí magii. Stovky rusalek. Zlomí ji?