DMD č. 25. pro 25. 4. 2016. Téma: Tanec stínů

Seděla na tvrdé židli z dubu a přemýšlela nad svým osudem. Nyní konečně uvěřila, že se poslední roky mýlila. Vsadila na špatného koně. Její srdce bolelo a tmavě rudý kámen barvy krve na jejím krku jí způsoboval nesnesitelnou bolest.
Jak se mohla odvážit pochybovat o svém poslání. O cíli jejího pána.
Naposledy se zahleděla do zrcadla, sňala svůj náhrdelník.
Její tělo ve chvíli zestárlo. V odraze viděla prošedivělé vlasy, vrásky v obličeji a povislá prsa. Její pravá podoba.
Smutně se na odraz podívala a ulehla na studené lože. Sama. Pouze stíny tančící na zdi dávaly vzpomenout jejímu krásnému mladému tělu.

Ťukání hole na dlažbě refektáře. Ruka přejede po kožešině na prázdném místě u stolu. „Mistře Severine? Jsi to ty, že? Dovolíš?“
Neodpověděl. Ale pomohl jí překročit lavici.
Chvilka mlčení. Pak Danele nadhodí: „Mistryně Freya říkala, že bys uměl...“
„Ano. Jestli chceš.“
„Jak?“
„Zakalená čočka se musí vypíchnout. Když pak uvidíš aspoň světlo a stín, mám kapky, po kterých naroste nová. Bude to bolet a potrvá to celé týdny.“
Danele cinkala lžičkou v misce. „Ale... mistře... to byla černá kletba...“
„I tak to půjde.“
Bodnutí skoro nevnímala.
Pak uviděla světlo.
Stín.
Mihotavý tanec mistrových prstů nad svojí tváří.
Potom přišly slzy.

„Řeknu vám, stanování je nuda,“ oznámil posté Tom.
„Mám nápad: vyvoláme Stínovou paní,“ navrhla Táňa.
„Duchové? Děláš si srandu?“
„Bojíte se?“ zeptala se vyzývavě.
To samozřejmě popřeli.
„Je to takhle…“
„Hodina pryč, strašák nikde,“ řekl pohrdavě Kuba. Mrkl na Táňu. „Hele, nechceš…“
Chtěla. Zmizeli za stromy.
Petr a Tom zůstali u ohniště.
„Fakt úžasnej vejlet.“
„Přestaň furt brblat, vole. Není to tak špatný.“
„Sedět u ohně, vychutnávat si úžasnou přírodu a sledovat stíny plamenů, jak romanticky tančej na zemi?“ vysmál se Tom.
„Oheň žádnej stín nevrhá, vole.“
„Jo, a co je asi tohle?!“
Pohlédli na stíny plamenů.
Pak na sebe.

Dech pouště tiše zpíval a já a náčelník Guss jsme seděli na zemi uprostřed planety, na které zbylo sotva několik tisíc obyvatel, pobrukovali si africké posmrtné písně a vyřezávali při tichém praskání ohně našeho nového klanového démona.
Naše dva stíny tiše tančily na půdě, která ještě před několika hodinami dosahovala teploty přes 50°C, nyní jen těsně nad teplotou, při které jsem chytil vlka.
"Gussi?" zeptal jsem se náčelníka, jakmile jsme odřezky shrnuli do ohně a počali svými noži vykopávat díru do země, kam jsme měli našeho nového démona usadit.
"Maxmiliáne?" otázal se náčelník a odrazy ohně mu tančily v očích.

Aria se zvedla ze země a otevřela oči. Ale svět zůstal v temnotě. Byla slepá. Začala křičet a šmátrat kolem rukama, ale nikde nic než kamenná zem. Po chvíli narazila na vyvýšeninu a když ji ohmatala pozorněji, shledala, že jsou to schody. Opatrně se po nich vyškrábala výš a našla okraj lemovaný zdí. Schoulila se a doufala, že usne. Díky vyčerpání se jí to podařilo. Probudily ji až kroky a hlasy. Nejspíš nastalo ráno a lidé se vydávali ven. Někteří jí i hodili mince. Najednou se nad ní ozval ženský hlas:
"Vstaň," a na hřbetě jí přistála bolestivá rána tyčí.

Proplouvaj' okolo ohně a je v tom jistá poetičnost.
Vyložej' na kámen karty a radši nepřemýšlet, co je v sázce.
Měly tančit s nimi.
Na chvíli se připojit k nekončící radosti života.
Podlehnout hlasům vyvolávajícím důvěru.
Jenom tak šťastně být.
Tančit a žít.
Nechaly se zdrtit tím, že ony už nejsou.
Nechaly si sebrat naději.
Proplouvaj' okolo ohně a je to to nejpoetičtější, co dovedou.
Vykládaj' na kámen karty bez naděje, že to skončí.
Nelověj' cizí duše, ukazujou svůj zbořenej svět.
A nabízej' surovou útěchu.
Sdílené utrpení.
Bez života přežívaj',
ale když se jeden příchozí nedá,
stále doufá,
najednou ožijou.

proklela bych ho
i když se to nemá
kdybych to uměla
ale já neumím
a možná je to dobře
nesmí se přece
proklínat lidi
i když si myslím
že snad není člověk
že je jen stín
ukrytý v záři lamp
a nejde proklít stín
po stínu kletba sklouzne
a steče do neznáma
stín ale nikdy
nestojí sám
stín má vždycky pána
svůj předobraz
svůj kořen
co ho stvořil
a co z něj vyrůstá
proklít tedy jeho
nevím
a vím
je zlo
je dobro
výběr
není vždy na nás
bojuju
se stíny ve svém srdci
bojuju o duši
nevím kdo zvítězí

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či tiež hľadíš na to, ako krásne to svieti a bliká.
- Veruže hľadím, Jarík môj. Nádherne, do oranžova. Ty Jarík, tiež sa ti vidí, že vpravo sa to dokonca zelene zafarbuje.
- Pravdu máš, Pištík. A vidíš, ako tie tiene pomedzi stromy tancujú? Skoro ako živé.
- Veruže dobre vravíš, súvislô, až mi je to divnô. A k tomu ešte ten nádherný zvuk a vôňa. Tento rok nám veru salaš konečne zasa poriadne vyhorí. Ale ten krepý predseda by to furt len hasil.

V potemnělém domě, kde se poslední bdící z lidských obyvatel snaží usnout, se pohybují stíny.
Puntíkatý hlasitě odťape do ložnice a lehne si na koberec vedle postele. Hlídá.
Mourovatý se spokojeně protáhne a přitiskne k mouratobílému. Pryč jsou doby nuceného spaní na seně.
Žlutooký se vyštrachá z úložného prostoru postele a jako již mnohokrát zkusí zalézt do horní poličky šatní skříně. Jeden plavný skok na židli naloženou prádlem na žehlení, druhý na pootevřené dveře skříně. Ty se pod jeho vahou otvírají více a stín ztrácí balanc. Ještě, že na blízku je dopadová plocha.
„Sílvo, ty potvoro! To byly moje nohy!“

Ben Kenobi se chystal jít spát. Dnešek strávil prací na zahrádce.
Převlékl se do pyžama, skleničku banthtího mléka postavil na noční stolek. Po hlavě skočil do peřin. Zrovna se chystal vstoupit do síně spánku, když uslyšel jakýsi zvuk.
„To budou zase ti nadržení Tuskenové.“ Zabručel. Z podlahy sebral jednu pantofli a přešel k oknu, aby ji mohl po otrapech hodit.
Ne!
Ze svých vizí věděl, jak nyní Anakin vypadá.
To je on!
Vader se přišel pomstít.
Se světelným mečem se Jedi vyřítil před dům.
Byl to ale jenom stín strašáka, kterého dnes postavil k záhonku k odehnání těch dotěrných Jawů.